Vratné lahve

Posted: 12. 3. 2007 in film týdne

Film týdne (18)

Takový malý český úlet

Dlouho tomu. Dlouho tomu, co jsem byl posledně v kině na českém filmu. Až nyní jsem se nechal nalákat veskrze pozitivními recenzemi Vratných lahví. Nečekal jsem po jejich přečtení něco víc? Čekal? Sám nevím.

Jana Svěráka považuji za nejtalentovanějšího českého režiséra současnosti, který – což je důležité – dokáže se svým talentem náležitě zacházet. Dokáže být úsměvně nostalgický (Obecná škola), akčně parodizující (Akumulátor 1), pohodově odpočinkový (Jízda), oscarově dojemný (Kolja) i okázale velkolepý (Tmavomodrý svět). Vratné lahve si ze všech zmíněných filmů něco vypůjčují a přitom jsou projektem originálním a skýtajícím mnohá překvapení. Pravda, mohlo by jich být více.

Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) je učitel možná přísný a žactvem právem titulovaný coby „Ždímák“, nicméně zásluhou několika desítek let praxe učitel, kterého se vyplatí poslouchat. Vratné lahve přesto začínají v okamžiku, kdy přeteče míra jeho trpělivosti a ochoty svádět každodenní boj s přidrzlými fracky a ze školy odchází (prostě tam už není rád). Nikoliv do důchodu, jak by se mnozí mohli domnívat, nýbrž za dalšími životními zážitky. Pan Tkaloun totiž v žádném případě nehodlá strávit podzim svého života čtením nahromaděných knih a dokud mu budou síly stačit, bude se vehementně snažit vyhýbat osudu svých vrstevníků („jsou buď senilní, nebo mrtví“). Navzdory značné nelibosti manželky Elišky (Daniela Kolářová) i pětašedesáti letům na krku, přijímá práci kurýra. Tím jeho boj s nevyhnutelně se blížícím stářím teprve začíná.

Ano, Vratné lahve jsou další milou, lidskou, nikoho neurážející komedií, tedy zástupcem mnohými tolik nenáviděného, specificky českého, subžánru. Na zápornou postavu zde nenarazíte, všichni vyzařují cosi „hřejivě lidského“, Zdeněk Svěrák především. Neřeší se žádná velká dramata, jenom obyčejné každodenní starosti spojené s pokročilým věkem. Kdesi pod povrchem přesto můžete s vynaložením nepatrné snahy najít cosi trpčejšího (když člověk stárne a stává se ve vlastních očích tvorem zbytečným…) a také konec bych se zdráhal označit za happy end. Je to film ze života, je to film plný pravdivých emocí a milého humoru. Nikdo po sobě nenávistně nekřičí, na různé lidské prohřešky je zde nahlíženo s laskavostí Svěrákům vlastní. Zkrátka a dobře, ono „hlazení po duši“ činí Vratné lahve po delší době českým filmem, který je příjemné sledovat. Pokud hledáte tíživé existenciální drama plné zákeřných hajzlů, s hrdiny v bezvýchodných situacích, budete se tentokrát muset poohlédnout jinde.

Scénář Zdeňka Svěráka opět hýří vtipným a inteligentním humorem, někdy by jej ovšem nemuselo být tolik. Velice zvláštně například působila téměř groteskní scéna pádu z kola, stejně tak přílišná doslovnost při snaze dát nám najevo, jak moc Tkalounovi “ujel vlak“ (slušný pán, kterého bolí zuby, rychlovarná konvice). Jisté obavy u mně vzbuzovaly všude zmiňované erotické sny. Dnes je velice snadné podřídit se komerčnímu tlaku a sklouznout na úroveň laciných teenagerských komedií či naprosto pokleslého Kameňáku. Ve Svěrákově podání ovšem nepůsobí lascivně aniž by ztrácely na erotičnosti. Celé dějová linie s bývalou kolegyní Ptáčkovou (Nela Boudová) na mne však působila nejtrapněji a několikrát mne napadlo, zda-li tohle mají zrovna Svěráci, potažmo jejich diváci, zapotřebí.

Ač jsou to právě sny, které lze považovat za nejsnazší cestu k leitmotivu celého snímku. Jak ostatně napovídá krapet zbytečný doslov ve vlakovém kupé. Předcházející scéna s horkovzdušným balónem navíc nepatří k těm nejšťastněji zvoleným závěrům (lépe si s ukončením podobně pojatého příběhu dle mého názoru poradili tvůrci Babího léta), i když je v ní shrnuto vše podstatné a dává pravý (či zbytečně doslovný?) význam Tkalounovým “úletům“. Svěrákovu plynulému vypravěčství nejen zde napomáhá kamera Vladimíra Smutného vznášející se v oblacích již od prvních minut. Napomáhá mu také píseň Jaroslava Uhlíře Ani k stáru (která se moc dobře poslouchá a tvůrcům nejspíš bylo líto zařadit ji pouze pod závěrečné titulky), napomáhá mu rovněž celý ansábl Divadla Járy Cimrmana v rolích senilních dědků, na rozdíl od Tkalouna smířených se svou úlohou ve společnosti. Vratné lahve tak působí skoro jako nějaký “rodinný“ projekt, nicméně stále je tady dost místa i pro diváka. Pro diváka bez rozdílu věku, pohlaví či životních zkušeností… jen mě napadá, jestli mají Lahve šanci oslovit svým humorem také zahraniční publikum? Stárnutí je sice záležitost mezinárodní, ale odlišnými kulturami vnímaná odlišným způsobem. Nebo snad má jít o ryze domácí, “neexportní“ artikl?

Předposlední odstavec bych chtěl věnovat hereckým výkonům. Během sledování Vratných lahví mne napadlo, jak to u nás vlastně je s tím dělením herců na dobré a špatné, když ti obecně považováni za dobré hrají v každém významnějším českém filmu? To je tak snadné je “nalákat“? Nebo prostě berou všechno?(Čímž nechci nějak degradovat věhlas jména Jan Svěrák). Macháček, Budař, Vilhelmová, Vetchý, Landovský – tihle všichni skvěle sekundují ústřední manželské dvojici. Sousloví „Ty vole“ by málokdo dokázal vypouštět z úst s takovou noblesou jako Jiří Macháček. Jan Budař jako „Úlisný“ (tedy ten, který pracuje u lisu) rozhodně jenom nefigurkaří. Tatiana Vilhelmová ve své roli trpitelky-sektářky dokázala prozářit i těch pár scén. Mimořádně umírněný Pavel Landovský byl vhodně vybrán do role pana „Mluvky“, jehož role v příběhu je mnohem významnější než by se mohlo zdát. A konečně Zdeněk Svěrák s Danielou Kolářovou, téměř bezchybně se doplňující dvojice bývalých kantorů snažící se vzájemně vystát toho druhého. Jejich společné scény patří k tomu nejlepšímu, co Svěrák – otec napsal a Svěrák – syn zrežíroval. Jsou vždy vtipné a zároveň bolestně pravdivé, nebazírují pouze po povrchu, je znát, že byly napsány člověkem s mnohaletými životními zkušenostmi, jednoduše nepostrádají emoční sílu, aniž by sklouzávaly k prvoplánovému patosu. Kdyby takto působil celý film…

Posílat vás do kina na nové Svěráky snad ani nemá smysl, pouze se sluší podotknout, že po delší době není třeba jít na český film jenom proto, že je český. Což je na tom celém asi úplně nejlepší.

Vratné lahve (2007) **** 

Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%

Advertisements
Komentáře
  1. OLA napsal:

    Vratne flasky boli skutocne milym pohladenim po dusi, doporucujem vsetkym, ktori sa chcu zamysliet nad zivotom hlavne tym skor narodenym….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s