Příliš dokonalá podoba

Posted: 5. 9. 2007 in recenze

Byli jednou dva bratři…

Většina filmů Davida Cronenberga se vymyká běžným standardům. Tento kanadský režisér se nebojí ukazovat nečekané věci nečekaným způsobem, aniž by šlo o prvoplánovou senzaci. Diváci jej milují pro jeho úchylnost, kritici pro duchaplné myšlenky ukryté pod fláky zahnívajícího masa. Z těch několika málo jeho filmů, které jsem doposud viděl (Moucha, eXistenZ, Pavouk, Dějiny násilí), bych tento označil za nejpodivnější. Ono na něm totiž téměř nic podivného není. Na rozdíl od tématicky spjatých Dějin násilí neobsahuje žádný explicitní sex, záblesky brutálního násilí, ani nečekané dějové zvraty, ačkoliv prostředky, jimiž s námi režisér manipuluje jsou v podstatě tytéž.

Příliš dokonalá podoba, v originále Dead Ringers (doslovně „mrtví dvojníci“, slangově výraz pro výraznou podobnost, avšak slovo dead nese rovněž významy jako: fádní, jednotvárný, prázdný), je příběhem jednovaječných dvojčat, která se od mládí zajímají o lékařskou vědu, konkrétně o ženské pohlavní orgány. V současnosti jsou Beverly a Elliot (Jeremy Irons a Jeremy Irons) úspěšnými gynekology, kteří významnou měrou přispěli k rozvoji svého oboru. Tělesně jsou si podobní do posledního chlupu na zátylku, ne již tak duševně. Elliot je z obou dvojčat tím průbojnějším, které sklízí ovace na většině akcí a ani se ženami nemá problém. Není tudíž překvapivé, že ostýchavému Beverlymu sem tam nějakou „přihraje“. Problémy nastanou, když jejich poklidné souznění naruší láska k jedné herečce (Geneviève Bujold).

Po většinu filmu jsem byl přesvědčený, že tím introvertnějším z bratrů je Elliot, po většinu filmu jsem rovněž nevěděl, kdo je Elliot a kdo Beverly. Nevím, zda-li šlo o záměr, rozhodně to však nebyla vina Jeremyho Ironse, který svým dechberoucím výkonem dokázal rozlišit fyzicky naprosto totožné osoby, spojené navíc i duševně. Tato nejistota, kdo je kdo, mě každopádně znervózňovala. Nikdy jsem si nebyl zcela jist, které z dvojčat zrovna sleduji, mnohokrát jsem naopak měl pocit, že mi scénárista úmyslně podstrkuje matoucí informace typu: tohle dvojče bere drogy, ale to druhé je pravděpodobně také závislé na prášcích. V závěru je to stejně nepodstatné, bohatě stačí vědět, že ti dva jsou každý sám sebou a přitom jednou osobou. Pravda, takové tvrzení vám asi moc nepomůže, ale nejlepší bude, když se s tím poperete po svém.

Celý film obestírá zvláštní atmosféra. Ani ne atmosféra strachu nebo napětí, spíše silného znepokojení a veliké nejistoty. Cronenberg se vám dokáže dostat pěkně hluboko pod kůži, nejlépe, když to sami nebudete očekávat. Využívá k tomu p-o-m-a-l-é-h-o tempa vyprávění zdánlivě zcela fádního příběhu, jehož stojaté vody jsou pouze zřídkakdy rozčeřeny něčím nečekaným. Již samotný gynekologický podtext nás nutí být neustále ve střehu a čekat, jak „hluboko“ bude režisér schopen zajít. Jak už jsem naznačil, vtip (vlastně jediný vtip jinak smrtelně vážného filmu) je v tom, že půjde o sondáž psychologického, nikoliv anatomického rázu. Příliš dokonalou podobu doporučuji sledovat někdy kolem půlnoci, lehce přiospalý a s nejasnou představou, co konkrétně chcete vidět. V žádném případě nejde o horor ani o thriller.

Poslední minuty filmu lze za rozuzlení označit pouze s lehkou nadsázkou. Spíše je to poslední indicie, po které musí být již každému jasné, o čem celý film (pravděpodobně) byl. Nejspíš si neřeknete „aha, teď do sebe všechno dokonale zapadlo“. S větší pravděpodobností zůstanete ještě několik minut zadumaně sedět, ve snaze dát si pět a pět dohromady a objevit v tom cosi víc. Cosi, co není na první zhlédnutí patrné, ale přesto to tam je. Důkladně zamaskované. Musí přeci být něco víc na filmu, který se téměř dvě hodiny tváří tak sofistikovaně, aby na nás v závěru vyrukoval s něčím tak obyčejným (něco ve smyslu: všichni toužíme být někým jiným, ale málokomu se to podaří a když už, sám nakonec zjistí, že lepší je být sám sebou).

Mé pocity z Příliš dokonalé podoby jsou rozporuplné, sám se nedokážu rozhodnout, jestli má nějakou hlubší myšlenku, tudíž se vyplatí vidět jej vícekrát a následně o něm dlouze diskutovat, či jde o uhlazenou podívanou, která nám mírnějším způsobem sděluje stejnou ideu jako ostatní Cronenbergovy filmy. Je všechno naoko přesně takovým, jakým se být zdá, anebo si ve skutečnosti nechceme připouštět jinou podobu věcí? Jenže já si ji připouštět chci, tato rozpolcenost se mi líbí a proto dávám solidních 85 procent. 🙂

Vzpomněl jsem si na: Adaptace, Dějiny násilí, Mulholland Drive

režie: David Cronenberg; scénář: David Cronenberg, Norman Snider, hudba: Howard Shore, kamera: Peter Suschitzky; hrají: Jeremy Irons (Beverly Mantle/Elliot Mantle), Geneviève Bujold (Claire Niveau)

Příliš dokonalá podoba ****
(Dead Ringers, Kanada/USA 1988)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 80%
Režie: 80%
Celkové hodnocení: 85%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 78%
IMDb: 7.2
RT: 85%

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s