V pasti

Posted: 25. 4. 2007 in recenze

„Láska“ přes internet

Potkali se na chatu. Jemu je dvaatřicet, vystupuje pod přezdívkou Lensman319 jí je čtrnáct, říká si Thonggrrrl14. Čeká je první schůzka tváří v tvář. Schůzka, na kterou ani jeden z nich jen tak nezapomene. Nezapomene na ni Jeff (Patrick Wilson), na první pohled solidně vypadající fotograf s dobře padnoucím oblekem a zodpovědným přístupem k zákonu. Nezapomene na ni Hayley (Ellen Page), na první pohled roztomilá, inteligentní teenagerka, která chce vyzkoušet něco nového. Není dobré dát na první dojem, říká se tomu haló efekt a Jeff by vám o tom mohl mnohé vyprávět. Jeho překvapení, když se po slibně se vyvíjející schůzce probudí z bezvědomí připoután ke křeslu, je veliké, ještě větší, když zjistí, že jej připoutala Hayley a že se nejedná o nějakou primitivní S&M teenagerskou hru. O hru se vlastně jedná, o hru na pravdu, která neexistuje, o hru na důvěru, která nebude respektována, o hru s jasnými pravidly, která nikoho nezajímají, o hru, ve které jsou důležitější prostředky vedoucí k cíli, než cíl samotný.

V jiném americkém thrilleru by Jeff byl hnusným pedofilem a Hayley hodnou teenagerkou, která jej – ať se mu to líbí nebo ne – přesvědčí o hnusnosti jeho počínání, jenže V pasti není nic tak jednoznačné. Zpočátku nevíme, kým Jeff vlastně je a není problém mu držet palce, dokonce je to snazší než držet palce té malé tyrance. Právě skutečnost, že Jeff, tedy ten, který by v jiném filmu dostal nekompromisní nálepku „ten zlý“, je téměř po celý film obětí neschopnou vzepřít se – eufemismem řečeno – nepřízni osudu, trošku upírá na napínavosti. Avšak nikdo netvrdí, že počínání Hayley je správné, z právního hlediska zcela jistě ne, takže proč by nemohla být „tou zlou“ ona? V pasti přistupuje k tématu „občan bere zákon do svých rukou“ s mnohem větší rafinovaností než fašisticky přímočaré Přání smrti, až je někdy těžké odhadnout, jak to vlastně tvůrci mysleli.

Již úvodní titulky, ačkoliv podbarvené na poslech příjemnou hudbou, velice znepokojující, dávají tušit, že tento thriller bude mít grády. Příliš se nezdržuje s expozicí a po cca dvaceti minutách již víme, jak se věci mají. Začíná nefalšovaný psychický i fyzický teror. Přičemž pod vším tím úpěním bolestí, používáním ostrých předmětů na intimní partie těla a vyprávěním drsných zážitků z dětství, se skrývá snaha citlivě rozebrat velice závažnou tématiku. Nejde jenom o to, řešit zásadní problémy radikálním způsobem, ale hlavně vědět, že existují, nepřivírat před nimi oči a nečekat, až se situace začnou běžně vyhrocovat do podobných extrémů. Zde sice narážíme na nepravděpodobnost podobného počínání čtrnáctileté dívky. Hayley sice tvrdí, že jí je čtrnáct, nemusí to však být pravda a potom, scénář vychází z předpokladu, že v dnešním „on-line“ světě mohou všichni vědět všechno. Kde Hayley na Jeffa narazila? Na internetu. Čím se ji Jeff snažil zaujmout? Informacemi, jež jsou k nalezení na internetu („O Goldfrapp jsi použil stejná slova, jaká jsou na Amazonu“). Díky čemu jej Hayley nakonec převeze? Nepochybně díky informacím z internetu. Je to dobře? Je to špatně? Kdo ví, nicméně je to tak.

Přiznávám se, že mám slabost pro podobné nízkorozpočtové thrillery, které si vystačí s minimem prostředků. V pasti jde v tomto ohledu do ještě větších extrémů než takové SAW. Tvůrcům stačil jediný dům a dva skvělí herci, kteří by nemohli „fungovat“ bez inteligentního scénáře a zcela nedebutantsky působící režie. Pravda, scénář by mohl být i lepší, některé motivy jsou přidány vyloženě pro efekt a celkem realistickou podívanou kazí detaily jako „spousta, spousta věcí, které Hayley měla, ale nemohla mít, nacpané v tom malém baťohu“ (mj. džíny a tlustou lékařskou knihu). Co se týče efektivnosti, dosahuje například u scény „operace“ takové kvantity, že jí je těžké, jakkoli je zbytečná, neobdivovat. David Slade režíruje s přehledem, napíná nás na samou mez únosnosti, jakkoli se vyústění může zdát jasné, drží nás do poslední minuty v nejistotě. Ano, je to hra s divákem, ale scénárista Brian Nelson na rozdíl od jiných autorů očekává z naší strany určitou dávku prozíravosti a moc dobře ví, jak těžké je současné diváky „přelstít“ a také proto volí nakonec pointu, jež si přímo říká o další diskuzi. A co víc než diskuzi může film vyvolat?

Kamera předvádí neskutečné věci, mnohdy jako by bylo důležitější, co při sledování aktuálního chaosu cítíme, nikoliv to, co vidíme. Zintenzivňuje to výsledný dojem a mnohé scény se tím hlouběji zarývají do paměti. Během natáčení osmnáctiletá Pageová grandiózním způsobem (ne, nepřeháním) zahrála čtrnáctiletou (čtrnáctiletou?) holku, která se chová jako hodně adaptabilní dospělá žena. Patrick Wilson se zjevně pokusil proniknout do nitra pedofilovy duše a určitým způsobem jej zlidštit a jak už jsem napsal, není pouze dalším padouchem „na odstřel“, nýbrž mnohovrstevnatou postavou trpící úchylkou, na kterou se neberou ohledy. Přesto zůstává po celou dobu libovým frajerem a tak trochu hajzlem. Tak jako tak vyvstává otázka: Zaslouží si to všechno? Neměl by být raději předán do rukou spravedlnosti? Že by se tím stejně nic nevyřešilo? Příliš citlivá otázka na to, aby k ní někdo přistoupil se vší zodpovědností? Natožpak filmaři, jejichž hlavní pracovní náplní je diváka bavit, nikoliv zatěžovat etickými otázkami? Odpověď je na vás, doporučení na mě: ano, vyplatí se to vidět.

V pasti ****
(Hard Candy, USA 2006)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 80%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%

Reklamy
Komentáře
  1. OLA napsal:

    Takze ani 14 tisica nie som, cakam na dalsie gualte navstevnicke cislo…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s