Archiv Leden, 2007

Cena za celoživotní dílo
Sven Nykvist (in memoriam)

Nejlepší zvuk
Mission Impossible 3

Nejlepší dokument
Grizzly Man

Nejlepší vizuální efekty
Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže

Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Rachel Weisz – Nepohodlný

Nejlepší kamera
Emmanuel Lubezki – Potomci lidí

Nejlepší seriál
Podfukáři I+II

Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Jack Nicholson – Skrytá identita

Nejlepší střih
Domino

Nejlepší scénář
Shane Black – Kiss Kiss Bang Bang

Nejlepší animovaný film
Auta

Nejlepší soundtrack
Serenity

Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Sarah Polleyová – Tajemství slov

Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Philip Seymour Hoffman – Capote

Nejlepší režie
Paul Greenrass – Let číslo 93

Pět nejlepších filmových scén roku 2006
Borat: Borat Sagdijev přichází do hotelu s ke kolenům staženými kalhotami a recepčního zdraví zhruba těmito slovy: „jak jde život, vanilkovej ksichte?“
Potomci lidí: přibližně osmiminutová scéna bez střihu, ve které se neustále něco děje, pokud máte rádi Tarkovského a Baye, budete v sedmém nebi
Little Miss Sunshine: rodinka „pašuje“ dědu ze špitálu, dojemně krutá scéna
Wolf Creek: ufiknutí několika prstů precizně nabroušenou kudlou – jeden z mnoha infarktových šoků tohoto filmu
Auta: strašení traktorů

Nejlepší film
Let číslo 93

Celkové pořadí dvaceti nejlepších filmů, které měly českou premiéru v roce 2006:

  1. Let číslo 93
  2. Potomci lidí
  3. Tajemství slov
  4. Capote
  5. Mnichov
  6. Dobrou noc a hodně štěstí
  7. Kiss Kiss Bang Bang
  8. Auta
  9. Borat
  10. Little Miss Sunshine
  11. Match Point
  12. Grizzly Man
  13. Nepohodlný
  14. Street Fight
  15. Domino
  16. Serenity
  17. Silent Hill
  18. Mission Impossible 3
  19. Zkrocená hora
  20. Wolf Creek
A jaké jsou vaše nejoblíbenější filmy loňského roku?

S koncem starého a začátkem nového roku přichází zpravidla vlna všelijakých (nejen) filmových ocenění. Se vší pompou jsou udělováni Oscaři, Zlaté Glóby, Čeští lvi, Emmy, Grammy, Zlaté maliny a další. Řekl jsem si tedy, proč také neudělit alespoň imaginární ocenění těm nejlepším, z filmů profitujícím. Ctíc zásadu, že nezáleží na kvalitě ceny samotné, nýbrž na kvalitách osoby jejího udělovatele, rozhodl jsem se pro celkem prostý tvar i materiál, nepředpokládaje přitom, že po mé Sádrové krychli bude skutečně někdo toužit. V takovém případě jsem nicméně ochoten vyrobit pro kteroukoliv z níže uvedených celebrit rovněž hmotné ocenění, ale zpátky nohama na zem :). Pro ocenění jsem vybíral filmy, jenž měly českou distribuční premiéru loni (několik z nich vyšlo pouze na DVD) a jenž jsem pochopitelně také viděl (viz výpis níže). První, nominační, část již obsahuje pár vítězů (pár poražených) a nominované v těch nejdůležitějších kategoriích. K rádoby slavnostnímu vyhlášení dojde již v sobotu.

Filmy, ze kterých jsem vybíral:
16 bloků, Auta, Borat, Capote, Casino Royale, Děkujeme, že kouříte, Dobrou noc a hodně štěstí, Domino, Důkaz , Dům u jezera, Grizzly Man, Hooligans, Hostel, Hra s nevěrou, Kdo s koho (Street Fight), Kiss Kiss Bang Bang, Klik – život na dálkové ovládání, Krajina přílivu, Let číslo 93, Little Miss Sunshine, Madonna: Bilance s tajemstvím, Mariňák, Match Point: Hra osudu, Miami Vice, Mission Impossible 3, Mnichov, Nabít a zabít, Nepohodlný, O dve slabiky pozadu, Obchodník se smrtí, Panic je nanic, Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže Potomci lidí , Prime, Proposition, Pýcha a předsudek, Saw 2, Serenity, Silent Hill, Skrytá identita, Sólokapr, Syriana, Tajemství slov, Uchovat si tvář, Účastníci zájezdu, V jako Vendeta, V zajetí rychlosti, Vyvrženci pekla, Wolf Creek, Za plotem, Zkrocená hora

Několik zvláštních ocenění:

Nejlepší filmový časopis – CINEMA
Nejlepší filmové DVD – BEN HUR (4 DVD)
Největší mediální rozruch – BORAT a ŠIFRA MISTRA LEOPARDA
Největší zklamání – V JAKO VENDETA
Nejhorší film – PANIC JE NANIC

Nominace:

Nejlepší film
Capote
Let číslo 93
Mnichov
Potomci lidí
Tajemství slov

Nejlepší režie
Alfonso Cuarón – Potomci lidí
Paul Greengrass – Let číslo 93
Ang Lee – Zkrocená hora
Fernando Meirelles – Nepohodlný
Steven Spielberg – Mnichov

Nejlepší scénář
Woody Allen – Match Point: Hra osudu
Shane Black – Kiss Kiss Bang Bang
Isabel Coixet – Tajemství slov
Grant Heslov – Dobrou noc a hodně štěstí
Larry McMurtry – Zkrocená hora

Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli
Sacha Baron Cohen – Borat
Philip Seymour Hoffman – Capote
David Strathairn – Dobrou noc a hodně štěstí
Clive Owen – Potomci lidí
Heath Ledger – Zkrocená hora

Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli
Toni Collete – Little Miss Sunshine
Jodelle Ferlandová – Krajina přílivu
Scarlett Johansson – Match Point
Gwyneth Paltrow – Důkaz
Sarah Polleyová – Tajemství slov

Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli
Michael Caine – Potomci lidí
Steve Carell – Little Miss Sunshine
Danny Huston – Nepohodlný
Jack Nicholson – Skrytá identita

Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
Judi Dench – Pýcha a předsudek
Emily Mortimer – Match Point
Meryl Streep – Prime
Rachel Weisz – Nepohodlný

Nejlepší soundtrack
Auta
Nepohodlný
Potomci lidí
Serenity
Silent Hill

Nejlepší televizní seriál
Black Books
Podfukáři I + II
Simpsonovi IVX + VX
Zoufalé manželky
Ztraceni I + II

Vítězové ostatních kategorií budou vyhlášeni přímo

31.12.06

13:55
Austin Powers in Goldmember: parodie bondovek i filmu jako takového. Michael Myers se pitvoří coby Austin Powers, Dr. Zlou, Zlatý úd i Velký hnusný špekoun a jen ti nejtolerantnější diváci nebudou mít po deseti minutách nutkání všechny jeho kreace na věčné časy pohřbít šest stop pod zem (někam doprostřed oceánu). Humor je stejně nelimitovaně debilní jako v předchozích dílech, mnohé vtipy vykrádají Špiona, který mě vojel, což jim však neubírá na praštěnosti. Poměrně nečekaná je (mini)účast Michaela Cainea, Toma Cruise, Gwyneth Paltrow, Kevina Spaceyho nebo Stevena Spielberga, inteligentní film z třetího Powerse nicméně nedělá. Opravdu se stydím, jak dobře jsem se na několika místech bavil, ale nemůžu si pomoct, na čtyři hvězdičky bylo toho smíchu dost. 80%

16:45
Právě jsem dokoukal druhou sérii Ztracených a nejsem o moc moudřejší než po té první, spíš naopak. Množství nejasností a nelogičností dosáhlo naprosto absurdní míry, každá nová epizoda jakoby měla za cíl zmást diváka více než ta předchozí. Co se zprvu jeví jako odpověď se záhy ukáže být jenom další otázkou a tak to jde pořád dál a dál. Ztraceni jsou perfektně zrežírováni, dokážou vás udržovat v permanentním napětí, nikdy neztrácejí svou tajemnou atmosféru, jenže scénář se žel bohu nedrží zásady „méně je někdy více“. Kéž bych se na Ztracené nikdy dívat nezačal, takhle mi nezbývá než netrpělivě očekávat nové epizody třetí série :).

18:35
Ač to činím nerad, musím konstatovat, že Úspěch českého inženýra v Indii je nejslabší cimrmanovskou operou. Ani přednáška nepatří k nejvtipnějším, snaha natáhnout ji na celou hodinu je příliš násilná, navíc mnohé hudební vtipy nefungují tak, jak bylo nejspíš zamýšleno. Mluvené slovo zkrátka Cimrmanovi svědčí lépe. 60%

Toť vše. Vše již bylo viděno, co viděno být mělo. Dozvěděl jsem se prostřednictvím filmů za těch devět dní něco nového? Jistěže. Natočit nákladný film nestojí jenom peníze, mnohdy i režisérovy nervy (Ztracen v La Mancha). Ženy mají mozek jako veverky a nejlepší draslík najdete v Kazachstánu (Borat). Umírání bývá zpravidla smutné (Můj život beze mne), někdy však i tragikomické (Teorie létání). Pokud vás někdo zahrnuje nezdravým obdivem, ještě to neznamená, že se jenom nechce dostat na váš post (Vše o Evě). Na londýnských ulicích budoucnosti bude ještě více odpadků než v současnosti (Potomci lidí). Některé filmy není vhodné vysílat v jedenáct večer (Andrej Rublev). Cesta za trilobitem je dlouhá (Cesta do pravěku). Ďábel se vyklubal z božího vejce (Stvoření světa). I dívka se sešívanými končetinami může být sexy (Noční můra před Vánoci). Cimrmani jsou senilní (Švestka) a neumí moc zpívat (Cimrman v říši hudby). Ivanovo dětství není nejlepším filmem Andreje Tarkovského, to spíš Zrcadlo nebo Stalker. Elfové jsou (zpravidla) infantilní zakrslíci, kteří vás s oblibou překvapí „lechtačkou!“ (Vánoční skřítek). Na člověka s tváří probodanou dlouhými jehlicemi není pěkný pohled (Ichi, the Killer). Nejhorší film roku 2006 vzniknul v České republice (Panic je nanic). Tom Cruise se do role Austina Powerse nehodí (Austin Powers in Goldmember). Scarlett Johansson sluší více červené plavky než kulaté brýle (Sólokapr). Práce v kladenských ocelárnách nebyla žádný med (Skřivánci na niti). Pít mezkalinové kafe před řízením může být nebezpečné (Domino). Není větší legrace nežli strašení traktorů (Auta). Ježíš Kristus se údajně narodil ve stejný den, kdy si rozdáváme dárky (Ben Hur), kdo by to byl býval řekl :).

29.12.06

11:30
Stvoření světa je vtipným animovaným filmem o tom, jak to tenkrát zaručeně nebylo. Jeho naivitu nelze brát vážně a snad pouze menší diváci by mohli být tím množstvím nesmyslů zmateni. I mezi dospělými se jistě najdou tací, kteří věří ve stvoření světa, potažmo člověka Bohem. A nebude jich málo. Tato pohádka nicméně pojímá věci natolik absurdním způsobem, až se víra v něco podobného jeví jako bláznovství. Pěknou animaci a místy zdařilý komentář Jana Wericha kazí snaha o propagaci komunistické ideologie za každou cenu. Hlavně rozjásané písničky napomáhají dojmu díla oslavujícího a oslovujícího primárně dělnickou třídu. Je to vlastně alegorie na budování socialistického státu. Množství nepatrných narážek je dostačující pro znechucení celého filmu a pokud jste stejně jako já ateisty alergickými na komunistickou propagandu, budete tento film nejspíš ne zbožňovat jako mnozí, nýbrž nenávidět. 50%

18:00
Kolosální! Velkolepý! Monumentální! Dechberoucí! Grandiózní! – to jsou jenom některé z přívlastků hodících se k historickému spektáklu ověnčenému jedenácti Oscary, k Ben Hurovi. Třiapůlhodinový epos podle knihy generála Lewa Wallace z roku 1880 vypráví o zámožném židovském šlechtici z rodu Hurů, který se vydává na cestu pomsty poté, co jej zrad nejlepší přítel. Drama fiktivních postav se odehrává v autentickém prostředí známém především z Nového zákona. Vždyť také podtitul zní „Příběh Ježíše Krista“. Samotného Ježíše uvidíme pouze zezadu, tvář kamera nikdy nezabere, přesto právě scéna s nim, konkrétně s jeho nabídnutím vody nemohoucímu Judovi, patří k těm pro celý film nejsignifikantnějším. Co se však při vyřčení jména Ben Hur vybaví každému je nezapomenutelný, cca osmiminutový závod čtyřspřeží. Celý jeden rok natáčená scéna, kterou paradoxně nerežíroval samotný Wyler, nýbrž pomocný režisér Yakim Vanuty. Jelikož podobně rozmáchlá produkce nemůže být postavena na jedné, byť bezmála dokonalé scéně, jsou zde pochopitelně také věrohodné kostýmy, skvělí herci, scénář vyhýbající se patosu, orchestrální hudební doprovod opomíjeného génia Miklose Rozsy, novátorské techniky kamerových záběrů, obrovský emotivní náboj a pochopitelně režie Williama Wylera, který si jednoduše chtěl vyzkoušet i sandálový velkofilm. Velkofilm, těžké se vyhnout tomuto slovu, když již sedmiminutová hudební předehra napovídá, že tohle nebude komorní drama o třech postavách. Přejděme však k jádru věci: Ben Hur za ty roky zestárl a dost. Příběh je na dvě stě minut příliš povrchní, jásavá, nepošpiněná červeň pelerín římských vojáků tahá oči, myšlenku „víra tě postaví na nohy“ pohřbívá její plochost a souboj galér v jedné obrovské nádrži? – škoda slov. Dlouho jsem byl na vážkách, hodnotit-li Ben Hura z hlediska dobového významu (kdy se jevil jako nepřekonatelný kolos), či z hlediska dnešní působivosti (která má značně otupené fasety). S rozhodnutím mi nakonec pomohla čísla, tato čísla: 100 švadlen, zbrojířů a koželuhů, 40 tisíc tun španělského bílého písku, 100 tisíc kostýmů, 8000 statistů, celkem přes 300 scén, 15 milionů rozpočet, 80 milionů zisk. To mluví za vše – Ben Hur JE velkofilm a jako takový si zaslouží být hodnocen. Nejvíc nakonec zamrzí, že údiv nad jeho velkolepostí nemůže být tak výrazný jako u němé verze z roku 1925, člověk by čekal, že těch čtyřiatřicet let se projeví výrazněji. 85%

21:40
Stejně jako nová vláda, povodně nebo bombové útoky přichází s každým novým rokem také nový film Woodyho Allena, což je alespoň pro mne jeden z mála důvodů k radosti. Letos zavítali do našich kin dokonce dva Allenové, (a)morální thriller z prostředí londýnské „high society“ a krimikomedie s fantastickými prvky – Sólokapr. Ani se nechce věřit, že oba dva filmy natočil ten samý režisér, mnozí diváci rozmlsáni výtečným Match Pointem budou Sólokaprem oprávněně zklamáni, ale pokud kapku slevíte ze svých očekávání, dostane se vám solidní porce allenovského humoru v docela fajn balení. Americká studentka žurnalistiky Sondra Pransky (Scarlett Johansson) čmuchá v Londýně po pořádném novinářském úlovku. Tedy, původně měla pouze udělat rozhovor s jistým režisérem, což skončilo nezávazným sexem, pak se náhodou octla na představení iluzionisty Sida Watermana (Woody Allen), kde ji kontaktoval jistý – tři dny mrtvý – novinář mající závažné podezření, že jistý lord Peter Lyman (Hugh Jackman) stojí za sérii vražd prostitutek (jak aktuální) a pak teprve začala – s Watermanovou pomocí – pátrat. Příběhová linie patří k těm ne zrovna nejrafinovanějším, ač vychází z pěkné myšlenky – novinář je pro pořádného sólokapra schopný prchnout smrtce před očima –, dále je rozvíjena předvídatelným způsobem a některé logické nedostatky jsou až zarážející. Není kupříkladu tak docela jasné, proč Waterman po celou dobu Sondře pomáhá, zvlášť při jeho prvotním, odmítavém postoji. Woody už je starší pán, možná trošku senilní, možná stižen alzheimerem, dialogy však stále píše na úrovni („pocházíš z ortodoxní rodiny, přijali by mezi sebe masového vraha?“), jen je čím dál patrnější, že ty nejlepší tvůrčí roky má již za sebou. Sólokapr si hodně vypůjčuje z Prokletí žlutozeleného škorpióna (iluzionista-šarlatán, nesourodá detektivní dvojice), z Darebáčků (dva balíci se dostávají mezi snoby), z Alice (duchařská část) a mnohé výroky jakoby pouze parafrázovaly něco již dříve vyřčeného. Ani hercům neměl tento film příliš co nabídnout, Scarlett je krásná – i pod obroučkami brýlí (což však neznamená, že bez nich není mnohem krásnější) – a zčásti zde přebírá Allenův roztěkaný herecký styl, ten už ji ovšem tolik nesvědčí. Woodyho koktavost, neschopnost vyloudit byť jedinou napoprvé srozumitelnou větu mě místy skutečně iritovala, což píšu coby jeho již pár let oddaný fanoušek. A Hugh Jackman, který oba hlavní představitele přerůstá nejméně o hlavu a dvacet kilo svalové hmoty? Pouhá potěcha pro dívčí oko. Rád bych se vyhnul nějakému shrnujícímu hodnocení označujícímu Sólokapra buď za film dobrý nebo špatný, navzdory všem výtkám jsem se po celou dobu obstojně bavil, otázkou je, zda-li šlo o zábavu adekvátní současným schopnostem a možnostem Woodyho Allena. Pokud ano, je to smutné, s tím že tento manhattanský neurotik patří do starobince však stále odmítám souhlasit. 70%

23:45
Další noc a další Tarkovskij – Zrcadlo. Je velmi obtížné popsat, o čem tento film je a je velmi těžké to pochopit ať jste jej viděli či nikoliv. Jde o jakýsi víceméně volný sled asociací, které v samotném Tarkovském vyvolávají vzpomínky na krajinu jeho dětství, do níž se skrze svou matku, svého otce, svého syna vrací. Všichni jeho blízcí jsou mu zrcadlem vlastní osobnosti, jejich prostřednictvím se minulost, resp. vzpomínky z minulosti prolínají s přítomností. Dětství je pro Tarkovského pouhým stavem mysli. Takto jsem si alespoň setřídil guláš, který mi po zhlédnutí Zrcadla zůstal v hlavě, nejspíš jsem všechno – jak už se mi u artových filmů stává – pochopil úplně jinak, než bylo zamýšleno, nicméně samotná radost z alespoň nějakého pochopení směle přebije rozhořčení z pochopení nesprávného. Zrcadlo je myšlenkově mimořádně bohaté dílo, pouze jeho vizuální neatraktivnost mě odrazuje od vyššího hodnocení. 85%

30.12.06

19:00
Na některé film není dobré se dívat v povánočním období, na některé filmy není dobré se dívat kdykoliv, třeba na Ichiho, zabijáka. Každá z postav tohoto filmu trpí nějakou úchylkou, přičemž sadismus a masochismus patří k těm běžnějším. Někomu činí potěšení uřezávání vlastního jazyka, někdo je vnitřně uspokojen v okamžiku největší zoufalosti a někdo s oblibou zkouší, čeho všeho je lidské tělo schopno („myslíš, že jde urvat ruku holýma rukama?“). Zvrácenost tohoto počinu nezná žádných mantinelů, násilí je na několika místech natolik přehnané, že vyvstávají pochyby o režisérově příčetnosti – mohl tohle natočit někdo normální? Ichi je ubohým filmem, který nemá krom toho nejbrutálnějšího filmového násilí absolutně co nabídnout. Příběh je dementní, vzhledem k délce filmu nepochopitelně plochý, vizuální stránka divná, postrádající jakýkoliv řád, herci zaslouží obdiv pouze pokud skutečně podstoupili všechno to probodávání kůže dlouhými jehlami. I když, proč vlastně obdivovat něčí slaboduchost. Současný svět je dostatečně nemocný, aby se v něm našli lidé Ichiho upřímně obdivující, případně lidé interpretující jej coby umělecké dílo, což je jeden z faktů, se kterými se chtíc nechtíc musíme smířit. 40%

21:55
Existuje pouze jeden důvod, proč jsem se díval na film Panic je nanic, chtěl jsem zjistit, jak moc je špatný. Více než cokoliv jiného, zní odpověď, ale vezměme to pěkně po pořádku. Děj: Tři nesympatičtí sígři chtějí během letních prázdnin přijít o panictví. Potkají čtyři nepříliš pohledné dívky. Nadrženost je oboustranná, nicméně neopětovaná. Otěže do svých rukou nakonec uchopí Šárka Vaňková, která dá všem (klukům). Pokud máte dojem, že jsem prozradil z děje příliš, vězte, že jsem vám pouze chtěl ušetřit čas zabitý jeho sledováním. Vtipy: Vtipy jakoby ve filmu ani být neměly a těch pár nevypointovaných pokusů o ně vzbuzuje úsměv jedině svou nepatřičností. Sex: Nejodvážnější scénou filmu je asi třívteřinový záběr na šedesátiletou ženu bez horního dílu plavek. Něco dalšího: Když milostivě přivřeme oči nad trapným cameem Libora Boučka, nad amatérskou režii, nad vrcholně (ne)nápadným product placementem (Semtex) a sadistickou délkou, nezůstane nám nic, vůbec nic. Vůbec nic mi tudíž nebrání napsat tento stupidní vtípek: Panic je nanic je na nic. 10%

02:00
Před posledním Tarkovským jsem se psychicky notně zocelil, odhodlán vydržet až do konce, tj. skoro do dvou do rána. Byl to Stalker, příběh tří mužů, kteří někam jdou, pak tam dojdou a film skončí. Celé to trvá téměř tři hodiny, po celou dobu jsem nebyl schopen odtrhnout oči, jenom jsem nechápavě zíral, netuše nač vlastně. Každá z mých teorií, oč by mohlo jít, byla rázem vyvrácena další rovinou vyprávění. Měla to snad být metafora života, snahy o únik z každodenní šedivé reality? Nebo, jednoduše, film o třech chlápcích, kteří putují do nitra Zóny? Vždyť i cíl by měli, jak se později ukáže. U podobných filmů existuje nepředstavitelné množství různých možných vysvětlení a myslím, že je hloupost označovat pouze jediné – to autorem zamýšlené – za správné. Nechť si každý ze Zóny odnese co mu libo jest, dle vlastních myšlenkových dispozic. Každopádně je to nesmírně očisťující snímek přecházející ze stavu „vím všechno“ do stavu „nevím nic“. Pokud vás podobná nevědomost neděsí, bude vám odměnou magický, skoro snový zážitek, v němž jde nakonec více o to srdce než o mozek. Jestliže jste Stalkera ještě neviděli a chystáte se na něj, nenechte se odradit začátkem, ten film není celý černobílý a dokonce se v něm i střílí :). 90%

Jaký mám po zhlédnutí tří a půl filmů od Tarkovského z tohoto ruského mistra filmové řeči pocit? Rozporuplný, jeho filmy jsou natolik „nadrámcové“, až vyvstávají obavy, zda-li je lze nějakým způsobem uchopit bez předchozí (či následné) důkladné studie. Zda-li je vůbec lze uchopit jediným správným způsobem. Tarkovskij je bezesporu autor, jenž si zaslouží být studován, rozebírán do detailů, jenž však zároveň plně uspokojí pouze úzkou skupinku těch nejzapálenějších klubových diváků.

27.12.06

Teoreticky vzato, svátky už jsou za námi, což však neznamená, že bych nějak slevoval ze svých diváckých aktivit – do Silvestra zbývá ještě spousta dní a spousta filmů.

14:30
Během vánoc mají lidé zvláštní náladu, jaksi všeobecně pozitivní, anebo se alespoň snaží ji mít. V podobném rozpoložení mysli vás dojme k slzám kdejaký kýčovitý slaďák, nemusí však být vánoce, abyste brečeli u Mého života beze mne. Sarah Polleyová zde ztvárnila třiadvacetiletou matku dvou dcer, s milujícím manželem a bídným sociálním zázemím, která se zcela nečekaně dozví o nádoru na vaječních. Ten ji do dvou tří měsíců odstřihne od všeho, co do té doby milovala i nenáviděla. Tento film jsem viděl podruhé a podruhé jsem u něj několikrát brečel. Je moc pěkně zrežírovaný – citlivě a přitom nepateticky, hlavní role je v podstatě bezchybně zahraná a pokud nebudete mít alespoň na konci vlhké oči, jste nemilosrdní cynikové, jimž absence srdce nikdy nedovolí naplno si užívat života. 90%

16:30
Skřivánci na niti: „Jen si je prohlédněte, ty hnusné, imperialismem nasáklé, tváře“. Jiří Menzel opět podle Bohumila Hrabala vypráví o pestrém zástupu lidiček, kteří by chtěli žít, leč doba jim to nedovoluje. Skupina „buržoazních živlů“ byla odklizena k „převýchově“ do kladenských oceláren, ani zde si však nepřestává snít své sny a doufat v důstojnější podmínky pro život. Vždyť na nimi bdí sám strážný Anděl. Menzel režíruje přímo rozkošnicky, podobně jako později Postřižiny, což nám však nemůže dát zapomenout na dusnou politickou atmosféru doby (pravda, jak pro koho), čímž snímek zase připomíná Ostře sledované vlaky, rovněž s Václavem Neckářem v hlavní roli. Škoda jisté nedotaženosti příběhů postav vedlejších, které se omezují na jednoduché figurkaření, při delší stopáži by se dost možná jednalo o dílo komplexnější. Mimochodem, pokud vám není jasný význam názvu filmu, vězte, že je zhruba stejný jako u Perliček na dně. 🙂 85%

21:40
Teorie létání: Film o sexu penězích a tělesně postiženém člověku. Jane je upoutaná na vozíku, má problémy s vyjadřováním, brzy nebude mluvit vůbec. Richard je snílek, zoufalec, příležitostný aviatik, marně se snaží odpoutat od země. Mezi Jane a Richardem se po řadě nahodilostí osudu vytvoří prapodivný vztah, na jehož konci budou oba v jistém smyslu jiní. Přičemž to nemusí být nutně změna k lepšímu. Podobných příběhů vznikly již stovky, dobře, desítky, jen málo z nich ovšem oplývá takovým puncem nevšednosti. Teorie létání je oproštěna od veškerých romantických znaků: Ona chce hlavně přijít o panenství, on je svolný k vykradení banky, ani jeden si příliš neváží života. Scénář má mnoho trhlin, převážně logického rázu (odkud bere Richard peníze?), režie současné hvězdy číslo 1, Paula Greengrasse je… obyčejná, film tak navzdory nosné myšlence a jisté snaze jít proti konvencím příliš nevybředává z průměru. 65%

23:05
Andrej Rublev = monumentální životopisná freska o slavném ruském malíři ikon Andreji Rublevovi. Tento film začínal po jedenácté hodině večerní, měl skončit ve dvě ráno. Již samotná představa, jak pozdě a jak dlouho budu sedět u televize mě znepokojovala, s přibývajícími minutami mě nejen znepokojovala stále víc, ale navíc mi začala připadat jako něco zhola nesmyslného. Proč, proč bych měl tři hodiny sledovat těžko identifikovatelné (jakožto podobně zarostlé) Rusy vedoucí dialogy o Bohu a citující z Bible, kterou považuji za snůšku pěkně napsaných blábolů? Ne, dost, končím! Čekal jsem mistrovskou filmařinu, magično sálající z každého záběru, myšlenkovou bohatost… ale místo toho jenom nuda, nuda, nuda! Hodnotit tento film nebudu ze dvou důvodů. Zaprvé tuším, že nejsem kompetentní podobnému dílu udělovat nějaké hodnocení (na názoru, že je to suchopárná biografie nicméně trvám) a zadruhé těžko říct, zda-li by druhá, neviděná, polovina filmu razantním způsobem nezměnila můj postoj k němu (o čemž pochybuji). Andrej Rublev je bezesporu veledílem, jinak si totiž nedokážu vysvětlit ta kvanta lidí za veledílo jej označující, ale vy ostatní, kteří nechcete ztratit tři hodiny života s něčím, co vás vnitřně nikterak nenaplní, sáhněte raději po Sedmé pečeti. Ta je o devadesát minut kratší. 😉

Andrej Rublev mě přivedl k úvahám nad tím, proč jsou některé filmy vysílané zrovna v čase, ve kterém jsou vysílané. Člověk musí být velmi oddaným fanouškem například Andreje Tarkovského, aby zvládl s STV2 absolvovat pět za sebou jdoucích nocí s jeho filmy. Pokud tvůrci programového schématu nepředpokládají, že si budeme v takovémto čase uváděné pořady rovnou nahrávat, což by bylo mnohem pochopitelnější u filmů kvalitativně ne tolik významných. Kvůli nepřístupnosti mládeži není přece třeba uvádět v pozdních nočních hodinách všechny umělecké filmy, vždyť mnohým z nich by hlavní vysílací čas slušel podstatně více. Mezi výjimky patří třeba filmy od Pasoliniho (které by dle mého názoru neměli být vysílány vůbec) nebo rané Kim Ki-Dukovy počiny (na Ostrov nezapomenu). Vždyť mnohé „klubové filmy“ by v příznivějším čase mohly oslovit více diváků a přispět tak ke „kultivaci“ televizního národa. Plané naděje, vím, a planými zůstanou, dokud se podobné filmy nestanou objekty zájmu vyššího počtu diváků, čímž se vzhledem k výše popsanému nestanou nikdy.

28.12.06

16:30
Lehké omámení aromatem z františka či přiopilost vánočním punčem je ideálním stavem pro sledování Domina, z kterého vás bude za střízliva téměř jistě bolet hlava. Vizuální styl Tonyho Scotta je nepopsatelný, je to jako dívat se na svět očima „fretky na speedu“ (slovy jedné z postav). Domino je živý film, je jako organická hmota, která neustále mění tvar. Žánrově se pohybuje kdesi mezi říznou akcí, hodně černou komedií a velmi nevěrohodnou biografií, stále je však filmem proklatě cool a sexy. To druhé hlavně zásluhou Keiry Knightley, jež sice není tak boží, jak o ní mnozí básní, nepodlehnout jejímu drsňáckému půvabu jde přesto těžko. (A to by ani nemusela předvést vzrušující striptýz a sex pod vlivem mezkalinu 🙂 ). Celkem solidně cool jsou Mickey Rourke a Edgar Ramiréz. Domino je divokou jízdou, v televizi sice není tak nářezová jako v kině, scénárista by zasloužil kopanec do rozkroku (co na tom, že je autorem Donnieho Darka), i délce by kratší sestřih slušel více, ale můj šestý smysl mi říká, že tento film sehraje v historii kinematografie velmi zásadní úlohu a stane se minimálně stejným kultem jako Poslední skaut. Stejně jako Posledního skauta nebudou Domino nikdy uznávat všichni. 85%

21:55
Auta – zatím poslední a podle mého názoru také nejlepší film animátorského studia Pixar. Tentokrát bych před popisem kvalit samotného filmu (90%) dal přednost kritice u nás vydaného DVD. Obraz je perfektně čistý, zvuk s THX certifikátem rovněž (s pořádnou soustavou domácího kina probudí ze zimního spánku tůrování sporťáků i sousedy přes ulici). Co mě však zklamalo je minimum bonusových materiálů. Na DVD naleznete dva krátké animované filmy (z nichž jeden byl k vidění v kinech), epilog (což jsou scény ze závěrečných titulků roztažené na celou obrazovku) a kratičký dokument o inspiracích Johna Lassetera. Nevím, jaká verze je k dostání v zahraničí, tuto však – zvlášť v porovnání s reprezentativními dvoudisky Nemá a Úžasňákových – za dostačující označit nelze.
P.S.: Kvalitní český dabing je shodný s tím z kinoverze, stejně tak titulky.

26.12.06

12:10
Vánoční den je dobré začít nějakou pěknou pohádkou pro celou rodinu. Jenže co když pohádky nenávidíte? Potom jistě nepohrdnete Vánočním skřítkem, neobvyklým příběhem o člověku vychovaném jako skřítek. Přes patrný pohádkový nádech a množství ptosu se jedná o komedii místy natolik přiúchylněnou, že je těžké jí odolat. Mnoho vtipů vychází ze značných výškových rozdílů skřítků (elfů) a lidí, o další humornou nálož se postaral komediální postrach Will Ferrel, jehož první konfrontace se světem obyčejných lidí může směle konkurovat kouskům pana Beana či Borata. V roli Ferrelova otce překvapí seriózní James Cash a liliputánského herce Petera Dinklagea si můžete pamatovat ze The Station Agent. Vánoční skřítek je velice zdařilou komedií s ponaučením na konci, jen si ji paradoxně užijí více dospělí než jejich potomci. Pokud se vám líbil třeba Karlík a továrna na čokoládu, neměli byste si Skřítka nechat ujít, sice nemá po vizuální stránce tolik co nabídnout (ač třeba elfí městečko působí svou kýčovitostí rozkošně), ale vyznává srovnatelně praštěný styl humoru a navíc nabízí několik nezapomenutelných ferrelovských etud typu „potřetí už se paňáca vyskakujícího z té krabice neleknu“, které si fanoušci tohoto pošuka jistě brzy zařadí mezi oblíbené. 80%

16:00
Potomci lidí – na tento film je sebevětší množství slov množství nedostačujícím. Mimořádně talentovaný mexický režisér Alfonso Cuarón pojal tuto depresivní vizi budoucnosti podobně vyhraněně realistickým způsobem jako Paul Greengrass Let číslo 93. Potomci lidí místy opravdu budí dojem věrohodných záběrů z blízké budoucnosti. Londýn roku 2027 je mnohem ušmudlanější, zdevastovanější a celkově směřující (odpusťte mi ten výraz) do řádných sraček. Ostatně jako celý svět, jenž se v nich již nějakou dobu topí, což vzedmulo vlnu cizích přistěhovalců proudících do Anglie. To však není největší problém této doby, nerodí se děti, již 18 let se žádné nenarodilo, proto není divu, že těhotná žena vzbudí mimořádnou pozornost všech zúčastněných skupin – aktivistů, teroristů i vlády. Navzdory ubíjející ponurosti a naprosté neúctě k životu, jsou Potomci lidí filmem o naději. Cuarón své filozoficko-náboženské sci-fi drama pojal coby divokou akční jízdu, kdy hlavní hrdinové neustále před něčím prchají, bojují o holý život. Na dlouhé dialogy není čas, osudy budoucích (dost možná) zachránců světa vám však díky skvělým hereckým výkonům nejsou ukradené. Je sympatické, že Cuarón nepodléhá obvyklým hollywoodským zákonitostem o rozsáhlosti a významnosti té které role, dokonce se nebojí odpravit před polovinou filmu jednu z největších hvězd. Rozhodně nelze psát o Potomcích lidí a nezmínit jejich obrazové ztvárnění. O celkové ušmudlanosti jsem již psal, ale teprve ve spojení s kamerou Emmanuela Lubezkiho nabývá svět budoucnosti těch správně děsivých proporcí. Mezi ty vůbec nejlepší scény nejen filmu, ale celého roku, bych se nebál zařadit zhruba osmiminutový „běh mezi kulkami“. Všude neskutečný chaos, tanky, zdi se bortí, Theo (hlavní hrdina) padá za zbytky obranného opevnění, kamera s ním, za chvíli je potřísněna krví náhodné oběti a takhle to pokračuje ještě dalších pět minut, se stále zakrvavenou kamerou – neuvěřitelné, neuvěřitelné! Absolutně nechápu, jak to Cuarón dokázal zrežírovat, buď je génius, nebo věděl, jaké trikové machry si vybrat. Ve filmu je slušné množství triků, na nichž je nejlepší to, že si jich ani nevšimnete (k velké nelibosti studia, které chtělo, aby peníze do filmu vražené byly vidět). Potomky lidí není třeba vnímat doslovně, ale třeba jako symbolické podobenství, jako biblickou alegorii o ztrátě a znovunalezení nevinnosti, každopádně to je film emocionálně mimořádně silný, oslovující diváky z řad mas i z řad mnohem kritičtějších cinefilů. Je podobně přelomový jako Let číslo 93, s tím zásadním rozdílem, že má podstatně blíž k hranému filmu než k filmu dokumentárnímu. Nebýt několika vypravěčských zaškobrtnutí (první polovina jako by se děla v opakujících se cyklech) a několika scén, jejichž potenciál nebyl dostatečně rozvinut (například Jasperova „nostalgická“), nejspíš bych ihned upravil své pořadí v žebříčku „the best of 2006“. 95%

22:00
Teď by to chtělo nějakou pěknou noční tečku za celým dnem a takovou pěknou noční tečkou by dnes i po několik dalších nocí mohly být filmy Andreje Tarkovského – prý se u nich dobře usíná. 🙂 Ivanovo dětství – moje první zkušenost s dílem Tarkovského, režiséra o jehož tvorbě jsem věděl především to, jak velice je nudná (slovy Tomáše Baldýnského: „jeden militarkovský je jednotkou filmové nudy“). Ivanovo dětství nebylo nejnudnější z filmů, jaké jsem kdy viděl, nebylo nicméně ani nejlepším válečným filmem, jaký jsem kdy viděl, na druhou stranu bylo a je jediným válečným filmem Andreje Tarkovského – a kdo je víc? Vycházím totiž z přesvědčení, že jistá skupina diváků s obzvlášť vytříbeným vkusem uznává právě Tarkovského za jakéhosi „filmového boha“. 70%

23.12.06

Existuje mnoho způsobů, jak strávit vánoce, jedním z nich je sezení u puštěné televize. Ne, že by to byl způsob nejpřínosnější, čas strávený nejsmysluplněji, ale pokud se sami a dobrovolně k něčemu podobnému odhodláme, proč ne. Mým cílem není vidět během nastávajících devíti dnů co nejvíce filmů, spíše se pokusím dohnat některé resty, znovu se podívám na filmy, které mě za uplynulý rok nejvíce zaujaly a pokusím se jistým způsobem zrekapitulovat rok 2006 po filmové stránce. Na otázku, proč jsem se rozhodl psát si deník existuje celkem prozaická odpověď: psaní mě baví. Jinou věcí je, zda-li někoho baví číst mé zápisky, zda-li alespoň někoho nějaký způsobem obohacují, což mi rozhodně není lhostejné, ale kdybych se měl rozhodnout, zda psát či nepsat výhradně na mém vnímání smysluplnosti takové aktivity, dříve či později by mne vlastní pochyby dohnaly k pocitu naprosté marnotratnosti. Velice mě z toho důvodu těší, že zatím píšu hlavně pro zábavu, ne snad pro zabití času, pro zábavu, která mě i vnitřně naplňuje a která právě se sledováním filmů tvoří tu nejstabilnější jistotu v mém životě.

19:00
Úplně první film – šestioscarové americké drama Josepha L. Mankiewicze Vše o Evě, o vzestupech a pádech hvězd a hvězdiček. Znamenitý scénář je natolik znamenitý a oslnivé herecké výkony natolik oslnivé, že mi ani nevadila divadelně režie, hlavně statická kamera. Ač film vlastně tvoří jednotlivé herecké výstupy, drží velmi pevně pohromadě a vyprávění neztrácí na poutavosti. Vše o Evě je více jízlivým komentářem života celebrit, způsobu jejich dosažení pomyslného Olympu, žebříčku jejich hodnot, jehož první příčky nepochybně obývají slova „sláva“ a „peníze“, než dojemnou love story. I přes množství vtipných hlášek mě film, zvlášť ve své druhé polovině, trochu nudil, s otevřenou náručí jsem tudíž uvítal ironický závěr, který v sobě shrnoval celkovou podstatu současného Hollywoodu. 85%

00:10
Ztracen v La Macha – dokument o marném boji jednoho Dona Quijota s větrnými mlýny. Quijotem zde byl Terry Gilliam, jehož každé natáčení nemá daleko k živelné pohromě, nezávisle na tom, zda-li k nějaké skutečně dojde. Během realizace projektu Muž, který zabil Dona Quijota smetlo krupobití techniku za mnoho tisíc dolarů, místo natáčení neustále ohlušovaly prolétající stíhačky a hlavní představitel – Jean Rochefort – začal trpět takovými prostatickými bolestmi, že nebyl schopen sedět na koni. Don Quijote bez Rosinanty? Nemyslitelné! Ztracen v La Macha je fascinující nejen množstvím zajímavostí souvisejících s natáčením podobné velkoprodukce, je rovněž smutným příběhem jednoho muže, jehož sen se postupně mění v noční můru. Podstatnou část filmu tvoří materiály pořízené před a během několika málo dní natáčení, zbytek je pak vyplněn informacemi o Donu Quijotovi, o jeho filmových adaptacích, o neuvěřitelné smůle provázející snad každý Gilliamův film. Výsledkem je dílo natolik zajímavé, až se nabízí otázka, jestli by Muž, který zabil Dona Quijota dokázal svými kvalitami předčít tento dokument o jeho nevzniknutí. 85%

24.12.06

13:00
Jako „rozehřívací“ pro Štědrý den jsem zvolil klasický dětský film Cesta do pravěku. Putování čtyř kamarádů proti proudu času je lemováno střetnutími s živými zvířaty, která nikdy nikdo živé neviděl. Na velice chabou dějovou nit jsou postupně zavěšovány výsledky úžasné imaginace Karla Zemana, doprovázené komentářem jako vyjmutým z Československého filmového týdeníku. Ano, film se dost táhne a některé konfrontace s pravěkou zvířenou vzbuzují spíše úsměv, ač se jedná o pozoruhodnou práci, s přihlédnutím k době vzniku. Čeho jsem u tohoto filmu nakonec nejvíc litoval, bylo, že už mi není deset. Jinak by bylo mé okouzlení rozhýbanými dinosaury a množstvím poučných informací mnohem markantnější. 60%

15:00
Pro někoho jsou Vánoce noční můrou, pro někoho je noční můrou období před Vánoci, Noční můra před Vánoci Henryho Sellicka je pro každého. Loutková morbidní pohádka pro vypráví o snaze kostlivce Jacka Skellingtona z městečka Halloween přijít striktně logickou cestou na pravou podstatu Vánoc. Úžasná výtvarná stránka tohoto počinu nezapře podíl Tima Burtona, množství vtípků a narážek si užije (nejen) každý vyznavač černého humoru a geniální songy Dannyho Elfmana (celý film je strukturován jako muzikál) vás přimějí k tanci i k pláči. Noční můra před Vánoci je po zásluze kultovním dílkem, jedním z nejoblíbenějších filmů Franty Fuky a rozhodně také – co do kvalit příběhu – přemožitel pozdější Mrtvé nevěsty. 90%

16:00
Do večeře zbývají ještě zhruba dvě hodiny, na co se jen podívat? Co třeba na nějaké Cimrmany? O hře Švestka jsem již něco slyšel, netuše ovšem o čem vlastně je. Nyní už to vím, Švestka je o stáří. Přednáška před hrou samotnou byla obstojně vtipná, jen ke konci natahovaná na hraně trapnosti. Problémem Švestky samotné je příliš pomalý rozjezd a neschopnost včas skončit. Na pár bravurních vtipů zpravidla připadá dvojnásobné množství nudné vaty, ke konci se hra mění spíše v promenádu bizarních postav s nejasnými záměry. Švestka je o stáří, jenže o stáří jejích autorů, bez nadsázky bych ji označil za hru senilní a chaotickou, příliš nostalgickou, bezmocně se potácející odnikud nikam a v podstatě ani nezasluhující zařazení mezi ostatní, neošizené, cimrmanovské skvosty. 60%

25.12.06

15:00
Odpoledne Prvního svátku vánočního lze příjemně strávit s nějakou milou, nikoho neurážející komedií, třeba s Boratem. Pokud měla dosavadní politická satira nějaké hranice, britský komik Sacha Baron Cohen je dozajista překročil. Jako prostoduchý kazašský televizní reportér Borat Sagdijev zastává velmi vyhraněný názor na židy („která zbraň je na ně nejlepší?“), na ženy („mají mozek jako veverky“), na homosexuály („u nás je tajně popravujeme“), na cikány („jak rychle do nich vjet?“) a vůbec na všechny potenciálně napadnutelné skupiny obyvatelstva. Během svého putování Amerikou odkrývá Borat mnohé hluboce zakořeněné předsudky a svou upřímností dává společně s lámanou angličtinou prostor pro vyjádření názoru vlastního nejen jeho konkrétnímu autorovi, nýbrž mnohem početnější zástupu lidí. Celý film je střídavě dokumentem (o spornosti některých „reálných“ pasáží níže) a hraným filmem sledujícím Boratovu snahu střetnout se s nečekaně objeveným objektem své touhy – s Pamelou Anderson. Střídání jednotlivých filmařských forem je natolik zbrklé, že nakonec dokumentární i hrané části splynou v jeden velký komediální maglajz. Kdybychom Borata vnímali čistě coby hraný film, je to úžasná legrace, nestydatě odvážná a po delší době skutečně osvěžující. Jenže to by si Borat nesměl zakládat na své pravdivosti, což nelze zcela opomenout a pravdou je, že čím více budete zkoumat okolnosti jeho vzniku, tím méně úžasný vám bude připadat. Pokud ovšem nepatříte k lidem natolik „boratovsky“ zaníceným, že fiktivnost některých naoko reálných scén bude připadat jako malichernost. Otázkou také je, jak bychom k Boratovi přistupovali, zesměšňoval-li by podobně drsným způsobem ne Kazachstán, ne Rumuny nebo Američany, nýbrž Čechy a Slováky. Když si vzpomenu na vlnu nevole vzedmutou filmem o tolik stupidnějším a méně nápadným, jako byl Hostel, dá se myslím mluvit o obavách oprávněných. Borat je extrémně vtipným počinem, jenom od něj nesmíte očekávat zázraky – prostě k němu přistupujte coby k nízkorozpočtovému zaoceánskému filmu kritizujícímu Ameriku podobně odvážně, avšak vtipněji než Michael Moore. Některé scény sice určité hranice překračují čistě pro to, aby je překročily, celek však – když už nic jiného – nemá mezi letošními komediemi konkurenci. 90%

Dvojí tvář Vánoc

Posted: 1. 1. 2007 in různé

Děsivé Vánoce

Nakupte si dostatek zásob, zajistěte okna před dotírajícím mrazem, povzneste se nad veškeré strasti a starosti a nalaďte se do té správné pohody pro přežití dnů plných nechutného přejídání, falešné radosti, pestrobarevné kýčovitosti a hloupých pohádek. Je to strašné, ale Vánoce jsou zase tady.

Začíná to rok od roku dříve, to vánoční šílenství. Pokud si dobře pamatuji, letos bylo již v září možno koupit krabice plné odporných čokoládových figurek zabalených v pestrobarevném alobalu za účelem pozdějšího zohyzdění vánočního stromku. Proč se trápit zavazováním provázku na každé jedné figurce, aby bylo možné ji opatřit háčkem ideálním pro zavěšení na jednu z větví? Proč je nesníst rovnou? Proč – když už mermomocí chceme čokoládu – si nekoupíme nějakou masivní tabulku vyzývající k zakousnutí? Že by to nebylo jenom o té čokoládě? Stejně jako nejsou Vánoce jenom o penězích? Jenže o čem jiném, o čem jiném než o potřebě hmotných darů to každoroční předvánoční obchodní šílenství vypovídá? Jistě, mám rád dárky, rád je dostávám, rád je dávám, ale přesto, přesto si každoročně namlouvám, že pokud se na Vánoce kvůli něčemu těším, pak rozhodně ne jenom kvůli nim. A každý rok tomu věřím méně a méně. Kvůli čemu jinému se totiž na Vánoce těšit? Kvůli tomu, že se celá rodina sejde dohromady? Ale vždyť se může sejít kdykoliv jindy, stačí jenom chtít a mít čas. Kvůli cukroví a jídlu obecně? Když se chci přejíst, tak přece nebudu čekat až do Vánoc. Kvůli stavění sněhuláků a jiným venkovním radostem? Abychom pak celí promrzlí a promočení vběhli do vytopeného obydlí a uhnali si pořádnou chřipku? Inu, jsou i méně příjemné způsoby jak toho dosáhnout. Tak snad kvůli té vánoční atmosféře? Jenže co to je vánoční atmosféra? Dávná vzpomínka našich prapředků, která již dávno zanikla pod nánosem ryze komerčního smýšlení? S každou další větou zakončenou otazníkem je má beznaděj větší a větší.

A můžu pokračovat třeba televizí – jedním z nezanedbatelných symbolů soudobých vánočních svátků. Osobně neznám člověka, který by měl z každoroční vánoční nabídky televizních stanic radost. Osobně neznám člověka, který by se přes Vánoce na televizi nedíval. Hlavní náplň programového schématu tvoří pohádky. Pohádka, to nevinné slůvko, při jehož pouhém vyřčení dostávají mnozí osypky. Udatní princové zachraňující krásné princezny ze spárů zlého černokněžníka… ne, nic pro mě. Na pohádky se již pár let nedívám, nicméně jsem jich viděl dost na to, abych věděl, že jich nechci vidět víc. Je však třeba rozlišovat mezi pohádkou a pohádkou. Ne všechny jsou totiž hloupé, naivní a předvídatelné, jen je jich většina. Do zcela ojedinělé kategorie lze pak řadit televizní program pro poslední den roku, což sice s Vánocemi tak úplně nesouvisí, ale zmínit se o tom musím. Pokud by totiž hloupost byla nakažlivá, došlo by s každým novým rokem zhruba k devadesátiprocentnímu nárůstu lidí lehce debilních až slabomyslných. Ale někomu humor Tele Tele šmakuje, tak proč mu kazit zábavu. A tak je to se vším, co mnohým vadí na Vánocích. Když nemám rád pohádky, nebudu se na ně dívat, když nemám rád kapra, nebudu ho jíst, když nechodím do kostela po celý rok, nebudu to na Štědrý večer měnit, když nenávidím celé to vánoční šílenství, zalezu si do své ulity a přečkám zde do příchodu příznivějších časů. Vánoce jsou možná opravdu hrozné, ale je tolik věcí o tolik hroznějších, že není důvod se jimi příliš trápit. Stejně jako každý rok totiž utečou rychleji než bychom si sami přáli. Což je jistota srovnatelná ze zítřejším východem slunce. Teprve pokud zítra slunce nevyjde, začněte se strachovat.

Úžasné Vánoce

Dny plné naděje, dny lásky míru a pokoje, dny dobrého jídla, dny příjemných chvil strávených v rodinném kruhu, dny darů a obdarovávání, dny smíření a odpuštění, dny, jenž by měly být synonymem pohody opět usměrní naše vnímání uvyklé zbrklosti dnešní doby. Ty nádherné svátky vánoční opět zavítají do našich domovů i srdcí.

Strávíme několik příjemných chvil s našimi bližními, dopřejeme si desítky kousků nezdravého, leč zatraceně dobrého cukroví, zkoukneme zástup mile naivních pohádek a nebudeme myslet na nic jiného než… vlastně nebudeme myslet vůbec na nic. Úplné odpoutání se o všednodenních starostí – to je ten nejlepší způsob, jak si naplno vychutnat vánoční svátky. Že budete mít dřez plný neumytého nádobí? Že se vám připálí kapr? Že stromek zůstane neozdobený? No a. No a pokud nepovažujete „no a“ za uspokojující odpověď, dobře se před samotným „samovypnutím“ předpřipravte. Oprašte pavučiny ze stromu umělého, případně někde upižlejte strom živý (jen pozor na divočáky a myslivce 🙂 )již týden před štědrým dnem. Kapra si bez stresu předsmažte a před hodinou H jej pouze šoupněte do mikrovlnky, salát kupte v sámošce přes ulici a na špinavé nádobí je nejvhodnější levná pracovní síla (mladší bratr, vlastní potomek) případně myčka (tedy sestra 🙂 ). Ptáte se, co jsou vám podobné rady platné dva dny před 24. prosincem? Že jako Gándhímu raketomet? Ale no tak, vždyť Vánoce přijdou příští rok zase a pak znovu a znovu a přijdou i tehdy, kdy už tady mnozí z nás nebudou. Takže pohoda, klídek a tabáček, i když ten raději ne, kouření zabíjí a já věřím, že vy nechcete být mezi prvními z těch, kteří se těch přespřespřespřespřes…příštích Vánoc nezúčastní. Ale není těch dní na relaxaci málo? Tolik příprav a stresu kvůli třem „oficiálně svátečním“ dnům a nocím? Pravda, kdo skutečně nemusí, až do Nového roku do práce nepáchne, ale týden? Týden taky není moc. Co takhle mít volno týden před Štědrým dnem pro přípravu a týden po Silvestru pro vystřízlivění? Vím, je to blbost, ale představa příjemná. Dost však bylo spekulací, pojďme si konečně říct, co je pravou podstatou Vánoc.

Co může být krásnějšího než obdarovat druhé? Ten slastný pocit, že jste někomu udělali radost pěkným dárkem stojí za to stání v dlouhých frontách před pokladnami, stojí za těch pár ran schytaných agresivními důchodci, kteří se probíjejí do předních linií, stojí za pocit naprosté finanční vyždímanosti, stojí za ten trapas, když sebou na náledí – ověšeni nákupními taškami – švihnete do nejbližší hroudy jakési hnědé srajdy. Vánoční nákupy jsou nemilosrdným bojem o přežití, ale stojí to za to, opravdu jo. Vůbec celý Štědrý den lze řadit k těm každoročně nejkrásnějším zážitkům. Je to den, kdy zpravidla pociťujete ono těžko popsatelné napětí po celém těle. Pociťujete jej když ráno slavnostně naladěni vstáváte, pociťujete jej když zdobíte vánoční stromek, když se před večeří jdete s prázdným žaludkem (kdo by nechtěl vidět zlaté prasátko) projít, když hladově usedáte ke štědře obdařenému stolu, když rozbalujete první dárky… ale pak se natěšenost náhle, jako úderem gongu, vypaří, zmizí do nenávratna a vystřídá ji pocit prázdnoty, nicotnosti, pravděpodobně pramenící z naší přílišné zaslepenosti hmotnými dary. Nebudu psát, že Vánoce jsem o něčem úplně jiném, nemělo by to smysl a navíc bych tím popíral svůj vlastní dojem z nich. Co si budeme namlouvat, o dary jde především, takže proč na tom něco měnit. Hlavně že budou všichni alespoň naoko šťastní. Jindy se nám taková příležitost nenabízí a právě z toho důvodu jsou Vánoce úžasné.