Medvídek

Posted: 26. 10. 2007 in recenze

Medvídek plyšový

Nasycen, nikoliv přesycen, nedávno zhlédnutou Kráskou v nesnázích, těšil jsem se na další neošizenou porci kvalitního českého filmu. Z mnohapatrového a věcmi, které na diváky zaručeně zabírají, nazdobeného dortu, mi na patře i přes pár lahůdkovým okamžiků zůstala pachuť hořkosti. Nemohu se zbavit dojmu, že všechny ty dobré, kvalitní suroviny, doplatily na žluklost másla neboli scénáře. Přitom bylo zaděláno na zajímavou generační sebereflexi, na prvního zahraniční konkurence schopného zástupce u nás tolik vzácného žánru. Hned na začátek pro jistotu vyvrátím jedno zcela zcestné tvrzení: podobnost s filmy Woodyho Allena veškerá žádná (ty totiž, když už nic jiného, drží pohromadě, dojímají či rozesmívají).

Jirka (Jiří Macháček) připomíná vzhledem námořníka, který se vrátil z půlroční plavby po oceánu, projevem sečtělého intelektuála pečlivě vážícího každé slovo. Jirka maluje obrazy, které následně prodává za hodně peněz divným lidem, nejčastěji však svým movitějším kamarádům. Jirka žije s Vandou (Tatiana Vilhelmová). Vanda je matka na mateřské, cukrářka a bordelářka. Její laxní přístup k čistotě vlastního spodního prádla a postupnému zanášení jejich příbytku všudypřítomnými „uchošťoury“ přivádí Jirku k šílenství. K poklidnému, distingovanému šílenství na ryze konverzačně-rýpavé bázi.

Aňa (Anna Geislerová) žije s Romanem (Roman Luknár), chce mít dítě, ale nemůže. Roman může a má. S milenkou. Ivan (Ivan Trojan), český velvyslanec v Itálii, má vlastního řidiče, milující manželku (Nataša Burger), hodně peněz a brzy i hodně dětí. Ne nutně jim počatých, ale tento film to neřeší, tento film nic neřeší, jenom využívá a zneužívá jakoukoliv potenciálně zajímavou situaci. Jak jinak si vysvětlit, proč měli tvůrci potřebu zakomponovat do mozaiky osudů současných „post-třicátníků“ několikaminutovou scénku trapné a nepřesvědčivě zahrané výměny názoru výrazně starších manželů (Jiří Menzel a Věra Křesadlová)?

Alergik na psy a kočky, flegmatický umělec, ještě flegmatičtější zazobanec, neplodná žena, žena, která nerada uklízí, žena trpící sociální fobií – lehce načrtnuté postavy bez jasných životních cílů, postojů a motivací, si naše sympatie získávají výhradně zásluhou vynikajících herců. Herci jsou to známí, pro svou účast v každém významnějším české filmu pomalu již okoukaní, nicméně film od filmu lepší. Dokážu si představit, jak zajímavé situace by s podobnou konstelací herců, třeba i v charakterově podobných rolích, dokázal vykřesat odvážnější scénárista.

Pod hustým vousem schovaný Macháček předvádí zatím nejcivilnější výkon své kariéry. Dle rozhovorů, které jsem viděl a slyšel soudím, že i v reálu podobným způsobem balancuje mezi komickým a vážným. Chytrým tahem bylo rovněž obsazení jeho skutečné dcery – dojem věrohodnosti dotažen k dokonalosti. Jedna z mála postav se jménem odlišným od jména své herecké představitelky, je zároveň postavou duševně nejvyhrocenější. Této s vervou zahrané chorobné povalečce, Vandě v podání Táni Vilhelmové, v pozitivním slova smyslu konkuruje Anna Geislerová, přeladěna do utišenější polohy než v předchozí Krásce.

K nejlepším patří scény vzájemné konfrontace libovolného ze tří manželských párů, případně nezávazné „kecání“ kamarádů/kamarádek, v jehož průběhu několikrát vyplynou na povrch netušené skutečnosti. Krásný je například dialog dvou filmových i reálných kamarádek, Vilhelmové a Geislerové, o jejich „špecích“ – je přirozený, je nenucený a je radost se na něj dívat. Dojem z podobných momentů kazí nejasnost scénáristova záměru a občasná křeč (rušivě působí i takový detail jako letmo nadhozený anglický ekvivalent pro výraz „opičárny“). Film pořádně neví, kam chce jít, jak tam jít a pro koho tam být. Tentokrát ani obratná Hřebejkova režie nedokáže vyvážit či zcela zastřít příběhovou zmatenost a těkavost mezi několika různými žánry.

Pouhých pár desítek minut po doběhnutí závěrečných titulků mi v paměti zůstala jenom matná vzpomínka. Vzpomínka na malé, bezbranné stvoření. Vzpomínka na medvídka, který navzdory chvástavým řečem nedokázal vytasit drápy a zarýt se pod kůži. Je to zase jenom to staré dobré, nic neřešící hlazení po srsti, méně vydařené paradoxně právě kvůli občasné, nekomplexní a účinkem se míjející snaze změnit svůj směr.

Medvídek (ČR, 2007) ***

Herecké výkony: 80%
Scénář: 50%
Režie: 70%
Celkové hodnocení: 60%

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s