Kmotr

Posted: 18. 8. 2007 in klasika, různé

The Godfather

Následující text předpokládá vaší znalost filmového či knižního Kmotra a tudíž obsahuje informace označitelné za spoilery.

Roku 1972 spatřil světlo světa dosud nepřekonaný film o rodině. Získal tři Oscary, s rozpočtem šest milionů dolarů vydělal milionů více než sto. Ten film se jmenoval Kmotr a byl taky trochu o mafii.

Dementia 13, Teď už jsi velký chlapec, Lidé deště – to jsou některé z filmů, které Francis Ford Coppola režíroval před Kmotrem. Nepřekvapí proto, že společnost Paramount Pictures (v té době jí měl pod palcem Robert Evans) zprvu váhala se svěřením adaptace nejúspěšnější knihy té doby do jeho rukou. Jako první byl osloven Sergio Leone, ten však dal před italskými přednost židovským mafiánům (Tenkrát v Americe). Když byl Coppola konečně vybrán (jistě i zásluhou svého italského původu), stále neměl na růžích ustláno. Při skepticismu producentů mnohdy chybělo málo a jméno Francis Ford Coppola bychom si nespojovali s jedním z nejlepších filmů všech dob – pokud bychom si na podobné jméno vůbec vzpomněli. Nakonec však Coppola dokázal statečně uhájit svou režisérskou stoličku (nebo věděl, že nemá co ztratit?) a těžko si dnes představit, že by tomu bylo jinak.

Příběh nejslavnější mafiánské ságy, jaká kdy byla napsána, je pověstně známý, zkusme se proto zaměřit spíše na odlišnosti knižní a filmové verze:

Kniha začíná sérií nešťastných událostí, jež jejich (přímé či nepřímé) aktéry přimějí navštívit dona Vita Corleona během svatby jeho dcery, kdy – jak známo – nemůže nikoho odmítnout. Film nám po doznění tónů nezapomenutelné melodie Nina Roty nabízí památný monolog o víře v Ameriku pronášený funebrákem Bonaserou. Následují další hosté s žádostí o pomoc a jelikož je don Corleone v prvé řadě obchodníkem, venku probíhající svatební veselku vnímá spíše okrajově. Ideální „startovací“ sekvence, kdy zjistíme mnoho o povaze samotného dona Corleona a navíc se postupně seznámíme s ostatními členy famiglie.
Když pomineme demonstraci Corleonovy moci, ve filmu není zcela patrný smysl podzápletky s Jackem Woltzem a uříznutou koňskou hlavou. V knize je jí, stejně jako celé osobě Johnnyho Fontana, věnováno podstatně více prostoru. Hagenova žádost o finance z Fontanem produkovaných filmů ve filmu vyznívá kamsi do ztracena.
Na naprosté minimum byla zredukována také dějová linie okolo Lucy a jejího lékaře/milence (na gynekologické operace asi nebyl Hollywood počátku sedmdesátých let připraven).
Odlišná je dále celková struktura vyprávění, zatímco film je striktně chronologický, kniha v několika případech popisuje následek a až poté příčinu (smrt Sonnyho).
Kromě pozměněného finále (ve filmu „definitivnějšího“) lze za největší odlišnost považovat naprosté vypuštění retrospektivní pasáže mapující dětství a postupný vzestup Vita Corleona – tzn. část obsahu Kmotra 2.

Při pohledu na úspěch Kmotra, na jeho tržby a desítky různých ocenění (ať diváky či odbornou porotou), vyvstává otázka „Proč?“. Proč zrovna Kmotr? Tomu, kdo film viděl může podobná otázka připadat zbytečná, přesto, zkusme poodhalit některé z možných příčin:

Zábava a umění v jednom – Francis Ford Coppola dokázal natočit bezmála tříhodinovou mafiánskou ságu, která nenudí, ba vás dokonce nutí napjatě, téměř bez dechu, sedět, a čekat, co bude dál. Tempo vyprávění ani na okamžik nepolevuje, neustále se něco děje (největší pozitivum „zhuštění“ obsáhlého románu) a za tou zábavou přitom můžeme najít sžíravý komentář k americké politice, v Puzově scénáři ještě útočnější než v jeho knize. Mafie není stavěna nad běžný demokratický systém, je s ním však srovnávána, což je samo o sobě krokem velice odvážným. Některé dialogy napsané speciálně pro film obsahují rozumné argumenty proti propagátorům vládních mocností (rozhovor Kay a Michaela po jeho návratu ze Sicílie). Rozhodně nejde o glorifikaci mafie, scénář obratně pracuje s nadsázkou a soustředí se spíše na celkový úpadek společnosti. A komu by se to přesto nelíbilo: takhle to s největší pravděpodobností vypadalo (vypadá) také ve skutečnosti. Film nenabízí snad žádný důvod k nudě a pokud sám není uměním, uměním bylo jej natočit.

Herecké obsazení – také v tomto ohledu si Kmotr zaslouží primát. Herci typově přesně odpovídají svým knižním předobrazům (předpopisům?) a u podoby šťastně vybírající ruky neskončila. Když se řekne Kmotr, málokdo si okamžitě nepředstaví vážnou tvář prošedivělého Marlona Branda, málokdo si okamžitě nevybaví jeho charakterisický chraplák vypouštěný do éteru zvláštně napuchlými ústy (prý to nebyly tampony, nýbrž jakési pryskyřicové kuličky na stoličkách). Jeho herecký projev je úžasný, demonstrativně nepřevzatý Oscar zcela zasloužený. Marlon Brando je KMOTR. Jeho pravou ruku, adoptivního syna Toma Hagena přesvědčivě zahrál Robert Duvall. Možná jako Ir není nejlepším consiglierim pro válku, ale „neodmítnutelné“ přesvědčovací schopnosti mu upřít nelze. Nejstaršímu ze tří bratrů, horkokrevnému Sonnymu, dal tvář James Caan. Do všeho jde po hlavě, na kterou si rozhodně kálet nenechá. V dobrém i zlém slova smyslu „italský hřebec“. Stejně jako v knize je upozaděn Freddie, nejmladší a nejméně povedený z bratrů (John Cazale), avšak na rozdíl od knihy nechybí filmovému Kmotrovi hlavní hrdina. Podle očekávání se jim stal Michael, původně černá ovce rodiny, která se postupně vypracuje na nového kmotra. Proměnu vlasteneckého vojína plného ideálu v nemilosrdného, chladnokrevného vraha (chcete-li obchodníka), jenž veškeré ideály pohřbil, s nečekaným přehledem zvládnul začínající Al Pacino. Sice není KMOTREM, ale na druhou dokazuje, že někdy úplně stačí být kmotrem.

Atraktivní prostředí – filmy o mafiánech se odjakživa těšily mimořádné oblibě, chyběl však takový, který by šel až k jádru věci a bez okolků ukazoval stinné i světlé stránky těchto „rodinných podniků“. Kmotr není další povrchní gangsterskou o zlých policistech a hodných mafiánech (či naopak), Kmotr je zevrubným pohledem na fungování amerického organizovaného zločinu. Nepřekypuje informacemi jako kniha, ale stále jich nabízí dost pro vytvoření si vlastního názoru. Uslyšíte recept na „mafiánskou“ špagetovou omáčku, zjistíte, co znamená „zalehnout na matrace“ a především, že rodina je základ, od kterého se vše odvíjí. Jde o striktně patriarchální společenství – ženy, jejich práva… však víte, ženy a jejich práva nikoho moc nezajímají. Feministky by se mohly bouřit a nějaký člen rodiny Corleonů by se jim mohl vysmát. Jednoduše se dozvíte hromadu nových (předpokládám, že nových) věcí. Ano, je to poučné a ne, podobný film zde před Kmotrem ještě nebyl.

Kmotr vyhrál mnoho cen, na Mezinárodní filmové databázi IMDb mu již několik let náleží první místo v žebříčku nejlepších filmů. Je tedy opravdu nejlepším filmem všech dob? To je samozřejmě velice subjektivní a pokud bych měl mluvit za sebe, tak není. Díky preciznosti a funkčnosti všech aspektů, které dělají dobrý film dobrým filmem, k němu nemá daleko, ale není jim. Jiní lidé vám budou tvrdit něco jiného a nebude jich málo, o tom nepochybuji.

Co bylo dál? Pochopitelně druhý díl, dotvářející s tím prvním komplexní portrét rodiny Corleonů a svými kvalitami dle mnohých jedničku dokonce překonávající. Třetí pokračování již vzniklo hlavně kvůli penězům, jako taková velkolepá vzpomínková oslava tvůrců, a narušilo bezchybný dojem z prvních dvou dílů. Dneska je filmový Kmotr každopádně vnímám jako trilogie. V dějinách kinematografie trilogie zcela ojedinělá, jejímuž vyváženému poměru zábavy a umění se doposud žádný režisér přiblížit nedokázal (či snad dokázal, ale najevo to vyjde teprve za pár let?). Ani Coppola nedokázal natočit podobně úspěšný film. V jeho filmografii sice září ještě několik výborných kousků (zmiňme alespoň alegorickou Apokalypsu a paranoidní Rozhovor), ale vždycky se o nich bude mluvit jako o filmech, které natočil před Kmotrem, po Kmotrovi, mezi dvěma Kmotry… . Jdu si tedy hrdě obléct triko s podobiznou dona Vita Corleona a alespoň v duchu zařvat „Ať žije Cosa Nostra!“. Zkuste to taky, třeba bez toho trika, není to úplně košer, ale ten pocit, pocit, že jste členem jedné velké famiglie, je osvobozující.

Kmotr *****
(Godfather, USA 1972)

Herecké výkony: 95%
Scénář: 90%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Zajímavosti:

  • V závěru filmu křtěný chlapeček je ve skutečnosti holčička. Jmenuje se Sofia Coppola a do dnešního dne má na triku celovečerní filmy Smrt panen, Ztraceno v překladu a Marie Antoinette.
  • Počet mrtvých (včetně jednoho koně) není tak vysoký, jak by se někomu mohlo zdát: 18
  • Při psaní postavy dona Vita Corleona se Mario Puzo inspiroval skutečným vůdcem gangsterů Frankem Costellem (jistě ne náhodou jde o jméno postavy Jacka Nicholsona ve Skryté identitě).
  • Nino Rota nejspíš nevyhrál Oscara z toho důvodu, že pro Kmotra pouze přepracoval hudební motiv filmu Fortunella.
  • Původní režisérský sestřih Francise Forda Coppoly trval pouze 126 minut. Na žádost producenta Roberta Evanse bylo téměř 50 minut (převážně scén o rodině) navráceno.
  • Robert De Niro si měl zahrát menší roličku zrádce Paulieho Gatta. K jeho obsazení nakonec nedošlo a tak jsme si jej mohli plně vychutnat coby mladého Vita Corleona ve druhém díle.
  • Pro roli Michaela Corleona byli osloveni rovněž Jack Nicholson, Warren Beatty a Dustin Hoffman. Všichni odmítli.
  • Italský výraz „stronzo“, kterým Sonny označí Paulieho poté, co se doví o jeho zradě, lze do angličtiny překládat jako „asshole“ (do češtiny už si to přeložte sami).
  • Pomeranče ve scénách postřelení a následné smrti Vita Corleona údajně neměli nic symbolizovat, pouze učinit film barevnějším.
  • Scéna bitky Sonnyho s Carlem je sice z dnešního pohledu nevěrohodná a směšná, ve své době její natáčení nicméně zabralo celé čtyři dny.
Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s