Iwo Jima

Posted: 3. 8. 2007 in recenze

Bitva o Iwo Jimu (nejen) očima Clinta Eastwooda

Události, které změnily svět

Je to docela obyčejná dokumentární série, ale přinejmenším poslední epizoda by mohla vzbudit také zájem mnoha filmových fanoušků. Přináší podrobnější pohled na bitvu Američanů o japonský ostrov Iwo Jima a důležité slovo v něm má James Bradley, autor knihy Vlajky našich otců. Jak už asi tušíte, tato kniha byla základem pro stejnojmenný film Clinta Eastwooda. Ten si z dokumentu „vypůjčil“ dokonce i některé záběry (slézání do člunů po lanové síti) a krom jiného můžete zaslechnout, že vyfotografování oné slavné fotky s muži vztyčujícími americkou vlajku proběhlo ve skutečnosti trochu jinak, než jak nám ukazuje Eastwood (což je u tak důležitého momentu celého filmu zarážející). Dokumentární bitva o Iwo Jimu (mj. asi nejfotografovanější a nejfilmovanější bitva druhé světové války) se stejně jako o pět let později vzniklý film bohužel vyznačuje přemírou patosu a záběry na válečné veterány, dělající mezi větami delší pomlky kvůli náhlému přílivu emocí, jsou trochu laciné a zkreslují celkový obrázek. Japonská strana je pak reprezentována pouze krátkými a emocí zcela prostými výpověďmi některých přeživších a (což je docela unikát) syna generála Kuribayashiho (v Dopisech z Iwo Jimy famózní Ken Watanabe). Každopádně, pokud chcete rozšířit své znalosti o krutém a vyčerpávajícími boji na Iwo Jimě, pro průběh druhé světové války boji velice důležitém, je tohle minimálně kvůli své střídmé délce jeden z těch rozumnějších způsobů. A navíc pak můžete sami posoudit, do jaké míry se v Hollywoodu tentokrát drželi reality.

__________________________________________________________

Vlajky našich otců

(…) Únor 1945. Vítězství v Evropě je na dosah, ale boje v Tichomoří neustále pokračují. Jedna z nejzásadnějších a nejkrvavějších bitev celého konfliktu byla o ostrov Iwo Jima. Dobývání vyvrcholilo scénou, kterou dodnes zachycuje jedna z nejikoničtějších fotografií dějin – pět vojáků námořní pěchoty a námořní poddůstojník vztyčuje na hoře Suribači americkou vlajku (…) převzato z ČSFD

Film má pomalé tempo, jenž k danému tématu výborně pasuje. Starosvětská Eastwoodova režie nikdy nenudí, ba naopak překvapuje množstvím mimořádně zdařilých scén. Za všechny bych vyzdvihnul alespoň slézání do lodí po provazovém žebříku (kdy si uvědomíte nebezpečnost i jiných, než těch běžně prezentovaných válečných aspektů) a první vylodění na Iwo Jimě (kdy jsou nic netušící američtí vojáci sledováni „zakopanými“ Japonci jako nějakými hororovými stvůrami). Strukturou vyprávění připomínají Vlajky uzavřený cyklus, možná dva propojené cykly, tedy osmičku. Scény ze začátku jsou zařazeny do smysluplného kontextu a dále rozvíjeny až ke konci. Paralelně sledujeme tři různé časové roviny, jimž bohužel není věnován rovnoměrný prostor. Při té první, válečné, bych uvítal více prostřihů do linie třetí, ze současnosti, a naopak. Druhé linii, mapující cestu tří vojáků z oné proslavené fotografie, je věnován prostoru až příliš, přičemž jde o linii nejméně zajímavou (neustále omílá to samé schéma).

Za velice mazaný tah z Eastwoodovy strany považuji posledních cca patnáct minut, věnovaných víceméně pouze nikterak výjimečným životům titulních „hrdinů“ – nádherná demonstrace toho, o čem se nás celý film snaží přesvědčit, totiž, že hrdinové jsou docela obyčejní lidé, které pro svůj život potřebují jiní docela obyčejní lidé. Bitevní scény mají daleko k efektivnosti Zachraňte vojína Ryana, kamera je klidnější, zabírá pouze to podstatné, krev nestříká ze všech stran a tím působivější jsou občasné záblesky explicitního násilí (jako explozí urvaná hlava). Že Eastwood nepociťuje potřebu ukazovat nám všechno, že věří v sílu pouze tušeného, dokazuje například scéna s pravděpodobně brutálně umučeným vojákem, kterého nevidíme, ovšem z výrazu jeho kámoše můžeme vytušit mnohé. Zásluha malého rozpočtu to jistě nebude, málokterý výbuch zavání čímsi digitálním, vše budí dojem poctivé ruční práce (ač na počítačové triky jistě taky došlo a nebylo jich málo) a okázalé letecké záběry na bitevní pole jsou… prostě okázalé.

Obsazení vesměs neokoukaných tváří pak jistě nebylo snahou na zmíněné triky ušetřit, neznámým hercům spíše uvěříte odhodlané mladé kluky. Když procházeli územím, na kterém bych se v dané době a za daných podmínek sám dokázal leda tak připosraně krčit někde v zákopu, věřil jsem jim strach v jejich očích a okamžitě mi bylo jasné, že chtějí být jinde a s někým jiným (krásná je nostalgická scéna s písní věnovanou jejich stále čekajícím dívkám). Patriotismus k podobnému filmu patří, způsob jeho podání zde je však poměrně originální. Neštval mě, naopak jsem byl v duchu rád za všechny ty lidi, kteří odhodlaně bojovali pro to, co považovali za správné a bez nichž by mnoho, dnes zcela obvyklých, věcí nemuselo nikdy existovat. Vlajky našich otců lze jen stěží označit za standardní americkou válečnou podívanou. Ať už pro jejich atypický přístup k pojmu „hrdinství“ (celý film možno označit za snahu o jeho definici), pro mnoho silných momentů či polodokumentární, nicméně nedokumentárně zábavný příběh jedné světově proslulé fotografie… je toho docela dost na film, který má v tuto chvíli na ČSFD hodnocení 62%.

Vlajky našich otců ****
(Flags of our Fathers, USA 2006)

Herecké výkony: 75%
Scénář: 70%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 80%

_______________________________________________________

Dopisy z Iwo Jimy

Tisíce japonských vojáků muselo opustit své domovy, své manželky, své dcery, své syny, aby bránili svou vlast na malém kousku země uprostřed oceánu. Ostrov Iwo Jima se většině z nich stal osudným. Věděli, že si pro ně přijde smrt. Nevěděli kdy a odkud. Nyní, několik měsíců před útokem Američanů, jim nezbývá než čekat, věřit v bezpečnost vykopávaných bunkrů a doufat, že nepojdou hladem nebo na otravu vodou. Situaci do svých jistých rukou přebírá generál Kuribayashi, kterého zprvu více trápí nedokončená kuchyňská podlaha. Ve chvíli, kdy charakteristický černý písek začne zkrápět krev prvních padlých a posily z pevniny se stávají zbožným přáním, dochází mu, jak směšné jsou naděje na přežití.

Clint Eastwood zde pojímá bitvu o Iwo Jimu diametrálně odlišným způsobem než ve Vlajkách našich otců, jeho diferenciace na ty hodné a ty zlé je sice jasnější, stále však vyniká snahou onu pomyslnou bariéru zbourat. Nejlépe je to patrné ve scéně se zajatým americkým vojákem, jehož dopis svým obsahem v podstatě kopíruje obsah dopisů, jež dostávají vojáci japonští. Dopisy stejně jako efektivní a nadhodnocená Pouta války začínají vykopáváním minulosti, zde konkrétně vaku s věcmi nezbytnými pro vyprávění následujícího příběhu. Na rozdíl od Pout, v podstatě akčního snímku, mají Dopisy silně humánní poselství a jakkoliv na první pohled vypráví klasický dobrodružný příběh o cti a odvaze, odmítají válku akceptovat coby přirozenou součást dějin lidstva.

Divácké přijetí Dopisů bylo z mnoha pochopitelných důvodů vřelejší než v případě Vlajek. Mají mnohem pevnější narativní kostru, v postatě chronologickou, pouze zřídka obohacenou nějakým flashbackem, jenž však vždy dodává nový rozměr hlavnímu dění a slouží k detailnější charakterizaci některé z postav. Těch důležitějších postav přitom není tolik a za hlavní lze považovat dvě – zmíněného generála Kuribayashiho a pekaře Saiga, kterého doma čeká manželka a malá holčička. Kuribayashi je v podání Kena Watanabeho přesně tím typem správného, vždy spravedlivého a vlasti věrného muže, jaké ztvárňoval John Wayne, dodává mu však ještě jeden rozměr – má respekt ke krajině svého nepřítele, k Americe (kde se ročně vyrobí 5 milionů automobilů). Stále je však příliš hrdý na svou domovinu, aby odmítl příkaz převzít velení na tom malém, leč strategicky nesmírně důležitém, kousku půdy. Svůj odhodlaný boj nevzdává ani ve chvíli, kdy jej právě vlast, pro kterou bojoval, „zradí“ a společně s hrstkou přeživších odsoudí na smrt.

O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život, Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých, herců rozhodně nebylo náhodné a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. Mnohé scény mi svou „poetikou“ asociovaly díla japonských režisérů, Eastwood buď pečlivě studoval jejich styl, anebo se obklopil tou správnou skupinkou spolupracovníků. Japonskou kulturu se snaží chápat i za hranice toho, co je pochopitelné pro Evropany – například hromadná sebevražda, v Japonsku přijímána zcela odlišně než u nás. Na jednu stranu je to překvapující, zároveň však velice potěšující a reprezentující onu snahu o jednotnost v nahlížení na nesmyslné zabíjení.

Ačkoliv je pár scén totožných s těmi z Vlajek (například vyloďování), celkovou atmosférou se Dopisy liší. Liší se v mnoha ohledech, ve výsledku jsou silnějším a přímočařejším filmem, teprve postaveny vedle sebe ovšem dávají Vlajky a Dopisy celistvý obrázek ani ne tolik o jednou boji na jednom ostrově, jako o smyslu podobných bojů, o postoji nás – nezaujatých – k nim a hlavně o lidech, kteří jimi na vlastní kůži museli projít a v mírně odlišné podobě procházejí dodnes.

Dopisy z Iwo Jimy *****
(Letters from Iwo Jima, USA 2006)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s