Vánoční filmový deník – část první

Posted: 1. 1. 2007 in recenze, různé

23.12.06

Existuje mnoho způsobů, jak strávit vánoce, jedním z nich je sezení u puštěné televize. Ne, že by to byl způsob nejpřínosnější, čas strávený nejsmysluplněji, ale pokud se sami a dobrovolně k něčemu podobnému odhodláme, proč ne. Mým cílem není vidět během nastávajících devíti dnů co nejvíce filmů, spíše se pokusím dohnat některé resty, znovu se podívám na filmy, které mě za uplynulý rok nejvíce zaujaly a pokusím se jistým způsobem zrekapitulovat rok 2006 po filmové stránce. Na otázku, proč jsem se rozhodl psát si deník existuje celkem prozaická odpověď: psaní mě baví. Jinou věcí je, zda-li někoho baví číst mé zápisky, zda-li alespoň někoho nějaký způsobem obohacují, což mi rozhodně není lhostejné, ale kdybych se měl rozhodnout, zda psát či nepsat výhradně na mém vnímání smysluplnosti takové aktivity, dříve či později by mne vlastní pochyby dohnaly k pocitu naprosté marnotratnosti. Velice mě z toho důvodu těší, že zatím píšu hlavně pro zábavu, ne snad pro zabití času, pro zábavu, která mě i vnitřně naplňuje a která právě se sledováním filmů tvoří tu nejstabilnější jistotu v mém životě.

19:00
Úplně první film – šestioscarové americké drama Josepha L. Mankiewicze Vše o Evě, o vzestupech a pádech hvězd a hvězdiček. Znamenitý scénář je natolik znamenitý a oslnivé herecké výkony natolik oslnivé, že mi ani nevadila divadelně režie, hlavně statická kamera. Ač film vlastně tvoří jednotlivé herecké výstupy, drží velmi pevně pohromadě a vyprávění neztrácí na poutavosti. Vše o Evě je více jízlivým komentářem života celebrit, způsobu jejich dosažení pomyslného Olympu, žebříčku jejich hodnot, jehož první příčky nepochybně obývají slova „sláva“ a „peníze“, než dojemnou love story. I přes množství vtipných hlášek mě film, zvlášť ve své druhé polovině, trochu nudil, s otevřenou náručí jsem tudíž uvítal ironický závěr, který v sobě shrnoval celkovou podstatu současného Hollywoodu. 85%

00:10
Ztracen v La Macha – dokument o marném boji jednoho Dona Quijota s větrnými mlýny. Quijotem zde byl Terry Gilliam, jehož každé natáčení nemá daleko k živelné pohromě, nezávisle na tom, zda-li k nějaké skutečně dojde. Během realizace projektu Muž, který zabil Dona Quijota smetlo krupobití techniku za mnoho tisíc dolarů, místo natáčení neustále ohlušovaly prolétající stíhačky a hlavní představitel – Jean Rochefort – začal trpět takovými prostatickými bolestmi, že nebyl schopen sedět na koni. Don Quijote bez Rosinanty? Nemyslitelné! Ztracen v La Macha je fascinující nejen množstvím zajímavostí souvisejících s natáčením podobné velkoprodukce, je rovněž smutným příběhem jednoho muže, jehož sen se postupně mění v noční můru. Podstatnou část filmu tvoří materiály pořízené před a během několika málo dní natáčení, zbytek je pak vyplněn informacemi o Donu Quijotovi, o jeho filmových adaptacích, o neuvěřitelné smůle provázející snad každý Gilliamův film. Výsledkem je dílo natolik zajímavé, až se nabízí otázka, jestli by Muž, který zabil Dona Quijota dokázal svými kvalitami předčít tento dokument o jeho nevzniknutí. 85%

24.12.06

13:00
Jako „rozehřívací“ pro Štědrý den jsem zvolil klasický dětský film Cesta do pravěku. Putování čtyř kamarádů proti proudu času je lemováno střetnutími s živými zvířaty, která nikdy nikdo živé neviděl. Na velice chabou dějovou nit jsou postupně zavěšovány výsledky úžasné imaginace Karla Zemana, doprovázené komentářem jako vyjmutým z Československého filmového týdeníku. Ano, film se dost táhne a některé konfrontace s pravěkou zvířenou vzbuzují spíše úsměv, ač se jedná o pozoruhodnou práci, s přihlédnutím k době vzniku. Čeho jsem u tohoto filmu nakonec nejvíc litoval, bylo, že už mi není deset. Jinak by bylo mé okouzlení rozhýbanými dinosaury a množstvím poučných informací mnohem markantnější. 60%

15:00
Pro někoho jsou Vánoce noční můrou, pro někoho je noční můrou období před Vánoci, Noční můra před Vánoci Henryho Sellicka je pro každého. Loutková morbidní pohádka pro vypráví o snaze kostlivce Jacka Skellingtona z městečka Halloween přijít striktně logickou cestou na pravou podstatu Vánoc. Úžasná výtvarná stránka tohoto počinu nezapře podíl Tima Burtona, množství vtípků a narážek si užije (nejen) každý vyznavač černého humoru a geniální songy Dannyho Elfmana (celý film je strukturován jako muzikál) vás přimějí k tanci i k pláči. Noční můra před Vánoci je po zásluze kultovním dílkem, jedním z nejoblíbenějších filmů Franty Fuky a rozhodně také – co do kvalit příběhu – přemožitel pozdější Mrtvé nevěsty. 90%

16:00
Do večeře zbývají ještě zhruba dvě hodiny, na co se jen podívat? Co třeba na nějaké Cimrmany? O hře Švestka jsem již něco slyšel, netuše ovšem o čem vlastně je. Nyní už to vím, Švestka je o stáří. Přednáška před hrou samotnou byla obstojně vtipná, jen ke konci natahovaná na hraně trapnosti. Problémem Švestky samotné je příliš pomalý rozjezd a neschopnost včas skončit. Na pár bravurních vtipů zpravidla připadá dvojnásobné množství nudné vaty, ke konci se hra mění spíše v promenádu bizarních postav s nejasnými záměry. Švestka je o stáří, jenže o stáří jejích autorů, bez nadsázky bych ji označil za hru senilní a chaotickou, příliš nostalgickou, bezmocně se potácející odnikud nikam a v podstatě ani nezasluhující zařazení mezi ostatní, neošizené, cimrmanovské skvosty. 60%

25.12.06

15:00
Odpoledne Prvního svátku vánočního lze příjemně strávit s nějakou milou, nikoho neurážející komedií, třeba s Boratem. Pokud měla dosavadní politická satira nějaké hranice, britský komik Sacha Baron Cohen je dozajista překročil. Jako prostoduchý kazašský televizní reportér Borat Sagdijev zastává velmi vyhraněný názor na židy („která zbraň je na ně nejlepší?“), na ženy („mají mozek jako veverky“), na homosexuály („u nás je tajně popravujeme“), na cikány („jak rychle do nich vjet?“) a vůbec na všechny potenciálně napadnutelné skupiny obyvatelstva. Během svého putování Amerikou odkrývá Borat mnohé hluboce zakořeněné předsudky a svou upřímností dává společně s lámanou angličtinou prostor pro vyjádření názoru vlastního nejen jeho konkrétnímu autorovi, nýbrž mnohem početnější zástupu lidí. Celý film je střídavě dokumentem (o spornosti některých „reálných“ pasáží níže) a hraným filmem sledujícím Boratovu snahu střetnout se s nečekaně objeveným objektem své touhy – s Pamelou Anderson. Střídání jednotlivých filmařských forem je natolik zbrklé, že nakonec dokumentární i hrané části splynou v jeden velký komediální maglajz. Kdybychom Borata vnímali čistě coby hraný film, je to úžasná legrace, nestydatě odvážná a po delší době skutečně osvěžující. Jenže to by si Borat nesměl zakládat na své pravdivosti, což nelze zcela opomenout a pravdou je, že čím více budete zkoumat okolnosti jeho vzniku, tím méně úžasný vám bude připadat. Pokud ovšem nepatříte k lidem natolik „boratovsky“ zaníceným, že fiktivnost některých naoko reálných scén bude připadat jako malichernost. Otázkou také je, jak bychom k Boratovi přistupovali, zesměšňoval-li by podobně drsným způsobem ne Kazachstán, ne Rumuny nebo Američany, nýbrž Čechy a Slováky. Když si vzpomenu na vlnu nevole vzedmutou filmem o tolik stupidnějším a méně nápadným, jako byl Hostel, dá se myslím mluvit o obavách oprávněných. Borat je extrémně vtipným počinem, jenom od něj nesmíte očekávat zázraky – prostě k němu přistupujte coby k nízkorozpočtovému zaoceánskému filmu kritizujícímu Ameriku podobně odvážně, avšak vtipněji než Michael Moore. Některé scény sice určité hranice překračují čistě pro to, aby je překročily, celek však – když už nic jiného – nemá mezi letošními komediemi konkurenci. 90%

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s