Kim Ki-duk

Posted: 24. 11. 2006 in osobnost, různé

Jméno režiséra Kim Ki-duka je v poslední době velmi často zmiňováno. Rozhodně se jedná o kontroverzní, milovanou i zatracovanou, osobnost, z jejíž poměrně bohaté filmografie se do naší distribuce dostalo zatím pouze šest snímků, krom níže uvedených také Luk, Samaritánka a Čas. Zatím sám nedokážu posoudit, zda-li se jedná o režiséra dobrého či špatného, každopádně je to režisér zajímavý a jen těžko připodobitelný k jakémukoliv jinému filmaři současnosti. Kim Ki-duk, ale rozhodně netočí pouze naturalistické drsňárny se zaručeně reálným násilím, ani pouze pomalé, bezeslovné „zenové“ filmy konzumované výhradně se silným čajem nebo lehkými drogami a pokud se do našich kin dostane další z jeho filmů, určitě bych si jej nenechal ujít, třeba jen ze zvědavosti.

Ostrov (2000)

K Ostrovu jsem nepřistupoval jako k jihokorejskému zázraku, ale spíš jako k „tomu filmu, ve kterém se lidi mrzačí rybářskými háčky“, přičemž v tomto ohledu mě Kim rozhodně nezklamal. Bohužel. Nebýt té drastické míry kontroverze, mohl to být krásný film o mezilidské komunikaci. Na jedné straně poetický, symbolický a líně uondaný, na straně druhé extrémně naturalistický a plný střihů. Po první „háčkové“ scéně jsem rezignoval na jakoukoliv snahu o pochopení všeho toho dění. Sorry, ale nehodlám bádat nad tím, jaký podtext skrývá ryba vylovená z otvoru na vykonávaní (velké i malé) potřeby, když existuje devětadevadesát méně odpudivých a srozumitelnějších způsobu ke sdělení téhož. Ostrov pluje někde mezi „nudou k poblití“ a „esteticky dokonale procítěnou nádherou“. Není to film dobrý ani špatný ani pro každého, nicméně vidět se jej vyplatí. 70%

Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (2003)

Malý plovoucí chrám na jezeře kdesi v Jižní Koreji, na něm malý chlapec a starý muž, mistr a žák. Je jaro, čas na první lekci života – chlapec postupně přiváže kámen na rybu, na žábu a na hada, jeho mistr to vidí a během spánku upgraduje chlapcova záda o velký balvan (nepředstavujte si žádné nechutné biotechnické operace – prostě jej k němu přiváže), který mu sundá teprve po odčinění jeho krutých, ač z dětské perspektivy nevinných, činů. Pokud bude některé ze zvířat mrtvé, ponese si chlapec těžký kámen na srdci celý život. Následují další čtyři roční období plus znovu jaro, jelikož film má být metaforou lidského života, který se odehrává v cyklech. Celý film je vyprávěn velice pomalu, poeticky, meditativně, trošku jako soubor bajek a starých čínských mouder (hádám, že ta jihokorejská se tolik neliší). Kim Ki-duk pojal toto dílo hlavně jako duchovní očistu, jako vykoupení se z hříchů spáchaných natočením svých předchozích – extrémně násilných – snímků. Scéna, kdy sám režisér vleče na vysoký kopec těžký balvan patří skutečně k těm nejsilnějším, ale i pokud budete Jaro, léto vnímat jen jako filmovou meditaci, nevnímaje skryté symboly, čeká vás krásně osvěžující zážitek, jako svěží závan čistého horského vzduchu… a dobře se u toho spí. 🙂 80%

3-iron (2004)

Tae-suk rozváží na motorce reklamní letáky, které umisťuje na dveře domů. Pokud ráno umístěný leták do večera nikdo nestrhne (a ledabyle nehodí na zem), považuje Tae-suk takto „označené“ obydlí za dočasně opuštěné a tedy vhodné k přenocování. Ne, on se do těch domů nevkrádá, on je obydluje. Zalije květiny, něco spraví, umyje se, vypere si, něco sní, pořídí si pár fotek a těsně před příchodem majitelů zmizí stejně nepozorovaně jako duch. Ne vždy je však vybraný dům skutečně opuštěný, někdy z něj pouze vyprchal veškerý život. Jako z luxusní vily, kde mlčky čeká na návrat násilnického manžela bývalá fotomodelka Sun-hwa. Tito dva mladí lidé se potkají zcela náhodou, aby zjistili, že si byli souzeni. Oba odmítají komunikovat se světem stačí, že mají sami sebe. Je to láska opatrná, plná náznaků, ale láska zoufale upřímná, zbavená přetvářky, lží, nenávisti. 3-iron není film, který sledujete, je to film, který prožíváte. Pro mě bez debat ten duchovně nejintenzivnější zážitek od Cesty do fantazie z roku 2001. 100%

Advertisements
Komentáře
  1. srakyi napsal:

    Tak jsem se pred asi dvema hodkama dodival na 3-iron a musim uznat ze mne dostal. Neni obvykle aby clovek nemohl dychat napetim, nadsenim a ocekavanim u filmu, kde hlavni hrdina celou dobu nepromluvi ani jedno slovo .. 3-iron takovy je. Jeste ted lapu po dechu a jen pomalu se vzpamatovavam ze zazitku ktery byl opravdu ohromujici.

  2. Martinis napsal:

    Ahojky,hele mužete se tu někdo kouknout na mé trochu filmověkritické,recenzentské příspěvky na stránkách cinepuru a třeba je okomentovat a vubec se přidat k diskusi právě ke kinoartověji směrované cinefilské vášni a na netu toho moc nenacházím,to zamrzí,za zájem o diskusi případně dík..6O4-183-97O. ps. od Kima mám nejraději snímek „čas“,a jihokorejskou kinematografii jsem blíže poznal snad jen díky dvou filmovým snímkum, kterým je „oldBoy“ Park Chan-wooka anebo právě zmíněný snímek „čas“.

  3. Martinis napsal:

    Možná jsem tu správně.. na stránkách cinepuru nikdo nechce kušovat do profese filmových kritiku,asi jich je přehršle a dnešní filmový diváci se tím nezaobýrají,bud anebo to zřejmě nestíhají číst.. a diskuse mezi diváky jim tam moc nekvete,hledám,kde je na netu situace jiná,a dnešním filmovým divákum řekne něco pojem (nejen evropský) kinoart a jména jako Wim Wenders anebo Andrej Tarkovskij jim budou natolik duvěrně známá,myslím,že je lepší,když film nebude než aby zustal takový,jaký v současnosti je,snad se v tom někdo se mnou shodne a právě zájmu o mladou jihokorejskou kinematografii je co se týče dnešního stavu filmové produkce potřeba,aby film v podvědomí dnešních diváku nezustal tím,čím je.. pouze výdělečnou a spotřební zábavou,v tom,kam až lze zajít v násilném ovládání nekritickým (a nerad dodávám ke stavu společnosti zlhostejnělím) divákem téhdy,když společenská situace člověka už není filmem vykreslena a namísto toho převažuje z komerčního hlediska stavu dnešní kinematografie co je natolik nadměrná spotřební zábava mnohem více násilím a povrchní pornografií,než porozumění společensky-výchovnému učelu filmu a nakonec jsem přesvědčen,že snímky Kim Ki-duka (právě současný coby už nepříznivý a spletitý) stav mezilidských vztahu ve společnosti dnes ukazují divákovy nejlíp,který přišel už o zájem o životní uroven co se týče kulturních tradic právě (natolik) odlišné společnosti v jiné zemi,a když už vubec v jiných zemích.

  4. Martinis napsal:

    Trochu bych tady od Wimma Wenderse filmovým fandum doporučil snímek „Země Hojnosti“,protože zastávám stanovysko,že to je duležitý film,a možná nejlepší,který v poslední době natočil od dob fenomenálního Nebe nad Berlínem,Wenders mu zde krom (road movie) tématiky hledání zbytku své rodiny ponechal křestanské hledisko,nezbytné právě o to víc ohledně neštastných událostí z 11.9,a ačkoliv ho politika nezajímala,chtěl filmem ukázat,že jejich dusledky jsou v americké společnosti stále každodenně všudepřítomné,a merická média (Tv,tisk) neinformují o životní situaci lidí nepředpojatě a objektyvně,ale spíše pod vlivem anebo pod tíhou natolik (závažně) všech společenskyzpolitizovaných poměru už jakoby jen na vládní politickou zakázku,a přitom už právě Wenders hledal a našel příčinu stavu americké společnosti už jen v (prožitém) mezilidském odcizení a neporozumění stavu věci,prostě nepoliticky,a křestanské hledisko mu v road movie tématice hledání zbytku své rodiny v Americe přišlo vhod,než kdy tomu bylo s jeho předešlími filmy.. (Připomenme jeho jistě podnětnou esej co sepsal pod názvem „Americký Sen“,coby esej svých přesných osobních dojmu o Americe v Zemi Zaslíbené,které srovnával se svými předešlím -už nenaplněným- očekáváním co měl o této zemi v Německu,jak nakonec dospěl k nepříjemnému a k překvapivému,k hořkému osobnímu rozčarování,aby už Zemi Zaslíbenou jako takovou přes lásku k ni nikdy nepřijímal nekriticky a tolik najivně).. Všechny filmové záběry beztížnou lehkou ruční videokamerou jsou nasnímány ve vysokém rozlišení jak hloubky (prostoru),tak nakonec i ostrosti (barev) a jsou pusobivě podmanivé,nehledě na to,že je doprovází „wendersovsky“ tolik steskem toužebná jinak spíše více už alternatyvnější rocková hudba,za zmínku jistě stojí titulní filmová písen Leonarda Cohena,která se stala štastným,smířlivým a nadějným příslibem zakončení (konce) filmu jakoby právě už jen dalšího pokračování mezilidského sblížení ve filmovém snímku.. Michelle Williams v roli navratilské misionářsky Lany odkudsi z Blízkého Východu zpět do USA a Johna Diehla v roli zahořklého a neduvěřivého,přepracovaného vlasteneckého navrátilce z Vietnamu pracující nyní se svou sledovcí dodávkou v přísném utajení pro americkou vládu.. a okolnost neštastného umrtí je svede dohromady k hledání příbuzných oběti k oznámení pohřbu v téhle wendersovsky nakonec nezbytné a samozřejmé road-movie vsuvce (k jejich vzájemnému mezilidskému sblížení) jejich cesty z předměstí v Los Angeles do Trony v Kalifornii,v čemž Poul nakonec sleduje svuj plán terroristického „protiamerického“ spiklenectví ve své teorii o spících bunkách právě kdesi nakonec v Troně v Kalifornii,čímž sám v dusledku prožije jen natolik zdrcující osobní rozčarování ze svých předešlích očekávání,a probudí se v něm jen potlačený otřesný zážitek co měl coby válečný navrátilec z prožité války ve Vietnamu,než nakonec jeden druhému vzájemně naslouchají spíše už v mnohém odlišnému jinak čistě osobnímu hledisku svého pohledu na příčinu a spíše pruběh neštastných událostí z 11.9,co měl a prožil každý v jiné zemi teprve k tomu si navzájem porozumět.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s