Filmy roku 2007 – část 2.

Posted: 12. 1. 2008 in recenze, různé, z archívu

Únor

Babel

Snad všechny hlavní postavy alespoň jednou za film propadnou beznaději, rozbrečí se, začnou se chovat hystericky, což je vzhledem k jejich situaci pochopitelné, ale je to nezbytné? Musíme to všechno vidět, spoluprožít na vlastní kůži? Přílišné zveličování emocí viděných podle mě otupuje emoce diváka a filmu ubírá na přesvědčivosti. Kdyby někdo sem tam prohodil nějaký „zlidšťující“ vtípek, kdyby tam bylo i trochu toho patosu. Ano, patosu. Iňárritu se mu vyhýbá tak důsledně, až to působí křečovitě. (více)

Clerks: Mladí muži za pultem 2

Obavy, že Kevin Smith s vyšším rozpočtem a egem natočí planou, hollywoodskou romantickou komedii, se ukázaly být zcela zbytečnými. Clerks 2 již sice nejsou černobílí a místy je až příliš patrné, že je natočil dospělý otec od rodiny, ze své vtipnosti však ztratily pramálo, zamrzí pouze hojnější výskyt „a teď se směj“ vtipů. K vrcholným momentům patří debata mezi fanouškem Star Wars a fanoušky Pána prstenů a scéna, kdy jsou hlavní hrdinové svědky „mezidruhové erotiky“. Ale pochopitelně je toho víc. (více)

Goyovy přízraky

Emocí, která u mne při sledování Přízraků převažovala, byl smutek. Smutek nad nezvládnutím ambiciózní historické látky režisérem Formanova formátu. Sledovat nejasné bloudění několika nepříliš sympatických postav záhy otráví i ty nejskalnější režisérovy příznivce. Hlavní potenciál totiž tkví pod povrchem. Myšlenkový přesah scénáře do dnešní doby hravě zdolává většinu „filmů s poselstvím“ z dílen mainstreamovějších režisérů. Není to snaha hledat nové úhly pohledu, nýbrž zdokonalovat ty dobře známé, čím film vyniká. Podobně vyzrálý komentář k době minulé a zároveň současné naposledy přinesl George Clooney s fascinující černobílou výpovědí o éře McCarthismu a nesmyslném honu na čarodějnice Dobrou noc a hodně štěstí. Nelze sledovat Goyovy přízraky a ignorovat paralely ke komunismu. Rovněž charaktery všech tří klíčových postav jsou nadčasové. Vždy zde budou bezpáteřní hajzlíci, reprezentující směr, který je momentálně v kurzu. Vždy zde budou pasivní kronikáři své doby, zachovávající její jakž takž pravdivý portrét. A vždy zde budou obyčejní lidé, ovládáni těmi mocnějšími. Závěr krásně ukazuje věčnou zmatenost světa. Goyovy přízraky by byly polovičním filmem bez myšlenek, jež nese a jež nikomu nepodsouvá a bez výborného hereckého výkonu Javiera Bardema (Portman a Skarsgård jsou svými výkony dost mimo). Pravdou zůstává, že mi uzmuly tři hodiny psychického času výměnou za mnohdy útrpné sledování výpravy pochybných kvalit a unavené dramaturgie v doposud nejhorším Formanově filmu. 65%

Jako malé děti

Nejde o (nemožnou) snahu zachytit kompletní životy několika osob, pouze nás s nimi blíže seznámit a naznačit, kam je jejich osudy zavedou. V této souvislosti vám mohou více než dvě hodiny stopáže připadat přehnané, jenže ne, nejsou. Každá z postav je unikátní, každou žene vpřed (případně drží při životě) něco jiného. Z úctyhodného, přesto nepřekvapujícího množství témat si snad každý dokáže něco vybrat a dle vlastního zaměření se tím nechat inspirovat k pár minutovému přemítání či mnohastránkové eseji. Množství fascinujících detailů v pečlivě promyšlené, i když velmi jemné síti vztahů, tužeb a obsesí mi znemožňuje zmiňovat je individuálně, proto bych vyzdvihnul alespoň jeden pomíjivý moment ze závěru filmu. Zaujatý pohled Lucy na svítící pouliční lampu, do níž tvrdohlavě narážejí mouchy ovládané vlastními pudy s jednoduchostí a věcností takřka geniální shrnuje vše podstatné, co je třeba vědět o životě. Freud by zaplesal radostí. Ač ne zakladatel psychoanalýzy, plesám také. Plesám nad hereckým obsazením, v němž není místa pro slabší článek, plesám nad hudbou Thomase Newmana i kamerou Antonia Calvache a především plesám nad konzistentností a dramatickou výstavbou tohoto dlouhého filmu plného slov. 85%

Královna

Opatrně, ale do hloubky jdoucí scénář, suchý britský humor a slušná Frearsova režie (dovolil si i pár okázalých leteckých záběrů na nádhernou skotskou krajinu) činí z Královny společně s výkonem Mirrenové komplexní snímek, který alespoň v mých očích dosáhl všech vytyčených cílů. (více)

Štěstí na dosah

Další imigrant pocítil potřebu vyznat se prostřednictvím filmu ze své lásky k té úžasné zemi, která mu poskytla útočiště. Tentokrát je to Ital Gabriele Muccino a ačkoliv neleze Američanům do jistých partií těla s takovou razancí jako třeba Jim Sheridan s In America, jeho vykřikování „Ameriko, Ameriko, děkuji ti“ je poměrně hlasité a, pokud se nenecháte zcela strhnout dojemností a „pravdivostí“ příběhu, také otravné. Já vůl se strhnout nechal, po cca třiceti minutách jsem zcela vyměknul a dále již nebyl schopen posuzovat story o skoro-houmlesákovy, který nikdy neztrácí naději a víru v Boha, s patřičným odstupem. Will Smith hraje výborně, věříte mu slzy i otcovské rady. Právě scény s jeho filmovým i reálným synkem patří k těm nejdojemnějším. Moudra typu „nikdy nikomu nedovol, aby ti říkal že něco nedokážeš“ v jeho podání překvapivě fungují, i když to jsou patetické bláboly vytržené z reality. Jako vytržený z reality působí navzdory větě „Based on Real Events“ celý film. Skutečný Chris Gardner sice údajně neměl natolik pohnutý osud jako ten filmový, ale střádání bezdomovců je zde vylíčeno s takovou dávkou humanismu a charaktery jsou tak černobílé, že jsem měl pocit, jakoby se mi někdo snažil nasadit růžové brýle a alespoň na chvíli mě přimět ignorovat realitu. Inu, proč ne. Někdo bude považovat za dostatečně „krutě realistickou“ samotnou sociální, potažmo existenciální krizi, ale když to porovnáme s tématicky spjatými filmy jiných, převážně evropských režisérů, jeví se Štěstí jako káva natolik přeslazená, že by to některé cukrovkáře mohlo i porazit. Při mnohých scénách mi naběhla husí kůže, jak byly krásné. Je to sice krása povrchní a pomíjivá, jenže na čem jiném je založený tolik oblíbený Forrest Gump a tisíce dalších filmů? Tohle v Americe umějí, to se musí nechat. Scéna, kdy se Chris konečně přidá k tomu davu smějících se lidí, byla skvostná až z ní mrazilo. Nejen kvůli ní bych vám doporučil Štěstí risknout, asi vám nedá křídla, ale festovně si při něm zabrečíte. 70%

Zastav a nepřežiješ

Zastav a nepřežiješ je béčkovým filmem, tentokrát však výjimečně ne v neprospěch věci. Jeho pološílená povaha, jeho nekorektní přístup k věci, roztomile idiotský způsob, jakým hází bobek na morální stránku věci… z něj dělají jednu z nejzábavnějších filmových jízd posledních let. (více)

Březen

300: Bitva u Thermopyl

Na Bitvu u Thermopyl jsem se dlouho a hodně těšil. Kolem a kolem vzato to, kvůli čemu jsem se na ni těšil především, mi nabídla v míře vrchovaté, ale co ten zbytek? Přimhouřit nad ním oči? Kéž by to bylo tak snadné… mám-li hodnotit film jako celek, pak nejlépe pěkně po cimrmanovsku: Naplnil má očekávání, nemohu říci. (více)

Dopisy z Iwo Jimy

O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život, Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých, herců rozhodně nebylo náhodné a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. (více)

Fontána

Fontánu od začátku provázejí rozporuplné reakce. Část diváků jí nenávidí a nejsou to jenom zavilí intelektuálové pohrdající čímkoliv jen trochu pěkným. Část diváků jí zcela propadla, našli své filozofické sci-fi, jakým byla před mnoha lety pro mnoho (mladých) diváků například 2001: Vesmírná odysea. Je jistě potěšující narazit na inteligentní film s jasně nadefinovaným poselstvím, které, abyste pochopili, nemusíte mít vystudovanou Filozofickou fakultu. (více)

Most do země Terabithia

Pětihvězdičkové hodnocení možná není zcela zasloužené, jenže už dlouho se v žádném filmu nesešlo tolik věcí, které mám rád. Ať je to student otrávený nepřátelským školským prostředím, souboj s každodenní tvrdou realitou, krásná hudba, krásná a talentovaná mladá herečka Anna Sophia Robb… (více)

Rocky Balboa

Ani nevím, zda-li jsem někdy viděl celého prvního Rockyho, v paměti uchovávám jenom směsici přefiltrovaných vzpomínek na některé z pětice kdysi dávno vzniklých dílů. Velký boom okolo tohoto nesmrtelného bijce filmového plátna mě již nezasáhl v plné síle, jeho jméno stejně vnímám s obrovskou úctou a malou kapkou nostalgie. Stalloneho ohlášení návratu ke kořenům mi po odeznění prvotního šoku začalo připadat zlomyslně vtipné. K filmu jsem přistupoval shovívavě, připraven na nejhorší, tudíž od něj „odcházím“ mile překvapen. Celá první hodina je nostalgicko-melancholickým naříkáním nad starými dobrými časy. Rocky truchlí nad hrobem milované manželky. Rocky je mrzutý kvůli svému kariéristickému synkovi. Rocky vede obyčejný dialog s ženou, kterou poznal jako dívku. Takhle to skoro vypadá, že Stallone předvádí něco jako herecký výkon: ne, nepředvádí, všechny uvedené scény přesto fungují. Vše se bude do jisté míry odvíjet od vaší nálady a ochoty akceptovat lehkou debilitu hlavního hrdiny, velkou naivitu jeho slov a vysokou nepravděpodobnost chování ostatních postav. Až mě překvapilo, že jsem s tím neměl problém, a jak rychle kecací část odsejpala. Pak pochopitelně následuje nějaký ten trénink a nějaký ten zápas, obojí zrežírováno mnohem dynamičtěji než předchozí děj a přesto na něj plynule navazující. Věřím, že Stallone to cítil podobně jako Rocky, jako starý unavený chlápek, který si potřeboval vyřešit poslední věc (no dobře, ještě ten Rambo, ale pak už snad zasloužený důchod). Sebral všechny síly a vypotil ze sebe ne přímo životní výkon, přesto výkon dávající s úctou vzpomenout na tolik proklamované staré dobré časy. 75%

Vlajky našich otců

Za velice mazaný tah z Eastwoodovy strany považuji posledních cca patnáct minut, věnovaných víceméně pouze nikterak výjimečným životům titulních „hrdinů“ – nádherná demonstrace toho, o čem se nás celý film snaží přesvědčit, totiž, že hrdinové jsou docela obyčejní lidé, které pro svůj život potřebují jiní docela obyčejní lidé. (více)

Vratné lahve

Scénář Zdeňka Svěráka opět hýří vtipným a inteligentním humorem, někdy by jej ovšem nemuselo být tolik. Velice zvláštně například působila téměř groteskní scéna pádu z kola, stejně tak přílišná doslovnost při snaze dát nám najevo, jak moc Tkalounovi “ujel vlak“ (slušný pán, kterého bolí zuby, rychlovarná konvice). (více)

Duben

Horší už to nebude

Máte někdy pocit, že jste hrdinou nevydařeného románu? Harold Crick (Will Ferrell) má takový pocit. Zprvu je to jenom pocit, pocit který Harolda nemůže vytrhnout z každodenní rutiny. Ta mimo jiné zahrnuje vyčištění každého jednoho zubu přesně šestasedmdesátkrát, doběhnutí na autobus přesně v 8:17, přestávku na oběd v délce 45,7 minut, přestávku na kafe trvající 4,3 minuty. Čísla, čísla, čísla, Haroldův mozek jimi byl zahlcen, brzy začne být zahlcen ještě něčím jiným. (více)

Pusinky

Upřímné jako plivanec do tváře, přitažlivé jako záchodky v knajpě třetí cenové kategorie, dotěrné jako zasmrádlý ochlasta od vedlejšího stolu… . O pusinkách se nějakou dobu tradovalo, že budou další velehloupou teen‘ komedií; pak vyšlo najevo, že nikoliv a všichni možní kritici začali nadšeně jásat, přitáhli do kin spoustu jedinců, jež nepřestali doufat v kvalitní český film, aby ti následně prozřeli a zjistili, že taková pecka to zas není. Nevzpomínám si, kdy naposledy u nás vzniknul podobně syrový snímek – z tohoto hlediska nelze nepochválit odvahu tvůrkyň. Pusinky se především nebojí podívat pravdě do očí, zalézají hluboko pod kůží a nechtějí být další konzumní komedii na jedno zkouknutí a brzké zapomenutí, i když… Znásilnění, lesbický sex či močení na podlahu ještě nedělají z filmu otevřeného film silný a nezapomenutelný. Chladnost, bezemočnost, odtažitost, pochybná dramaturgická výstavba, jistá ledabylost v zacházení s mužskými postavami, vztahová chaotičnost a občas i snaha šokovat za každou cenu devalvují Pusinky na pouhé vykročení správným směrem, jež za sebou nezanechá příliš hlubokou šlápotu. Ale další film Karin Babinské by mohl. Poučen z debutantských chyb, stejně obsazen a třeba pojmenován Pusinky 2. 70%

Sunshine

Krom snahy o neotřelý pohled na závislost člověka na Slunci, na bezmocnost jednoho v kontrastu s neovladatelnou mocí druhého a patrný náboženský podtext („Prach jsi a v prach se obrátíš“) ční Sunshine nad žánrově spřízněnými snímky výtečným hereckým obsazením. (více)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s