Sladký život

Posted: 23. 5. 2007 in klasika, recenze

La dolce vita!

Nad Římem se vznáší dvě helikoptéry. Jedna přenáší do Vatikánu sochu Ježíše, druhá, řízená novinářem Marcellem, ji pronásleduje. Při letu Marcella zaujme skupinka žen opalujících se na střeše jednoho domu. Ze snahy o zapředení konverzace nic nevzejde, hluk motoru jim znemožňuje se vzájemně slyšet. Toto je úvodní scéna slavného Sladkého života Federica Felliniho. Úvodní scéna, ve které se unikátním způsobem protínají všechny motivy vlastní následujícím bezmála třem hodinám. Sladký život nemá pevnou dramatickou strukturu, je to sled samostatných epizod demonstrujících mravní zkaženost italské smetánky. Mimo jiné.

Hlavním hrdinou, jediným jasným spojovacím prvkem všech epizod, je zmíněný novinář Marcello (Mastroianni). Na první pohled není při honu za senzacemi tak dravý jako jeho kolegové, ve skutečnosti k věci přistupuje mnohem rafinovaněji. Na vlastní kůži poznává bohémský svět alkoholu, známostí na jednu noc a divokých večírků. Zatímco jeho snoubenka Emma (Yvonne Furneaux) je odkázána leda tak na bezútěšné telefonáty, mnohé vyumělkované hvězdy a hvězdičky se s ním bez okolků pouštějí do stále nových milostných dobrodružství. Marcello však není v Mastroianniho podání sebejistým svůdcem, nýbrž člověkem pochybujícím a nejistě tápajícím. Má nadále obrážet – pro společenskou prestiž nezbytné – akce, které jej nijak nenaplňují, nebo dát přednost jistotě rodinného zázemí? Ale co když v takovém případě skončí jako jeho přítel, spisovatel Steiner, jenž měl zdánlivě všechno a přesto spáchal sebevraždu? Odpověď na tuto existenciální otázku lze vypátrat nejlépe porovnáním úvodní a závěrečné scény s hlasem, který nelze slyšet. Zdánlivě Marcello neprošel žádným vývojem a film by mohl stejným stylem pokračovat několik dalších hodin, jenže jeho odcizení v závěru již není pouze fyzického rázu.

Každá z epizod nám pomáhá zkompletovat si obrázek tehdejší „high society“, žádná není vyloženě samoúčelná. Téměř ve všech se objevují bezohlední novináři, jejichž chování k objektům svého zájmu bych připodobnil ke stádu much slétnuvších se na flák dobře uleželého masa. Aktéři událostí mění se v jejich rukou na tvárnou hmotu, z níž je za pár tisíc lir možné „vysochat“ libovolné umělecké dílo. Na pohled líbivé, nemající však s realitou pranic společného. Takové zjevení Panny Marie pro ně není zázrakem, nýbrž příležitostí, kterou třeba zužitkovat do posledního drobku. Lidé jim rádi uvěří, protože se – ač jakkoli oddaně věřící – musí neustále přesvědčovat o boží existenci.

Filmem nejvíce pohoršená byla ve své době církev. Radost neudělal Sladký život ani aristokratům (orgií na zámku se zúčastnili někteří z nich), kritikům (vždyť večírky po filmových premiérách jsou nejlepší) a vlastně celé společnosti. Fellini přitom nezamýšlel útočit na tak citlivá místa, cítil se být spoluviníkem dění ve filmu zobrazovaného. Tak jako tak je Sladký život jeho divácky nejúspěšnějším počinem. Davy do kin jistě nelákala ani tolik umělecká kvalita filmu, jako jeho peprnost. To, co bylo v 60. letech velkým skandálem, jeví se dnes jako nafouknutá bublina. Smyslnost Anity Ekberg pod fontánou de Trevi je však neoddiskutovatelná. (Zajímavostí je, že tato scéna se natáčela za nepříliš vysokých březnových teplot a Mastroianni „zahřívající“ se flaškou vodky byl po její dokončení pěkně sťatý). Scény s Ekbergovou, jako americkou hereckou star Sylvií, vůbec disponují mimořádnou živelností. Při rokenrollovém křepčení máte nutkání vyskočit z křesla a přidat se.

Felliniho režijní mistrovství se naplno projevuje v jiné scéně podobného charakteru – závěrečný večírek je bravurně vystupňován až k rannímu vystřízlivění a nebudete mně mít doufám za zlé, když speciálně vyzdvihnu scénu striptýzu, coby důkaz bezchybného skloubení práce kameramana, střihače, hudebního skladatele a pochopitelně herců tak přirozených až to vzbuzuje podezření. 🙂

Sladký život, kdo by jej nechtěl žít. Jenže nenechte se zmást lákavou fasádou, pod ní toho není tolik k nalezení. Když zjistíte, že sebou nenese více než přetvářku, cynismus, naprosté odosobnění a tak hustou clonu z cigaretového kouře, že z toho slzí oči, bude již pozdě. Dejte raději přednost pozvánce Federica Felliniho (který věděl moc dobře o čem natáčí) a ten ani náhodou ne sladký život si vychutnejte jako nezávislí pozorovatelé. Ani po čtyřiceti letech z něj nevyprchalo všechno filmové kouzlo.

Sladký život *****
(La dolce vita, Itálie, Francie 1960)

Scénář: 85%
Režie: 90%
Herecké výkony: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s