Ruská archa

Posted: 23. 11. 2007 in recenze

Hlavně nemrknout

Natočit film v jediném záběru? No, dejme tomu, dnešní technologické možnosti jsou netušené. Natočit devadesátiminutový kostýmní film, jehož přípravy se zúčastní více než 4500 lidí, v jediném záběru? Šílenství!

Ruský režisér Alexander Sokurov bývá často přirovnáván ke svému krajanovi Andreji Tarkovskému. Tarkovský točil dlouhé filmy plné dlouhých záběrů, zážitek z nichž byl většinou zintenzivněn přidáním magické, všepohlcující „nadhodnoty“. Že není možné, aby byl stejně pohlcující film sestávající z jednoho jediného záběru? Taky jsem si to myslel.

Bezejmenný vypravěč s hlasem režiséra vstupuje do petrohradské Ermitáže (někdejšího Zimního paláce) a bez jediné konkrétnější zmínky o tom, kdo je a co tam dělá, prochází jednotlivými místnostmi ohromujícího paláce, zároveň i jednotlivými etapami ruských dějin. Celý film sledujeme jakoby jeho očima.

„Průvodcem“ na nechronologickém výletě posledními třemi staletími východoevropského giganta mu je tajemný „Evropan“. Snad nějaký reálný autor (teprve po skončení jsem se dočetl, že jeho předobrazem byl francouzský spisovatel markýz de Custine).

Společně potkávají známé osobnosti ruské historie, jsou svědky významných událostí, vedou dialogy o úloze dějin a umění ve kterémkoliv lidském společenství. Snadno se řekne „dějiny jsou zde od toho, aby se z nich člověk poučil“. Sokurov se s tímto prostým konstatováním nehodlá spokojit, jde až na dřeň, cizí mu není ani vyhrocená kritika vlastní země.

Všichni jsme herci, všichni jsme aktéři jedné hry bez přestávek, ale víme, jaká je naše role? Víme, kdy a koho zrovna hrajeme? Sokurov stírá rozdíly mezi „hrou“ a hrou, mezi fikcí a dokumentem. Boří pomyslné kulisy a formu slévá do jednoho plynulého celku se sdělením.

Nemohl jsem odtrhnout oči. Netvrdím, že mi některé pasáže nepřipadaly zdlouhavé a jakožto neodborníkovi na ruské dějiny nepochopitelné, ale nemohl jsem odtrhnout oči. Ve filmech mě vždycky fascinovaly dlouhé kamerové jízdy. Ať u Scorseseho, De Palmy či Tarantina. Dlouhé scény mi vždycky utkvěly v paměti a rád jsem se k nim vracel, nejspíš si tedy dokážete představit mé nadšení z Ruské archy.

Nelze přehlížet myšlenkovou hloubku díla a ojedinělost nepřikrášleného obrazu dějin vlastního státu (podobný film nám zoufale chybí!), ale nejvíce mne tak jako tak fascinuje Sokurovova odvaha nepoužít při realizaci takto okázalé projektu jediný střih.

První tři pokusy byly kvůli technickým potížím neúspěšné. Napočtvrté vše klaplo, jazykové bariéře mezi ruským režisérem a německým kameramanem navzdory. Tady musel mít někdo boží trpělivost. Gratuluji mistře!

Ruská archa ****
(Ruskij kovčeg, Rusko, Německo 2002)

Celkové hodnocení: 80%

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s