Ztraceni v překladu

Posted: 21. 2. 2007 in recenze

Babel (2006) ****

K Babelu jsem přistupoval značně skepticky. Zpočátku jsem měl strach do něj vůbec vstoupit. Byl to strach z nenaplněných očekávání. Byl to strach pronásledující mne již od Amores Perros a 21 gramů. Byl to strach oprávněný.

Když si ukousnete příliš velké sousto, můžete se zadávit. Něco podobného se děje často různým nezkušeným režisérům, Alejandro González Iňárritu však nezkušený není, naopak je talentovaný dost. Možná až příliš na to, aby si vybíral podobně nosná témata, která sama o sobě zpravidla zaručují silný film. Ale ještě jsem vlastně nenapsal jaká témata. Příběhy jsou čtyři. Každý z nich se odehrává chronologicky, akorát jsou do něj vklíněny zbývající tři. Vzájemně se tedy chronologicky nedějí, ale souvisejí spolu (něco co uslyšíme na začátku jednoho příběhu bude řečeno až na konci jiného, atp.). Čtyři různé příběhové linie budete na pokračování sledovat vždy v tomto pořadí:

  • Marocký pastevec si od přítele koupí zbraň, aby mohl chránit svá stáda před nenasytnými šakaly. O něco později jeho dva synové, v rámci klukovského blbnutí, zkoušejí na jedoucím autobusu, zda-li puška skutečně dostřelí do vzdálenosti tří kilometrů. Ano, dostřelí…
  • Chůva žijící v San Diegu musí kvůli určitým nešťastným okolnostem vzít dvě americké děti, které opatruje, na svatbu svého syna do rodného Mexika. Jak dopadne střet dvou kultur? Bude veselá mexická svatba veselou i pro Američany? Kdoví…
  • Američtí manželé cestují po Maroku. Ona je v neustálém stresu kvůli sobě i vlastním dětem, on si kvůli ní výlet příliš neužívá. Zanedlouho se ona stane terčem zbloudilé kulky, vypálené podle zbrklého vyjádření amerických úřadů teroristy…
  • Hluchoněmá japonská dívka žije v Tokiu, žije pouze s otcem a žije nevesele. Na náladě ji moc nepřidá zjištění, jak těžké bude s jejím handicapem přijít o panenství…

Pokud to není dostatečně jasné z výše napsaného, bude se řešit: terorismus, rasismus, dlouho zakořeněné předsudky, vliv individuálních osudů na světové dění, komunikace mezi jednotlivci i celými národy (o tu půjde především). Bude se to řešit se vší vervou, čili nebude nouze o velice vypjaté momenty, o scény napěchované silnými emocemi. Vzhledem ke globálnosti témat emocemi ještě silnějšími než u již tak dost vypjatých 21 gramů.

Iňárritu nám nejdříve dá nahlédnout do těch nejintimnějších sfér životů jednotlivých postav, abychom následné utrpení prožívali s o to větší dávkou empatií. Scénárista Guillermo Arriaga musel mít hodně krušné dětství, anebo je to ten největší pesimista pod sluncem. Jakoby nikdy nepoznal ty světlejší stránky života, právě o ně připravuje i své postavy. Se znalostí jeho předchozích děl vám bude od začátku jasné, že i ty poklidnější dějové linie brzy vyletí z daných kolejí a pohodovost se záhy změní v nepříjemnost – pro vás i pro hrdiny. To je nejvíc patrné u mexického příběhu, z něhož celou sekvenci se svatebním dortem považuji za to nejlepší z celého filmu (protože nejveselejší). Ještě jakž takž snesitelná je část japonská, která má navíc docela nadějeplný závěr. Ve zbývajících dvou marockých částech však jde od samého začátku o život a s přibývajícími minutami to bude jenom horší, rozuzlení lze označit za přiměřené, nikoliv veselé.

Snad všechny hlavní postavy alespoň jednou za film propadnou beznaději, rozbrečí se, začnou se chovat hystericky, což je vzhledem k jejich situaci pochopitelné, ale je to nezbytné? Musíme to všechno vidět, spoluprožít na vlastní kůži? Přílišné zveličování emocí viděných podle mě otupuje emoce diváka a filmu ubírá na přesvědčivosti. Kdyby někdo sem tam prohodil nějaký „zlidšťující“ vtípek, kdyby tam bylo i trochu toho patosu. Ano, patosu. Iňárritu se mu vyhýbá tak důsledně, až to působí křečovitě. Hudba zpravidla začne hrát až několik vteřin po nějakém zásadním okamžiku, abychom během několika následujících, bezdějových záběrů mohli vstřebat všechnu tu hrůzu a říct si, v jak mizerném světě to žijeme a jak bezstarostné jsou ve většině případů naše životy oproti životům hrdinů, a já se znovu ptám: Je to nezbytné?

Pokud mělo jít o film, který dosti komplikovaným způsobem řeší globalizaci na příkladech několika věrohodných příběhů, nechápu, proč není blíže specifikováno, kde se jednotlivá dějová pásma odehrávají. Někde v Maroku, někde v Japonsku, někde v Mexiku, pouze jméno amerického státu San Diego je vyřčeno nahlas (což také o něčem svědčí). Jistě, Tokio pozná každý (jakoby Japonsko pro filmaře ani nemělo jiná města), ale pokud chtěl Iňárritu bavit i vzdělávat (nepochybně chtěl), proč tak nevstřícným způsobem, kdy nám v rámci maximální efektivity „zatajuje“ většinu konkrétnějších jmen? A tentokrát rozhodně nelze tvrdit, že podobné příběhy by se mohly odehrát kdekoliv na světě, to těžko. Možná na to jdu příliš racionálně, možná jsem měl při sledování víc zapojit srdce než mozek, ale proč když to u jiných filmů funguje (z poslední doby Potomci lidí, Let číslo 93), tak u Babelu ne? Pro přílišnou složitost a jistou vyjadřovací těžkopádnost? Ale vždyť sám režisér prohlašuje, že emoce jsou univerzální. Třeba nejsou.

Režie je velice zdařilá, pro příště by ji nicméně prospělo, kdyby to nebyla režie nového filmu od tvůrce Amores Perros, 21 gramů, Babelu, kdyby to prostě byla režie Alejandra Gonzáleze Iňárritua, který se už nebude snažit o dechberoucí přesah ve všech myslitelných směrech. Vzhledem k tomu, že Babel by měl být vrcholem zamýšlené „trilogie smrti“ a že se Iňárritu ne zrovna v míru rozešel se svým dvorním scénáristou Arriagou, jistá naděje zde je. Navzdory všemu napsanému se na jeho další film těším. Věřím, že bude mít přinejmenším stejně skvělý soundtrack, stejně kvalitní ozvučení, stejně pestrý herecký ansábl, v němž se tentokrát sešli herci známí více (Brad Pitt, Cate Blanchett, Gael García Bernal), méně (Adriana Barrazová) i vůbec (Rinko Kikuchiová), každopádně herci kteří ze sebe bez výjimky dokázali vyždímat maximum.

Scénář: 70%
Režie: 80%
Herecké výkony: 90%
Celkové hodnocení: 80%

Reklamy
Komentáře
  1. […] Snad všechny hlavní postavy alespoň jednou za film propadnou beznaději, rozbrečí se, začnou se chovat hystericky, což je vzhledem k jejich situaci pochopitelné, ale je to nezbytné? Musíme to všechno vidět, spoluprožít na vlastní kůži? Přílišné zveličování emocí viděných podle mě otupuje emoce diváka a filmu ubírá na přesvědčivosti. Kdyby někdo sem tam prohodil nějaký „zlidšťující“ vtípek, kdyby tam bylo i trochu toho patosu. Ano, patosu. Iňárritu se mu vyhýbá tak důsledně, až to působí křečovitě. (více) […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s