Vánoční filmový deník – část čtvrtá

Posted: 6. 1. 2007 in recenze, různé

29.12.06

11:30
Stvoření světa je vtipným animovaným filmem o tom, jak to tenkrát zaručeně nebylo. Jeho naivitu nelze brát vážně a snad pouze menší diváci by mohli být tím množstvím nesmyslů zmateni. I mezi dospělými se jistě najdou tací, kteří věří ve stvoření světa, potažmo člověka Bohem. A nebude jich málo. Tato pohádka nicméně pojímá věci natolik absurdním způsobem, až se víra v něco podobného jeví jako bláznovství. Pěknou animaci a místy zdařilý komentář Jana Wericha kazí snaha o propagaci komunistické ideologie za každou cenu. Hlavně rozjásané písničky napomáhají dojmu díla oslavujícího a oslovujícího primárně dělnickou třídu. Je to vlastně alegorie na budování socialistického státu. Množství nepatrných narážek je dostačující pro znechucení celého filmu a pokud jste stejně jako já ateisty alergickými na komunistickou propagandu, budete tento film nejspíš ne zbožňovat jako mnozí, nýbrž nenávidět. 50%

18:00
Kolosální! Velkolepý! Monumentální! Dechberoucí! Grandiózní! – to jsou jenom některé z přívlastků hodících se k historickému spektáklu ověnčenému jedenácti Oscary, k Ben Hurovi. Třiapůlhodinový epos podle knihy generála Lewa Wallace z roku 1880 vypráví o zámožném židovském šlechtici z rodu Hurů, který se vydává na cestu pomsty poté, co jej zrad nejlepší přítel. Drama fiktivních postav se odehrává v autentickém prostředí známém především z Nového zákona. Vždyť také podtitul zní „Příběh Ježíše Krista“. Samotného Ježíše uvidíme pouze zezadu, tvář kamera nikdy nezabere, přesto právě scéna s nim, konkrétně s jeho nabídnutím vody nemohoucímu Judovi, patří k těm pro celý film nejsignifikantnějším. Co se však při vyřčení jména Ben Hur vybaví každému je nezapomenutelný, cca osmiminutový závod čtyřspřeží. Celý jeden rok natáčená scéna, kterou paradoxně nerežíroval samotný Wyler, nýbrž pomocný režisér Yakim Vanuty. Jelikož podobně rozmáchlá produkce nemůže být postavena na jedné, byť bezmála dokonalé scéně, jsou zde pochopitelně také věrohodné kostýmy, skvělí herci, scénář vyhýbající se patosu, orchestrální hudební doprovod opomíjeného génia Miklose Rozsy, novátorské techniky kamerových záběrů, obrovský emotivní náboj a pochopitelně režie Williama Wylera, který si jednoduše chtěl vyzkoušet i sandálový velkofilm. Velkofilm, těžké se vyhnout tomuto slovu, když již sedmiminutová hudební předehra napovídá, že tohle nebude komorní drama o třech postavách. Přejděme však k jádru věci: Ben Hur za ty roky zestárl a dost. Příběh je na dvě stě minut příliš povrchní, jásavá, nepošpiněná červeň pelerín římských vojáků tahá oči, myšlenku „víra tě postaví na nohy“ pohřbívá její plochost a souboj galér v jedné obrovské nádrži? – škoda slov. Dlouho jsem byl na vážkách, hodnotit-li Ben Hura z hlediska dobového významu (kdy se jevil jako nepřekonatelný kolos), či z hlediska dnešní působivosti (která má značně otupené fasety). S rozhodnutím mi nakonec pomohla čísla, tato čísla: 100 švadlen, zbrojířů a koželuhů, 40 tisíc tun španělského bílého písku, 100 tisíc kostýmů, 8000 statistů, celkem přes 300 scén, 15 milionů rozpočet, 80 milionů zisk. To mluví za vše – Ben Hur JE velkofilm a jako takový si zaslouží být hodnocen. Nejvíc nakonec zamrzí, že údiv nad jeho velkolepostí nemůže být tak výrazný jako u němé verze z roku 1925, člověk by čekal, že těch čtyřiatřicet let se projeví výrazněji. 85%

21:40
Stejně jako nová vláda, povodně nebo bombové útoky přichází s každým novým rokem také nový film Woodyho Allena, což je alespoň pro mne jeden z mála důvodů k radosti. Letos zavítali do našich kin dokonce dva Allenové, (a)morální thriller z prostředí londýnské „high society“ a krimikomedie s fantastickými prvky – Sólokapr. Ani se nechce věřit, že oba dva filmy natočil ten samý režisér, mnozí diváci rozmlsáni výtečným Match Pointem budou Sólokaprem oprávněně zklamáni, ale pokud kapku slevíte ze svých očekávání, dostane se vám solidní porce allenovského humoru v docela fajn balení. Americká studentka žurnalistiky Sondra Pransky (Scarlett Johansson) čmuchá v Londýně po pořádném novinářském úlovku. Tedy, původně měla pouze udělat rozhovor s jistým režisérem, což skončilo nezávazným sexem, pak se náhodou octla na představení iluzionisty Sida Watermana (Woody Allen), kde ji kontaktoval jistý – tři dny mrtvý – novinář mající závažné podezření, že jistý lord Peter Lyman (Hugh Jackman) stojí za sérii vražd prostitutek (jak aktuální) a pak teprve začala – s Watermanovou pomocí – pátrat. Příběhová linie patří k těm ne zrovna nejrafinovanějším, ač vychází z pěkné myšlenky – novinář je pro pořádného sólokapra schopný prchnout smrtce před očima –, dále je rozvíjena předvídatelným způsobem a některé logické nedostatky jsou až zarážející. Není kupříkladu tak docela jasné, proč Waterman po celou dobu Sondře pomáhá, zvlášť při jeho prvotním, odmítavém postoji. Woody už je starší pán, možná trošku senilní, možná stižen alzheimerem, dialogy však stále píše na úrovni („pocházíš z ortodoxní rodiny, přijali by mezi sebe masového vraha?“), jen je čím dál patrnější, že ty nejlepší tvůrčí roky má již za sebou. Sólokapr si hodně vypůjčuje z Prokletí žlutozeleného škorpióna (iluzionista-šarlatán, nesourodá detektivní dvojice), z Darebáčků (dva balíci se dostávají mezi snoby), z Alice (duchařská část) a mnohé výroky jakoby pouze parafrázovaly něco již dříve vyřčeného. Ani hercům neměl tento film příliš co nabídnout, Scarlett je krásná – i pod obroučkami brýlí (což však neznamená, že bez nich není mnohem krásnější) – a zčásti zde přebírá Allenův roztěkaný herecký styl, ten už ji ovšem tolik nesvědčí. Woodyho koktavost, neschopnost vyloudit byť jedinou napoprvé srozumitelnou větu mě místy skutečně iritovala, což píšu coby jeho již pár let oddaný fanoušek. A Hugh Jackman, který oba hlavní představitele přerůstá nejméně o hlavu a dvacet kilo svalové hmoty? Pouhá potěcha pro dívčí oko. Rád bych se vyhnul nějakému shrnujícímu hodnocení označujícímu Sólokapra buď za film dobrý nebo špatný, navzdory všem výtkám jsem se po celou dobu obstojně bavil, otázkou je, zda-li šlo o zábavu adekvátní současným schopnostem a možnostem Woodyho Allena. Pokud ano, je to smutné, s tím že tento manhattanský neurotik patří do starobince však stále odmítám souhlasit. 70%

23:45
Další noc a další Tarkovskij – Zrcadlo. Je velmi obtížné popsat, o čem tento film je a je velmi těžké to pochopit ať jste jej viděli či nikoliv. Jde o jakýsi víceméně volný sled asociací, které v samotném Tarkovském vyvolávají vzpomínky na krajinu jeho dětství, do níž se skrze svou matku, svého otce, svého syna vrací. Všichni jeho blízcí jsou mu zrcadlem vlastní osobnosti, jejich prostřednictvím se minulost, resp. vzpomínky z minulosti prolínají s přítomností. Dětství je pro Tarkovského pouhým stavem mysli. Takto jsem si alespoň setřídil guláš, který mi po zhlédnutí Zrcadla zůstal v hlavě, nejspíš jsem všechno – jak už se mi u artových filmů stává – pochopil úplně jinak, než bylo zamýšleno, nicméně samotná radost z alespoň nějakého pochopení směle přebije rozhořčení z pochopení nesprávného. Zrcadlo je myšlenkově mimořádně bohaté dílo, pouze jeho vizuální neatraktivnost mě odrazuje od vyššího hodnocení. 85%

30.12.06

19:00
Na některé film není dobré se dívat v povánočním období, na některé filmy není dobré se dívat kdykoliv, třeba na Ichiho, zabijáka. Každá z postav tohoto filmu trpí nějakou úchylkou, přičemž sadismus a masochismus patří k těm běžnějším. Někomu činí potěšení uřezávání vlastního jazyka, někdo je vnitřně uspokojen v okamžiku největší zoufalosti a někdo s oblibou zkouší, čeho všeho je lidské tělo schopno („myslíš, že jde urvat ruku holýma rukama?“). Zvrácenost tohoto počinu nezná žádných mantinelů, násilí je na několika místech natolik přehnané, že vyvstávají pochyby o režisérově příčetnosti – mohl tohle natočit někdo normální? Ichi je ubohým filmem, který nemá krom toho nejbrutálnějšího filmového násilí absolutně co nabídnout. Příběh je dementní, vzhledem k délce filmu nepochopitelně plochý, vizuální stránka divná, postrádající jakýkoliv řád, herci zaslouží obdiv pouze pokud skutečně podstoupili všechno to probodávání kůže dlouhými jehlami. I když, proč vlastně obdivovat něčí slaboduchost. Současný svět je dostatečně nemocný, aby se v něm našli lidé Ichiho upřímně obdivující, případně lidé interpretující jej coby umělecké dílo, což je jeden z faktů, se kterými se chtíc nechtíc musíme smířit. 40%

21:55
Existuje pouze jeden důvod, proč jsem se díval na film Panic je nanic, chtěl jsem zjistit, jak moc je špatný. Více než cokoliv jiného, zní odpověď, ale vezměme to pěkně po pořádku. Děj: Tři nesympatičtí sígři chtějí během letních prázdnin přijít o panictví. Potkají čtyři nepříliš pohledné dívky. Nadrženost je oboustranná, nicméně neopětovaná. Otěže do svých rukou nakonec uchopí Šárka Vaňková, která dá všem (klukům). Pokud máte dojem, že jsem prozradil z děje příliš, vězte, že jsem vám pouze chtěl ušetřit čas zabitý jeho sledováním. Vtipy: Vtipy jakoby ve filmu ani být neměly a těch pár nevypointovaných pokusů o ně vzbuzuje úsměv jedině svou nepatřičností. Sex: Nejodvážnější scénou filmu je asi třívteřinový záběr na šedesátiletou ženu bez horního dílu plavek. Něco dalšího: Když milostivě přivřeme oči nad trapným cameem Libora Boučka, nad amatérskou režii, nad vrcholně (ne)nápadným product placementem (Semtex) a sadistickou délkou, nezůstane nám nic, vůbec nic. Vůbec nic mi tudíž nebrání napsat tento stupidní vtípek: Panic je nanic je na nic. 10%

02:00
Před posledním Tarkovským jsem se psychicky notně zocelil, odhodlán vydržet až do konce, tj. skoro do dvou do rána. Byl to Stalker, příběh tří mužů, kteří někam jdou, pak tam dojdou a film skončí. Celé to trvá téměř tři hodiny, po celou dobu jsem nebyl schopen odtrhnout oči, jenom jsem nechápavě zíral, netuše nač vlastně. Každá z mých teorií, oč by mohlo jít, byla rázem vyvrácena další rovinou vyprávění. Měla to snad být metafora života, snahy o únik z každodenní šedivé reality? Nebo, jednoduše, film o třech chlápcích, kteří putují do nitra Zóny? Vždyť i cíl by měli, jak se později ukáže. U podobných filmů existuje nepředstavitelné množství různých možných vysvětlení a myslím, že je hloupost označovat pouze jediné – to autorem zamýšlené – za správné. Nechť si každý ze Zóny odnese co mu libo jest, dle vlastních myšlenkových dispozic. Každopádně je to nesmírně očisťující snímek přecházející ze stavu „vím všechno“ do stavu „nevím nic“. Pokud vás podobná nevědomost neděsí, bude vám odměnou magický, skoro snový zážitek, v němž jde nakonec více o to srdce než o mozek. Jestliže jste Stalkera ještě neviděli a chystáte se na něj, nenechte se odradit začátkem, ten film není celý černobílý a dokonce se v něm i střílí :). 90%

Jaký mám po zhlédnutí tří a půl filmů od Tarkovského z tohoto ruského mistra filmové řeči pocit? Rozporuplný, jeho filmy jsou natolik „nadrámcové“, až vyvstávají obavy, zda-li je lze nějakým způsobem uchopit bez předchozí (či následné) důkladné studie. Zda-li je vůbec lze uchopit jediným správným způsobem. Tarkovskij je bezesporu autor, jenž si zaslouží být studován, rozebírán do detailů, jenž však zároveň plně uspokojí pouze úzkou skupinku těch nejzapálenějších klubových diváků.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s