Můj vztah k filmům Woodyho Allena

Posted: 16. 8. 2006 in osobnost, různé

Kdy to začalo? 5.9. 2005 ve 21:35, při sledování ztřeštěné komedie Banáni (1971). Ač tehdy jsem se ještě podivoval nad její nevážností, „vždyť Allen je režisér spíše vážně laděných psychologických snímků“ říkal jsem si. Teď se nad tím můžu jedině tak pousmát. Woody své filmy nikdy nebral úplně vážně a také v jeho nekomediálních kouscích si lze všimnout šibalského pomrkávání na diváka. Výmluvně nazvaná komedie Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) (1972) vypráví – jako většina Allenových filmů – vkusně o věcech nevkusných a v mnoha směrech je také poučná (nebo jste snad věděli, jak se cítí spermie těsně před ejakulací?). Pokud mne paměť nešálí, o týden později jsem měl schůzku se Spáčem (1973), sci-fi ztřeštěností plnou přerostlé zeleniny, ve které se objevil další set zaznamenáníhodných výroků, jako: „Mozek je mým druhým nejoblíbenějším orgánem.“. Teprve s následujícím filmem nabral „náš vztah“ patřičné grady, byla to parodie na poměry v carském Rusku čerpající z Dostojevského, Bergmana i bratrů Marxových. Rudí již tuší a mo(u)dří vědí, že se jedná o Lásku a smrt (1975), nebo klidně Smrt a lásku, na pořadí nezáleží. Jak ostatně dokazuje následující dialog: -„Jsem mrtvý.“ -„Jaké to je?“ -„Jedlas kuře u Treského?“ -„Jo.“ -„Je to horší.“. Zde svůj talent také naplno předvedla famózní Diane Keaton, o níž jsem začal uvažovat jako o jedné z mých nejoblíbenějších hereček. To Allenovi ke statutu nejoblíbenějšího režiséra ještě pár filmových dostaveníček chybělo, ale nebudu předbíhat.

Chronologicky následoval film o ní, čili následovala Annie Hallová (1977). Vztahová, psychoanalizující komedie kde je možno vysledovat všechna oblíbená Allenova témata a „ještě něco navíc“. Je tady neurotik s nevyčerpatelnou zásobou úžasných bonmotů, řeší se tu otázku života, smrti a sexu, je to prostě důkladná studie jednoho vztahu – vtipná i smutná, optimistická i pesimistická, dojemná i úsměvná. A také to je můj nejoblíbenější film Woodyho Allena. Ten film mám tak moc rád, že bych o něm s chutí popsal několik stránek, ale tím bych vás připravil o dojmy z dalších, rovněž výtečných, filmů tohoto neúnavného jazzmana (hraje na klarinet, kdyby to někdo nevěděl). Alespoň doplním, že Annie Hallová získala celkem čtyři Oscary, za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, za nejlepší scénář, za nejlepší režii a za nejlepší film, což žádný další Allenův film nedokázal. Inu, další důkaz, jací jsou akademici ignoranti, vždyť hned další mnou viděný film – Manhattan (1979) – by pár těch pozlacených plešounů zasloužil. Třeba za černobílou kameru vzdávající společně s Gershwinovou hudbou nádherný hold městu New York. A děj? Asi nebudete překvapeni, když napíšu, že se zde opět řeší vztahy několika (konkrétně čtyř) osob, že tomu nechybí lehce ironický humor a že je to ač ne nejvtipnější, tak rozhodně nejmelancholičtější ze všech mistrových filmů. Pro mnohé zklamáním, pro mnohé dokonalou reflexí vlastní osoby byl v mnoha směrech bizarní film Vzpomínky na hvězdný prach (1980). Velmi autobiografické dílo plné symbolů zaznamenalo momentální stav autorovy duše, se všemi jejími depresemi, mindráky a touhami, no, rozhodně velice osobitý film, který je často přirovnáván k 8 ½ . Ale stejně jako 8 ½ ocení předně obdivovatelé Federica Felliniho, tak Vzpomínky nenadchnou ty jedince, kterým při zahlédnutí obrýlené tváře newyorského neurotika naskakuje silná vyrážka. Následoval Zelig (1983), mystifikační polodokument o stejnojmenném podivínovi, který byl díky své schopnosti – měnit lidskou podobu dle momentální situace – vždy a všude. Takže takový méně vážný předchůdce Forresta Gumpa. A méně vážná byla také nostalgická romantická komedie Purpurová růže z Káhiry (1985), která mnohé (včetně mě) zaskočila nečekaným, ač zcela logickým, vyústěním. Také díky němu můžeme o Růži hovořit jako o dokonalém prototypu nekýčovité romance. Po sérii víceméně komedií přišlo docela vážné psychologické drama o Haně a jejích sestrách, tedy Hana a její sestry (1986). Výborný důkaz, že Allenovy filmy nestojí jenom na nepřeberném množství intelektuálských dialogů, ale mimo jiné také na citlivě napsaných postavách. Jednu z hlavních si zde již poněkolikáté zahrála Mia Farrow, výborná herečka, ale nikdy mě neokouzlila tolik jako Keatonová. Následující film mě zcela přesvědčil o správnosti rozhodnutí zařadit Allena mezi své nejoblíbenější režiséry a již nikdy jej z oné vybrané společnosti nevyhánět. Byly to Zločiny a poklesky (1989), tragická komedie o lásce, nenávisti, Bohu, nevěře, smrti, víře a vůbec samých zajímavých tématech, kolem nichž lze dlouze a poutavě filozofovat, což se stejnou elegancí dokáže pouze jediný člověk. Je to film, jehož dokonalost tkví ve vaší touze po jeho plném pochopení. Dle mého mínění nejlepší Allenův kousek (neplést s nejoblíbenějším).

O náhlé vystřízlivění z „post zločinovské“ kocoviny se postarala trapná duchařská historka Alice (1990), film na Allenovy standardy natolik špatný, že bych se o něm raději moc nerozepisoval. Z úcty k tobě, Woody. A z úcty k tobě o dalších nepříliš vydařených filmech rovněž jenom telegraficky. Celebrity (1998) – černobílá, sexistická, ale bez Allena nefungující komedie o hvězdách a hvězdičkách. Darebáčci (2000) – milý zlodějíčkovský film s pár vydařenými scénami. Prokletí žlutozeleného škorpióna (2001) – fajn retro, které příliš dlouho hledá ten správný směr. Hollywood Ending (2002) – jenom vyčpělé vykrádání sebe sama. Po sérii takovýchto ne přímo zklamání, ale prostě filmů postrádajících elán a plné nasazení hmatatelné z předchozích děl, by málokdo čekal nějaký velkolepý comeback. Allen si na něj troufnul, vrátil se k myšlence Zločinů a poklesků a zrežíroval brilantní amorální thriller, který se neodehrával v New Yorku, nebyl v něm hláškující intouš a dokonce ani neměl jazzový soundtrack. Odvaha, s jakou se rozhodl pro takto razantní změnu je nevídaná a výsledek jí odpovídá, Match Point (2005) se mezi filmy z poslední doby může řadit k těm s nejlepším scénářem (i když mnohým vadila míra manipulovatelnosti s hlavními postavami a obzvlášť nepravděpodobný dějový zvrat, ale tito lidé nejspíš neviděli dost předchozích Allenových filmů) a s nejlepšími hereckými výkony (kdo by to do Scarlett řekl). Nechápu výroky typu: „Woody Allen je zpátky“, vždyť odešla pouze kvalita jeho předchozích majstrštyků, Woody ten je tady pořád a i po šestatřiceti letech má, zdá se, hlavu plnou úžasných nápadů. Tak snad jen aby mu to vydrželo a aby jednou – až přijde ten čas – došel naplnění jeho výrok: „Nebojím se smrti. Jen nechci být u toho, až se to stane.“ Já taky ne Woody, a právě proto mám tvé filmy radši než filmy kohokoliv jiného.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s