Prohnilý proti prohnilému

Posted: 7. 12. 2006 in recenze

Válka policajtů *****
(36 Quai des Orfevres, 2004)

Věčný svit neposkvrněné mysli

Policista ctící veškerá etická pravidla je pojem od reality odtržený podobným způsobem jako člověk omámený LSD. Když už se tím svinstvem jednou prohrabujete, je těžké zůstat jim zcela neposkvrněn. Bylo by hříchem alespoň sem tam nezneužít své pravomoci k nějakému hříchu. Přivydělat si k nuznému policajtskému platu – však ono se to nějak ututlá. A jestliže neututlá? Bude z toho malér, malér o to větší, že zločin spáchal všech zločinců největší postrach. Nevím, jak to chodí ve skutečnosti, nicméně filmy nám „prohnilost“ poldů předkládají již pěknou řádku let. Někdy formou nezávazné komedie (Prohnilí), někdy formou heroické akce ctící tradici „padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“ (Killer) a někdy jako striktně realistické drama (Sametoví vrazi, Válka policajtů). Tedy, ne úplně striktně (neboť realitu všedních dní je pro film vždy nutno kapku přikrášlit), avšak dost na to, aby vám došlo, v čem spočívá jádro věci, v našem případě třeba organizovaného zločinu. Když chcete chytat velké ryby, potřebujete návnadu, nejlépe menší rybku, ale tu si musíte nejdřív získat na svou stranu. Stejně jako policejní komisař Léo Vrinks (Daniel Auteuil), který brzy (ač jen dočasně) doplatí na své „bokovky“. Věci se dají do pohybu po zpackaném zátahu na gang přepadávající transporty napěchované penězi, při němž vinou zbrklého jednání šéfa Brigády pro boj s organizovaným zločinem Dennise Kleina (Gérard Depardieu) zahyne Vrinksův kolega. Dva bývalí parťáci, nynější rivalové, rozpoutávají ryze osobní válku, v níž brzy půjde o mnohem víc než o to, kdo obsadí brzy se uvolnivší místo policejního šéfa.

Správnej polda

Olivier Marchal se za mladých let nechal zlákat romantickou představou čestného policajta dostávajícího za mříže zákeřné padouchy (se zjizvenými tvářemi, s ústy vydlážděnými zlatými zuby, s mechanickýma rukama zakončenými železnými háky namísto prstů), a nastoupil k zásahové jednotce. Po dvanácti letech aktivní služby toho měl on i jeho žaludek dost, a dal se na herectví. O něco později podle zážitků vlastních a zážitků svých kolegů natočil Válku policajtů, jeden z nejlepších francouzských krimifilmů všech dob. Základní premisa filmu údajně vychází ze skandálu, který v polovině 80.let otřásl základy francouzské policie. Pouze posledních třicet minut nemá podle Marchala s realitou pranic společného. A vlastně není důvod tomu nevěřit. Ani jeden z hlavních hrdinů není vykreslen a priori jako „ten lepší“, ten kterému bychom měli držet palce, ani jeden se navíc nevyznačuje nikterak extrémními charakterovými vlastnostmi. Jsou to jen dva nevýrazní ženatí chlápci, kteří nás zajímají hlavně díky jejich skvělému ztvárnění dvěmi prvotřídními francouzskými hereckými hvězdami a díky záludnostem, jenž jim nastražil nevyzpytatelný osud. Nevím, zda-li to byl záměr, ale k příběhu lze přistupovat i skrze fatalismus.

Domino

Scénář je dostatečně spletitý, aby udržel vaši pozornost po celých sto minut a zároveň netrpí zmatečností, což byl hlavní kámen úrazu českých Sametových vrahů zahlcených nepodstatnými figurkami. Ve Válce policajtů má i ta nejmenší epizodka svou pevnou roli, nic nenadbývá, i když to tak zpočátku vypadá. Obratnost, s jakou scénáristé poskládali jednotlivé dílky do celistvé mozaiky, bere dech. Například zdánlivě úplně zbytečná linie s bývalou prostitutkou a jejími osobními problémy se ukáže být naprosto zásadní. Myslím, že mnoho nepokazím prozrazením, že pointa má podobný charakter jako závěr Dvanácti opic.

Nelítostný souboj

Výborně funguje rovněž atmosféra filmu – temnota, deprese, beznaděj –, které pomáhá rovněž rodinné zázemí obou poldů. Protože, co cennějšího může být v ohrožení, než životy vašich bližních? Díky tomu například dostává zcela netušený rozměr úplně první scéna s mužem brečícím ve vězeňské cele. „Kdo to je? Proč brečí?“ Ptáte se sami sebe. Když na tuto scéna přijde řada, už vám bude všechno jasné a nejspíš pochopíte, proč zrovna jí celý film začíná. Samotná režie je spíše pouze uspokojivá, než přímo ohromující, za ocenění stojí snaha jít v osvědčených šlépějích Michaela Manna a jeho Nelítostného souboje, což je obzvlášť zjevné v ultrarealistické (a ultrachaotické) scéně přestřelky. Výstavbě dramatického oblouku však nelze nic vytknout, už dlouho jsem neviděl tak precizně gradující krimi. Jednotlivé scény na sebe navazují pěkně chronologicky a většinou jste ihned „v obraze“, nemusíte dlouho tápat, oč v tom kterém záběru zrovna jde.

Kdo s koho

Samostatný odstavec si bezesporu zaslouží herecké obsazení. Daniel Auteuil předvádí výkon psychologicky procítěný téměř stejně nenapadnutelným způsobem jako v Protivníkovi, „téměř“ pouze kvůli razantní žánrové odlišnosti. Rovněž Gérard Depardieu překračuje svůj standard – místy je dokonale slizký, místy je vám ho až líto. Je zajímavé vnímat vývoj vlastního vztahu k oběma postavám. Osobně jsem zprvu Vrinkse vnímal jako zkorumpovaného hajzla, zatímco Kleina jako nepříznivými okolnostmi zdeptanou trosku, postupně mé sympatie začaly inklinovat k opačné straně, aby se v závěru rozdělily rovným dílem mezi (anti)hrdinu Auteuila a (anti)hrdinu Depardieua. Čemu věnovali zvláštní pozornost nejspíš především Francouzi, je pak konfrontace jejich největších současných hereckých hvězd v jednom filmu. Podobný rozruch, avšak mezinárodního charakteru, vzbudil zmiňovaný „nelítostný souboj“ mezi Al Pacinem a Robertem De Nirem.

Válka policajtů

Pokud hledáte poctivou detektivku ze staré školy, budete zklamáni, Válka policajtů pohřbívá veškeré ideály o práci potíračů zločinu minimálně šest stop pod zem. Úspěšně se snaží o střízlivý pohled na práci i osobní životy dvou policajtů, kteří rozhodně nepůsobí jako z nešikovně střižené šablony. Jejich jednání má logiku, jejich osudy jsou komplikované jako život sám. Díky vybroušenému scénáři a intenzivním hereckým výkonům patřil můj zážitek z tohoto filmu k těm těžko zapomenutelným a to o víc, jak skromná byla má očekávání. Perfektní francouzský krimithriller překonávající naprostou většinu žánrově spřízněných děl ze zámoří? Není to přímo vyvrácení slov „zázraky se nedějí“? Pokud jste přesvědčeni, že se skutečně nedějí, Válka policajtů by ve vás přinejmenším mohla zasít zrnko pochybnosti.

Herecké výkony: 95%
Scénář: 95%
Režie: 80%

Celkové hodnocení: 90%

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s