4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Posted: 21. 1. 2008 in film týdne

Film týdne (60)

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Život bez života

Rádi zapomínáme. Na nepříjemné události obzvlášť. Na některé události zapomenout nelze, na jiné bychom zapomenout neměli. Nikdy. A kdyby snad náhodou, nemějme režisérům jako Christian Mungiu za zlé, že nám je připomínají. Pro Gabitu a Otilii, dvě vysokoškolské studentky, nastává den, který jim navždy změní život. Jedna z nich hodlá podstoupit potrat. Potrat – slovo i dnes vzbuzující vášnivé diskuze, natožpak v komunistickém Rumunsku léta páně 1987, kam můžete s tímto snímkem na dvě hodiny zavítat. Nechci vás odrazovat, ale raději si to dvakrát rozmyslete.

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (dále jen 4 měsíce) nejsou příjemným filmem. Nikoliv ve snaze být nepříjemným, nýbrž ve snaze být pravdivým. Sám nevím, co je to komunismus, nikdy jsem jej na vlastní kůži ve větším rozsahu nezažil a nezbývá mi, než si obrázek o něm vytvářet zpětně, třeba za přispění takovýchto filmů. Mungiu od prvních minut dává jasně najevo, že nám nehodlá nic zatajovat, že nehodlá nad ničím milostivě přivírat oči a obrušovat ostřejší hrany do přijatelnějšího tvaru. Oblíbené úsloví odpůrců hůře vstřebatelných uměleckých děl „umění bolí“ s tímto filmem dostává zcela nový rozměr.

Tento film je paradoxně skoupý na nějaké extrémní situace. Ději se v něm docela obyčejné věci. Přesněji věci, které byly v té době docela obyčejné (asi bych měl podotknout „nejspíš“, neboť jakkoliv upřímné vzpomínky budou vždy poznamenány subjektivním pohledem na věc, ale bych to zjednodušil – něčemu věříte ochotně a něčemu jinému méně). 24 hodin ze života jedné rumunské studentky – shánění zahraničního mýdla a cigaret, krátký a vlažný rozhovor s přítelem, konfrontace s nebetyčnou arogancí státních úředníků bedlivě sledujících každičký váš krok, setkání s „potratářem“, druhá konfrontace s nebetyčnou arogancí státních úředníků… .

Velký bratr je všudypřítomný, ne tak explicitně jako v Orwellově románu, ale díky lehce vtíravé kameře máte dojem, že hlavní hrdinku někdo sleduje. Ne vy, někdo další, nějaká třetí osoba, možná jenom imaginární, přesto neustále přítomná a příliš mocná, abyste si dovolili obcházet jí určovaná pravidla. Gabita s Otilii si něco takového dovolily. Na jednu stranu jsem jim fandil a potrat vnímal jako akt vzdoru, zároveň mě šokovalo, čím vším kvůli němu procházejí. Laciné klišé typu „po tomto dni nebude v jejich životech nic jako dřív“ si odpustím z důvodu jeho lacinosti a nepravdivosti. Jak dává vědět poslední záběr, pro jednu z nich se vlastně mnoho nezměnilo.

Herecké výkony jsou dle požadavků maximálně autentických snímků maximálně autentické. Devětadvacetiletá Anamaria Marinca má již na svém kontě čtyři filmová ocenění, za 4 měsíce jich bezesporu ještě mnoho přibude. Její Otilia není výjimečná ničím kromě jednoho nezanedbatelného faktu – bojuje. Nevyhrává, ale bojuje. Na rozdíl od jejího přítele, jeho rodičů a především Gabity, pro kterou je stav ležení na posteli a čekání „co z toho vyleze“ příznačný. Mnohem obtížněji se mi popisuje postava Vlada Ivanova Bebe, to je ten chlap co dělá potraty a z něhož budete mít husí kůži, kdykoliv promluví. Jestli ne – neberte si to špatně –, jste nějací divní.

I když výjevy ze 4 měsíců někdy budí dojem obrazů z jiného světa, k událostem srovnatelně těžkého kalibru docházelo na mnoha místech světa, Českou republiku nevyjímaje, před dvaceti lety. Před pouhými dvaceti lety! Připomínky jako „v Rumunsku byl horší komunismus“ mi připadají absurdní, protože komunismus byl a bohužel nadále je jenom jeden. Můžete tvůrcům vyčítat drzé ignorování všeho dobrého, neboť jejich perspektivou bylo všechno jenom hodně, hodně zlé, anebo to prostě přijmout jako fakt a mít z toho depresi jako kráva. Myslím, že nemá valného smyslu podotýkat, jak ideální je podobný typ filmu pro české filmaře a zoufat nad tím, že u nás nikdy nic podobného nevznikne, protože většině tvůrců chybí odvaha a talent. Rumunskému štábu s Mungiem v čele nechybělo ani jedno a dali vzniknout dramatu o charakteru otevřeného ohně – čím víc si ho pustíte k tělu, tím trvalejší následky ponesete. Na vlastní zodpovědnost.

P.S.: Na závěr musím ještě jednou zmínit unikátní kameru Olega Mutua, zásluhou jehož dlouhým, mnohdy statickým záběrům se postavám dostanete hluboko pod kůži.

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny *****
(4 luni, 3 saptamani si 2 zile, Rumunsko, 2007)

scénář a režie: Cristian Mungiu, kamera: Oleg Mutu; hrají: Anamaria Marinca (Otilia), Laura Vasiliu (Gabita), Vlad Ivanov (Bebe)

Herecké výkony: 95%
Scénář: 90%
Režie: 95%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 84%
IMDb: 8.3
RT: 95%

Advertisements
Komentáře
  1. Huge napsal:

    Píšeš velmi pěkně, ale do „…jí určována pravidla“ se ti vloudila chybička. V češtině existuje pouze tvar >jí určovaná pravidlají {jsou| byla| budou| měla by být| …} určována pravidla

  2. Matty napsal:

    Huge: Děkuji za pochvalu i za upozornění.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s