Suicide Club

Posted: 14. 5. 2007 in film týdne

Film týdne (27)

Jisatsu saakuru

„Kdo neskáče, není Japonec!“

O tomto filmu jsem zmiňoval již v rámci Asia Film Festivalu, ale přišel mi dostatečně zajímavý na to článek podstatně delšího rozsahu. Abych se však vrátil k nápisu v perexu – v Klubu sebevrahů se skáče hodně. Film začíná skokem padesáti japonských školaček. Skokem pod rozjetý vlak. Je to jedna z těch scén, kdy si říkáte, že se v následujících minutách přece nemůže stát to, co by se s největší pravděpodobností stát mělo. „HOP!“ a stane se. Krev stříká ostošest, orgány poletují vzduchem, málokdo z přihlížejících unikne spršce nějakého sajrajtu, jenž byl ještě před okamžikem přirozenou součástí těla jedné z mnoha dívek. Lepší začátek si lze jen těžko představit, každý správný zvrhlík musí být tímto navnaděn na sto deset procent. Klub ani pro nikoho jiného než zvrhlíky není. Neznamená to „je to film pro úchyly“, spíše „nepovažujete-li se za člověka majícího zvrácený smysl pro humor a vřelý vztah k morbidnosti, směřujte své oči jinam“.

Hlavní hrdina… vlastně tady není žádný hlavní hrdina, většina postav totiž dříve či později spáchá sebevraždu. Proč ji spáchá, to je otázkou celého filmu a také otázkou, kterou by si měla klást celá dnešní společnost, nejenom zoufalí japonští rodičové, jejichž dítka berou ten život trochu hopem. Sice jsou zde nějací detektivové, kteří se snaží přijít celé záhadě na kloub, ale jak chcete hledat vraha sebevraha? Vždyť podezřelým je úplně každý. Úplně každý svobodně jednající může opustit tento svět, kdykoliv se mu zachce. Anebo je skutečně nějaký viník, nějaká hmotná osoba, která za všemi těmi sebevraždami stojí?

Nedokážu si představit konzervativního pána/paní nad šedesát, který/á by po zhlédnutí Suicide clubu nedostal/a mrtvici. Poselství filmu může každý chápat jinak, někdo třeba jako přímou výzvu k bezprostřednímu spáchání sebevraždy, což je sice pravý opak toho, co je nám přezpíváno v závěru, ale jak jsem napsal, může… . Zařazení Suicide clubu mezi horory se přímo nabízí a je to vzhledem k hojnému výskytu scén, z nichž jde mráz po zádech, zcela logické, byla by nicméně škoda jej redukovat pouze na další „strašení z Asie“. Má ambice stát se poměrně ostrou satirou konzumního způsobu života.

Lidé dnes a denně podléhají tlaku médií, stávají se závislými na internetu a vzhlížejí k rádoby idolům, v naději, že najdou odpověď na věčnou otázku po smyslu života. Vliv zmíněných faktorů nemusí být nutně tak brutální, jak naznačuje film, ale v podstatě je to ta nejpřímější cesta do záhuby. Pasivně, jako loutky, se odevzdáváme do rukou, které neznáme, důvěřujeme jim však více než těm vlastním. Je to zcela logické řešení, předat obrovskou zodpovědnost za vlastní životy někomu/něčemu jinému, jenže budou-li se všichni spoléhat na toho druhého, nebude nakonec jediným východiskem masová sebevražda? Masová z toho prostého důvodu, že s větší skupinou narůstá také naše odvaha. A navíc – jednomu sebevrahovi nebude věnována téměř žádná pozornost, zato dvaceti sebevrahům… .

Tento film nemíří pouze na mladé, ty si pouze vybírá coby příklad nejsnadnějších obětí, od nichž je třeba vždy začít. Jenom škoda té přehnané explicity mnohých scén, podobně nosnou myšlenku šlo by jistě zahalit do přitažlivějšího hávu. Otázkou – a to docela závažnou – ovšem je, kdo, zda vůbec někdo, by si v takovém případě Suicide Clubu všimnul a pomaloučku mu zajistil pověst kultovního dílka, které se musí vidět (tedy jako dalšímu z řady „japan shocků“). Mnoho skutečností naznačuje, že to není taková bomba. Formální zpracování dosti pokulhává (pobavilo mě, když si kameraman v jednou záběru musel přidržet dveře, aby jimi mohl projít). Mnohé scény nemají jiný účel nežli znechutit nás. Herci jsou skvělí za předpokladu, že tu zmatenost opravdu hráli atd., atd., mohl bych vypsat ještě celou řadu malicherností, jenže – k čemu? Co mělo být řečeno, řečeno bylo, neřešme jakým způsobem a raději si znovu pusťme závěrečnou píseň Dessert. Právě ta je klíčem k celému filmu, s lehkou nadsázkou i k celému životu.

P.S.: Zajímá vás, jakou věc jsem udělal bezprostředně po zhlédnutí filmu, který jasné říká „internet zabíjí“? Zadal jsem do Googlu „Suicide Club“. Myslete si o tom, co chcete 🙂

Suicide Club
(Jisatsu saakuru, Japonsko 2002)

Herecké výkony: 75%
Scénář: 80%
Režie: 70%
Originalita: 90%
Celkové hodnocení: 85%

Reklamy
Komentáře
  1. Tom napsal:

    Kde zjistím jméno režiséra a třeba jména hlavních herců co ve filmu hrají? Jinak tenhle film je masacker.

  2. petrib napsal:

    Taky jsem si po zhlédnutí zadal do Googlu toto heslo. Naštěstí jsem ho neviděl celý. Na to jak spekulativní je to podívaná mi přišlo škoda času. Nejenom podívaná, ale i struktura a záměr : natočit skok jednoho sebevraha, kdo by si toho dnes všimnul? Ale natočit skok 54? A pak dalších a dalších, to už přece musí někoho zaujmout! A na závěr píseň, upřímnou jak karaoke. Spekulativní účel byl splněn.

  3. Macik napsal:

    Víš co sem udělal po přečtení tohohle článku? Zadala tohle méno do vyhledavače a scháněla kde by se dal stáhnout, mysli si co chceš ^___^ ~__X

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s