Pedro Almodóvar

Posted: 26. 5. 2007 in osobnost, recenze, různé

Do širšího diváckého podvědomí se tento španělský režisér dostal teprve díky Oscarem ověnčenému dramatu Vše o mé matce (1999). Zvýšená pozornost byla tudíž věnována také jeho následujícím snímkům. Almodóvarova filmografie však čítá okolo 28 filmů, z nichž mnohé měli to štěstí vidět pouze skuteční filmoví labužníci. Rovněž mé znalosti o jeho díle se omezují na Vše o mé matce a tři snímky následující. Přišly mi nicméně dost zajímavé na to, abych se o jeho dílo začal zajímat blíže. Asi není nejmoudřejší načínat objevovat filmografii libovolného režiséra jeho posledními filmy, díky jejich snadné přístupnosti ovšem neznám snazší cesty, jak s oním objevováním začít. Většina z těchto filmů je hodně barevná, vystupují v nich buď ženy, nebo stvoření ženám velice podobná, mají notně nepravděpodobný děj vyvolávající silné emoce, jsou podbarvená krásnou hudbou Alberta Inglesiase a do značné míry připomínají televizní mýdlové opery. Jsou to rysy charakteristické pro všechny Almodóvarovy filmy? Nevím, jsou to však rysy nadmíru lákavé. O snímku Vše o mé matce jsem již psal dříve, následují tudíž bližší informace o snímcích, jež následovaly.

Mluv s ní (2002) 85%

Film začíná i končí divadelním představením, v obou případech jde o hru, jejímž ústředním tématem jsou vztahy mezi muži a ženami. Právě o nich je celé Mluv s ní. Almodóvar hraje s divákem mnohem rafinovanější hru než v případě Vše o mé matce, rozhodně se nejedná o prvoplánovou hru na city. Vzhledem ke španělskému původu je to film až překvapivě chladný a více spoléhající na emoce samotných diváků, než svých postav. Hlavními hrdiny jsou výjimečně dva muži, jejichž životy by však nebyly tak zajímavé, nebýt dvou žen. Je to film o mezilidské komunikaci o potřebě osoby, se kterou se můžete podělit o své nejniternější pocity. Ať je to třeba osoba ležící v kómatu a vůbec vás nemilující. Uspokojení této potřeby je skutečně důležité a pokud vám není umožněno, nic dobrého to nevěstí. Rozdíl mezi Benignem a Marcem je propastný z mnoha důvodů. Ten první je tak trochu snílek, nikdy nepoznal pravou lásku, jeho vztah k Alicií má blíže k obsesi. Ten druhý pravou lásku poznal a ztratil, když ji má ztratit podruhé, raději se urychleně zbaví veškerých citových pout a odjede do cizích krajů. Oba dva se dostávají do situací velice vzdálených normálnímu životu, aby nám režisér mohl názorně demonstrovat, jak se v nich zachovají.

Díky ne zcela chronologickému způsobu vyprávění dostaneme celistvý obrázek teprve v samém závěru, kdy se pomyslný kruh uzavře a započne cyklus nový, lepší předchozího… lepší předchozího?

Špatná výchova (2004) 75%

Složitě strukturovaná mozaika je především osobní Almodóvarovou zpovědí, ačkoliv to samotný režisér popírá. Hlavní postavou je zde filmový režisér Enrique, kterého jednoho dne navštíví jeho údajný přítel z dětství, herec Angel, s nabídkou na zfilmování polofiktivního příběhu. Hlavním hrdinou tohoto příběhu je Ignacio, což by mělo být pravé Angelovo jméno, ale dost, nechci vás zbytečně mást, vypravování příběhu, natožpak cizích příběhů, mi nikdy moc nešlo. Jednoduše řečeno jde o to, že jedna postava si čte filmový scénář silně inspirovaný životem postavy druhé, v jehož rámci nám třetí postava vypráví příběh postavy druhé, která měla bratra, jenž se za ní nyní vydává… ehm, přejděme raději od obsahu k formě. Špatná výchova je opět z velké části situovaná do útulných bytů a bytečků hýřících sytými – „hřejivými“ – barvami, film samotný je však ještě chladnější než předchozí Mluv s ní. Místy jsem se nemohl zbavit dojmu, že si to Almodóvar buď celé natočil jenom pro sebe, což by ještě nebylo tak zarážející, dělá to mnoho režisérů, anebo bylo jeho jediným cílem natočit film, o kterém se zaručeně bude mluvit. Hodně. A nahlas. Explicitní homosexuální erotické scény by tomu odpovídaly, hanlivé vykreslení církve rovněž. Kde vězí pravda není, již kvůli komplikovanému vyprávění, snadné (pokud vůbec možné) zjistit. Sám jsem k filmu od prvních minut přistupoval jako k Almodóvarově autobiografii. Nejsnáze jej identifikujete v osobě Enriquea, rovněž režiséra, jenže ten si od všech postav něco odnáší a na konci je spíše jakousi esencí všech zúčastněných. Není snadné se v tomto filmu zorientovat, odhalit, která z mnoha vrstev je pro vyprávění nejdůležitější, která z nich nám má odpovědět na vyvstanuvší otázky a jestli je odpovědí opravdu to, co nám říká, nebo spíše to, co zůstává nezodpovězeno. Těžko sympatizovat s hrdiny, vzhledem k jejich výhradně fyzickému vnímání lásky (lásky?), těžko si podobný film oblíbit, těžko k němu hledat cestu. Jeho sledování můžete brát jako určitou formu experimentu, dopředu se dá jenom těžko odhadnout, jak na vás zapůsobí.

Volver (2006) 70%

Po předchozích třech filmech jsem se na dalšího Almodóvara poměrně dost těšil. Nedá se napsat, že by Volver má očekávání naplnil, nedá se napsat, že by mě zklamal, dá se vůbec něco napsat? Jistě, dá se toho napsat mnoho, jenže jak? Jak psát o filmu, který má všechno a přesto nic? Opět je to barevné, vystupují v tom převážně ženy a připomíná to soap-operu, jenže emoce – kam se poděly? A k čemu je krásně natočený film, jenž ve vás nevyvolává absolutně žádné pocity? Snažil jsem se, skutečně jsem se urputně snažil vecpat do fiktivního rodinného kruhu, do společnosti takových krásek jako Penélope Cruz či Lola Dueñas a soucítit s nimi, avšak, nezdařilo se. Jakoby Almodóvar dveře k nim vedoucí opatřil zcela jiným typem zámků, než na jaký je většina diváků zvyklá. Nebo prostě nejsem tím správným divákem, tedy pravděpodobně divákem, který zná nazpaměť všechny režisérovy počiny a dokonale se orientuje v jeho barvitém světě? Může pouze takový divák plně docenit význam slova Volver – návrat? Pokud ovšem jde o režisérův návrat do jeho rodné krajiny, potřebuje k němu také diváky, nezávislé pozorovatele? Nevím, přes urputnou snahu nepodařilo se mi odhalit cíl tohoto snímku, což mě mrzí. Mrzí mě to pro to obdivuhodné množstvím líbivých nápadů. Ať je to hned první záběr na ženy pucující hroby svých milovaných (milovaných?) manželů, ať je to téměř detektivní hra, kterou Almodóvar s divákem rozehrává v první polovině (bude to tragédie, bude to drama?, je Raimundina matka mrtvá či živá?), nebo způsob snímání ladných křivek všech hereček, Penélope především. Je toho hodně, co činí Volver filmem pěkným, ale být pěkným nestačí. Či se snad mýlím? Je jediným cílem Volveru vyprávět nanejvýš banální historku, navíc formálně nepříliš zdatně vystavěnou? Kam se poděl Almodóvarův cit pro divákův cit? Kam se poděla jeho schopnost rafinovaně nás dojímat jednoduchými historkami? Anebo je právě tohle „ryzí Pedro“, skromný španělský režisér, který se nepotřebuje vtírat do přízně světového publika, který si rád točí své malé filmy pro radost? Jsem poněkud zmaten, mám hlavu plnou otázek a nevím, jestli na ně chci znát odpovědi, jestli není lepší na Volver jednoduše zapomenout jako na Almodóvarův ojedinělý přehmat, který se v nejbližší době snad nebude opakovat. Zaslouží si to? Zaslouží si to Penélope, podávající zde jednoznačně nejlepší a nejsmyslnější výkon své dosavadní kariéry? S narůstajícím množstvím otázek klesá má ochota hledat odpovědi a pravděpodobnost smysluplného zakončení toho komentáře, který se více ptá, než odpovídá. Takže asi takhle: nevím, jestli je to dobrý film, ze všech viděných „Almodóvarů“ se mi však líbil nejméně. Že jsem to mohl napsat rovnou? Pravda, mohl… 🙂

Reklamy
Komentáře
  1. OLA píše:

    HURRA, ptredsa sa mi to podarilo a celkom nahodou som 16.000, dufam,ze dostanem zvlastnu cenu…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.