Raz, dva, tři…

Posted: 29. 1. 2007 in film týdne

Film(y) týdne (14)

Občas se vám podaří vidět za jeden týden tolik kvalitních filmů, že je opravdu nesmírně obtížné vybrat následně pouze jeden z nich. Proč tedy nevybrat rovnou tři? Kromě níže blíže popsaných mě zaujal rovněž Scorseseho Král komedie a Leeho Spojenec (kterému budu věnovat samostatnou recenzi časem), čili jeden film starší dvaceti let a jedna stále poměrně čerstvá novinka – důkaz toho, že stále je a bude co objevovat a že i pokud si myslíte, že jste viděli hodně filmů, ve skutečnosti jste neviděli nic.

This is Spinal Tap! (1984) ****

Comin‘ live, direct from hell… Spinal Tap! David St Hubbins! Derek Smalls! Mick Shrimpton! Viv Savage! Nigel Tufnel! Spinal Tap byla ta nejhlučnější heavy metalová skupina pod sluncem a tohle je rockument jenom a pouze o ní! Tihle borci to skutečně uměli rozjet (jako jediní měli aparaturu nastavitelnou až na jedenáct!), jejich vystoupení nepostrádala moment překvapení (jakým může být třeba nečekaný zjev napodobeniny Stonehenge) a úžasná sóla (Nigel zahraje na kytaru třeba i houslemi). Historie skupiny je velice poutavá, celkem se v ní vystřídalo 37 členů, mnozí zemřeli za nevyjasněných okolností („udusil se zvratky, ale ne svými, vlastně se nikdy nezjistilo čí to byly zvratky“), své první duchaplné songy prezentovali její členové již počátkem 60. let („You know what I want. You know what I need. Or maybe you don’t“) a pokud na ně v letech osmdesátých přišlo desetkrát méně lidí než v dobách největší slávy, pak jedině z důvodu jisté vyhraněnosti – nebudou přeci pořád hrát pro masy.

V rockumentu mimo jiné uvidíte a uslyšíte rozhovory s jednotlivými členy, kteří se prezentují jako opravdoví myslitelé (- What does the end feel like? – It’s like saying when you try to extrapolate the end of the universe. If the universe is indeed infinite, then what does that mean?), ukázky z jejich úžasných vystoupení, kde publikum rozpalují v patřičně nevkusných elasťácích a na závěr vás čeká pár mouder do života (- If I were to ask you your philosophy of life or your creed, what would that be? – Have a good time all the time.). Pokud by vám snad někdo tvrdil, že podobná skupina nikdy neexistovala, nevěřte mu, Spinal Tap je stále žijící legenda, stejně jako třeba Led Zeppelini, se kterými mají (ne náhodou) mnoho společného. 85%

Návrat *****
(Vozvraščenije, 2003)

Příliš neujíždím na opravdu hodně artových filmech, třeba takový Stalker se mi líbil hlavně proto, jak krutě jsem z něj byl mimo, ale Návrat je jiný. Návrat je krásným, čistým filmem obrovských duchovních i obrazových kvalit. Vypráví úplně prostý příběh – otec se po dvanácti letech vrací k rodině a jeho dva synové k němu hledají cestu. Opravdu nemá význam hledat v tom něco víc než působivé (a věřím že i věrohodné) zachycení komplikovaného vztahu otce k synům, resp. synů k otci. Film je opatrně protkán jemnými symboly, které zde narozdíl od jiných filmů nepůsobí rušivě či samoúčelně (krásná je scéna, kdy otec nastupuje do auta – sledujte výrazy chlapeckých tváří). Jsou to nepatrná gesta, náznaky a vnitřní prožitky. Buď se vám hned ze začátku podaří „naladit“ na tu správnou, magicky nostalgickou vlnu, nebo si snímek vůbec neužijete a budete jej sledovat s chladným nezájmem, zcela bez emocí. Opravdu hodně záleží na správné náladě, kterou jestli máte nebo nemáte zjistíte bohužel teprve během sledování. Mnoho scén doceníte pouze při intenzivním prožívání, pouze při něm si všimnete i těch nejnepatrnějších detailů, bude vám dopřáno pohledu do nejniternějších zákoutí duší hlavních hrdinů. Výkony herců, zvlášť obou chlapců, jsou dokonale procítěné. Linie dělící herce od postavy byla zde ztenčena na nezbytné minimum.

Návrat je pozoruhodným ruským počinem, jistě právem přirovnávaným k filmům Andreje Tarkovského, na rozdíl od Tarkovského jsem si jej však užíval ani ne tolik hlavou, jako srdcem. Nebyl to zážitek příjemný v pravém slova smyslu, Návrat je filmem extrémně smutným, zvlášť, jste-li obeznámení s faktem, že představitel Andreje krátce po natáčení tragicky zemřel, ale i na smutku může být cosi povznášejícího. 90%

Horská hlídka ****
(Kekexili, 2005)

Kekexili, Tibet – krajina spíše krutá nežli krásná, stejně jako lidé, jenž jsou s ní spřízněni a jenž mezi sebou vedou mnohaletou válku: pytláci a členové tzv. horské hlídky. Po jedné tragické události (vylíčené na samém začátku) přijíždí do této oblasti pekingský novinář – právě jeho nezasvěcenýma očima budeme sledovat pravdivý příběh, v němž rozhodně nepůjde jenom o pomstění tisíců pro kůži zabitých antilop.

Tématické rozpětí Horské hlídky je vzhledem k její komornosti udivující. Je to příběh o dobrovolném i nedobrovolném splynutí člověka s přírodou, o lidských sociálních potřebách, o ztrátě národní identity, o zoufalém boji se všechny a všechno pohlcujícím režimem, neochotným podat pomocnou ruku, dokud se situace v Kekexili nedostane do středu zájmu zahraničních médií. Kromě toho nechybí akční linie, okázalé záběry monumentálních hor a silný morální podtext. Žádný záběr není delší než je potřeba, žádný nepřebývá, vše je vytvarováno do bezmála dokonalého monolitu. Nebojte se projít písečnou bouří, nepřivírejte oči před nepříjemným pískem a užijte si nádherný duchovní zážitek založený paradoxně na silných fyzických prožitcích. 85%

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s