Filmy roku 2007 – část 4.

Posted: 26. 1. 2008 in recenze, různé, z archívu

Máme zde poslední várku filmů z loňského roku. Již zítra tudíž můžete čekat seznam nominovaných na cenu „Sádrová krychle 2007“

Září

Disturbia

Velice zdařilý trailer (jeden z těch, které dělají z komára velblouda a vy jim to baštíte), jakýsi výcuc toho zajímavějšího z filmů Okno do dvora, Sám doma 3, Můj soused zabiják a Prci, prci, prcičky, mě navnadil na další lehčí, „relaxační“ thriller. A pokud jste viděli alespoň první z jmenovaných filmů, nemá vás Disturbia v podstatě čím překvapit. Přibližně prvních třicet minut po úvodní tragédii je poklidnou pohodičkou, kdy se toho mnoho neděje a pouze sledujeme, jakými aktivitami může trávit čas teenager s domácím vězením (kterému matka odpojila Xbox). Na scéně se objeví ještě sexy sousedka, kámoš – pohodář a teprve ve chvíli, kdy jsou rozdány všechny karty pro další „zasunovací“ komedii, začne film nabírat ty správné grády. Stejně jako James Stewart v Oknu do dvora, také LaBeouf nemůže opustit prostor svého domu, resp. může, ale musí počítat s návštěvou nabroušeného poldy, čehož lze využít i zneužít. Zakomponování moderních technologií do příběhu není příliš násilné, ačkoliv jsou nejspíš hlavním důvodem, proč se podobný námět někdo rozhodl „přepsat“ pro 21. století. Shia LaBeouf nenáročnou roli vyplašeného teenagera zvládl na výbornou a vzhledem ke svému věku možná ani nemusel moc hrát. K zástupu blonďatých krásek se nejspíš přidá Sarah Roemer, která připomíná chutný extrakt ze všech těch Jessic (Alba, Biel, Simpson). D. J Caruso se začíná profilovat jako docela nadějný režisér, který jako by měl strach zpracovat nějakou komplikovanější látku. Jen by ještě měl zapracovat na lekačkách, u těch stávajících několik vteřin dopředu odhadnete, že se blíží moment, kdy byste sebou měli ucuknout, pročež sebou logicky neucuknete. 70%

Hvězdný prach

Padá hvězda – přejte si něco. Přeji si, přeji si, aby někdo natočil fantasy o vtipnosti Princezy nevěsty a rozpočtu Pána prstenů… . Splněné přání, jinak Hvězdný prach popsat nedokážu. (více)

Medvídek

Nemohu se zbavit dojmu, že všechny ty dobré, kvalitní suroviny, doplatily na žluklost másla neboli scénáře. Přitom bylo zaděláno na zajímavou generační sebereflexi, na prvního zahraniční konkurence schopného zástupce u nás tolik vzácného žánru. (více)

Ratatouille

Ratatouille má od prvních minut nekompromisní tempo. Remy vnitřním monologem představuje svou maličkost i své příbuzné (žravý bratr Emilio), dává nám první rady, kterak si vychutnat každičký kousek žvance a do toho neustále před někým/někam utíká. (více)

Říjen

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (dále jen 4 měsíce) nejsou příjemným filmem. Nikoliv ve snaze být nepříjemným, nýbrž ve snaze být pravdivým. (více)

Království

Saudská Arábie, největší světový producent ropy. Spojené státy americké, největší světový spotřebitel ropy. Dvě země, které bez sebe nemohou existovat. V dobrém i ve zlém. K tématu „ropa a její důležitost pro moderní civilizaci“ lze přistupovat mnoha různými způsoby. Peter Berg dává hned úvodními titulky, maximálně zestručněnou historií vztahu dvou výše zmíněných zemí, najevo, kterou cestou se bude jeho snímek ubírat. Cestou zcela opačnou nežli Syriana. Ta rovněž „pulzovala“ dialogy, ale občas mi takříkajíc utekla nit, u Království nic podobného nehrozí. Přes veškerou tvůrčí snahu o zakomponování nějaké trvanlivější myšlenky jde především o královsky přímočarou zábavu. V Arábii dojde k jistým krvavým, terorismem šmrncnutým událostem, pročež Jamie Foxx z vlastní iniciativy sestaví vyšetřovací minitým a odlétá zjistit, kdo to celé spáchal. Úplně jednoduché, bod A (exploze), bod C (odhalení viníka), krátká zastávka v bodu B (samotné vyšetřování) – nic dalšího, žádné vedlejší dějové linie, žádné flashbacky a nechronologické vyprávění. Měl jsem obavy z umělého natahování, ze spousty dialogové vaty vyplňující dobu mezi počáteční a finální akcí… zcela zbytečně. Film je od začátku do konce prudce zábavný. Částečně zásluhou Bergovy klipoidní režie, částečně zásluhou talentovaných herců (Chris Cooper by své charisma mohl prodávat na černém trhu). Scénář, lehce protkán černým humorem, nedává moc prostoru „povinným“ dialogům na témata láska, rodina, přátelství a těch pár funguje, resp. nevadí. Vše peláší vpřed rychlostí loveného zajíce. Nevím, jaký byl cíl Království, jestli chtělo o něčem a o čem přesně vypovídat, nést nějaké konkrétní odpovědi, upřímně – moc mi na tom nesejde. Sebegeniálnější hollywoodský film bude pořád jenom hollywoodským filmem, i když třeba otevřeně apelujícím na lidi u koryta, tedy u moci. To oni, ne filmy, mají moc změnit svět. Z pohledu diváka lačného ne celkem hloupé akce nedokážu tomuhle chutnému kebabu takřka nic vytknout. 80%

Once

Jde o maximálně přirozený a příjemný film a já nepřestávám žasnout, čeho lze dosáhnout s pár lidmi a jednou maximálně dvěmi kamerami. (více)

Pokoj č. 1408

Po začátku téměř identickém s identitou, jsou nám předhozeny první drobty kusých informací o hlavním hrdinovi. Mohlo jich být víc. Enslin mohl být sympatičtější nebo arogantnější, abychom měli pádnější důvod mu držet palce či naopak přát pomalou bolestivou smrt. John Cusack tuhle roli tak jako tak obdařil svou skromnou dávkou talentu a jak vidno, hororové aranžmá a povolání spisovatele mu padne jako ulité. Nevím, kterého pakoně napadlo zadaptovat povídku o rozsahu několika desítek stran (mimochodem dost slaboučkou) do podoby celovečerního, téměř dvouhodinového filmu, ale je jasné, že tak učinil pro hororový potenciál situace „člověk zavřený ve strašidelné místnosti a pomalu propadající šílenství“, nikoliv kvůli příběhové originalitě. Švéd Mikael Håfström musel trávit hodně času sám v hotelových/motelových pokojích, kde se děly hrozné věci – tak působivě situace z nich umí vydojit. Svědčí o tom nejdrsnější scéna Hry s nevěrou i podstatná část Pokoje 1408. Zprvu jenom přidrzlé pošťuchování, racionálně ještě jakž takž odůvodnitelné, pak čím dál riskantnější a již někdy kolem čtyřicáté minuty vše směřuje k neodvratnému saltu mortale. Film by ovšem skončil příliš brzy, takže se scénárista vytasí s nadbytečnou „an american family“ linií, nikam nevedoucí a minutky troufale (a zoufale) nahánějící. Håfström se však nemá zač stydět, jeho průnik do žánru thrilleru/hororu dopadl o poznání lépe než v případě „rovněž Evropana“ Nimróda Antala (Motel smrti). Vyhýbá se dramaturgickému klišé, umně pracuje s atmosférou, lekačky dokáže dobře načasovat, jenom ta gradace… (údajně existuje alternativní konec, zdaleka ne tak dojemně americký). 70%

Superbad

Hereckému obsazení dominuje (aniž bych chtěl poukazovat na jeho „dobrou stavěnost“) Jonah Hill, původce 84 ze 186 fucků. Jeho nejlepšího kámoše hraje podstatně méně nápadný Michael Cera. (více)

Zbouchnutá

Zbouchnutou lze doporučit všem (ne)šťastně těhotným, všem (ne)šťastně zamilovaným, všem (ne)šťastně ženatým, všem, kteří mají pocit, že jejich život uvízl na mrtvém bodě i všem ostatním, kteří chtějí jenom důvod ke smíchu. (více)

Listopad

Persepolis

Věřit v reinkarnaci a moci si na mapě světa vybrat místo, kde bych se chtěl v příštím životě narodit, můj zrak by jistě nespočinul na území jihozápadní Asie. Jenže některé věci si nevybíráme, některé věci musíme akceptovat takové, jaké jsou a nějak se s nimi poprat. Marjane Satrapiová pochází z Íránu, z krajiny, o které má asi málokdo přehnaně pozitivní mínění, nicméně z krajiny, kde také žijí lidé. Obyčejní lidé z masa a kostí, lidé se smyslem pro humor a kupou obyčejných starostí. Satrapiová postupně vzpomíná na své vzpurné dětství, puberťácký idealismus, dospívání „na západě“ a první krůčky neprobádanými vodami „angažované“ činnosti. Tato dáma, sympatická mimo jiné snahou o upřímnost k divákům i sobě samé, vyniká vřelým vztahem k nadsázce a schopností pohlížet na některé události se zdravým odstupem. Kromě toho, že zvíte něco o komplikované íránské politické situaci a obdobně nesnadném postavení tamějších žen, uslyšíte, co asi probíhá hlavou dozrávající dívce a uvidíte, jak na íránské škole probíhá seznamování studentek s Botticelliho Zrozením Venuše. Jestliže nedokážu vyhmátnout nějaký neduh ohledně obsahu a pojetí příběhu, režii bohužel musím vytknout dosahování kýženého dramatického efektu malinko kostrbatou cestou. Rovněž zamrzí podceňování nespoutaných vizuálních možností animovaného filmu. Někdy by jeden svěží nápad animátorů vydal za hromadu slov, jež se díky citlivě vybraným dabérům dobře poslouchají, ale u tohoto média by člověk přeci jen raději více zaměstnával oči. Ani tyto kaňky ovšem nezačernily mou mysl natolik, abych svůj komentář zakončil jinou, méně výstižnou dvojicí slov než: Silný zážitek. 85%

Resident Evil: Zánik

Milla se potřetí probouzí nahá v koupelně a je ještě víc sexy a vyvraždí ještě víc zombies než kdy dřív! Přenesení děje z laboratoří, potažmo z města, na rozlehlou poušť, slibovalo již v traileru pořádnou postapokalyptickou spoušť a co je milé, Mille nedělá problém ji za pomocí roztodivných zbraní (cool kuše nechybí) rozpoutat. Sice to chvíli trvá, ale čekání na „definitivní“ střet mrtvého a živého masa, vám budou krátit scény (úmyslně) vtipné, (slušně) atmosférické i (bez ironie) dojemné. Zodpovědnější přístup režiséra sebou bohužel nese také kladení většího důrazu na příběh, který se dere více do popředí. Stupidními dialogy „musíme se semknou a nakopat těm hajzlům zadky“ je zaplácáno poměrně dost prostoru, jež by lépe posloužil další bezduché akci. Herci v podstatě jenom plní některý z těchto čtyř účelů: vypadají sexy, vypadají drsně, někoho zabíjejí/ jsou zabíjení. Ale na rozdíl od předchozích dílů mi nebylo úplně jedno, jestli budou sežráni v desáté minutě nebo až v osmdesáté šesté. Občas jsem o ně měl strach, občas jsem si vzpomněl na Snyderův Úsvit mrtvých. Zánik má ovšem na poli survival hororů tu výhodu, že hrdinové nejsou uzavřeni v jedné budově/komplexu budov, takže ty žravé sviňky na ně (k jejich smůle) můžou skočit odkudkoliv. Střih akčních scén nejde chaotickou cestou akčňáků poslední doby (War, Shoot Em‘ Up) „čím více, tím lépe, oni už si to nějak přeberou“. Neměl jsem problém poznat, čí krev zrovna osprchovala kameru a občas to bylo i esteticky pěkné (tedy v tom akčním smyslu, tzn. třeba kombinace Milla + jakákoliv zbraň). Sterilní modř vystřídalo žhnoucí slunce, hráče konzolových pařeb opravdový režisér a fanoušci Resident Evilu tak konečně dostali masitou a mimořádně výživnou porci efektivních nesmyslů. Jakkoli se k nim neřadím, Apokalypse jsem dal v dobrém rozmaru tři hvězdičky, zde musím logicky jednu přidat. 75%

Sejmi je všechny

Clive Owen chroupá mrkev, ochraňuje kojence v papírové tašce, souloží s Monicou Bellucci a v průběhu toho střílí po tuctech pohůnky Paula Giamattiho. Pan Smith představuje typ hrdiny, kterému je vše ukradené a chce jenom kousek vlastního soukromí, pročež je ochoten „po shrekovsku“ podstoupit libovolně dlouhou a namáhavou cestu. Kdesi hluboko v nitru přesto má kousek dobrého, nezkaženého srdce, jak dokazuje jeho „taťkovský“ vztah k bezejmennému novorozenci a láska, s jakou pro jeho dobro obětuje vlastní fusekli. O jeho minulosti se (jak začíná být u současných hollywoodských akcí zvykem) nedovíme nic. Budoucnost v ideálním případě a své samotářské povaze navzdory, stráví po boku prostitutky s, ehm, mateřským cítěním. Prostřílí-li se ovšem přes zástupy tuctových padouchů, množících se jako newyorské krysy, až k tomu největšímu bastardovi s největším počtem životů. Kulka v břiše, kudla v hlavě, mrkev v oku, skoky a pády z dvaceti metrů, rotace po silnici v sešrotovaném autě – nic nemusí být nemožné, nic nemusí dávat smysl. Hlavně ať je to cool, přehnané a zábavné. Po pravdě, člověk nemusí umět napočítat do sta, aby zpatlal něco podobného. Stačilo pár ujetých nápadů, které každému utkví v paměti, chaotický, jen výjimečně účel plnící střih a trio prvoligových hereckých hvězd. Na charisma Clivea, zpupnost Paula a sex-appeal Monicy je sázeno nejvíce. A scénář? Proboha, k čemu? (I když minimálně nějakou speciální MTV cenu za nejvtipnější využití slova „shit“ bych tvůrcům udělil). Neustále je omíláno totéž schéma (ty se schováš, mi tě najdem, ty nás zabiješ), postavy jednají bezmyšlenkovitě a jejich jedinou motivací je pobavit diváka. Pobavit diváka – co víc byste chtěli? 80%

Prosinec

Hitman

Z filmu na motivy série počítačových stealth akcí Hitman mohl vzniknout mimořádně atmosférický thriller, s hlavním hrdinou, jenž by svým zabijáckým pohledem uzemnil Jasona Bournea, jenž by Leona bral jenom jako položku na dlouhém seznamu, při pohledu na jehož vysoce profesionální metody by se James Bond zadusil olivou z martini. Mohl, kdyby… kdyby… čím jenom začít? Tak třeba, kdyby se produkce nechopil francouzský postrach dobrého vkusu Luc Besson. Hitman ze všeho nejvíc připomíná další tuctovou akci z jeho plodné produkční stáje. Úmyslně nepíšu „béčkovou akci“, neboť do pár scén zjevně byly vraženy nějaké peníze a také krve uvidíte trochu více. Adjektivum „béčkový“ ovšem nádherně pasuje ke scénáři, jednou větou: „Všichni chtějí Agenta 47“. Sešívaný úchyl z Prison Breaku ho chce zabít, holohlaví týpci v černých kvádrech ho chtějí také zabít, jenom jistá dívka, předurčená svým zjevem k chytnutí nějaké pohlavní choroby, ho chce dostat do postele, leč – pokus o sex končí zabodnutím uspávací injekce do krku a veškerá snaha o něžnosti z Hitmanovy strany vyznívá spíše jako „Sním tvé srdce!“. Když už hru něco skutečně připomíná, pak ne Olypanthův výtlem, ani úporná snaha ignorovat podtitul jedné z herních epizod „Silent Assasin“, ani milé, i když násilné zakomponování gumové kachničky (dík za ní), nýbrž občasný pohled z perspektivy „třetí osoby“. Co k tomuto smutnému faktu podotknout? Snad, že je to málo. 50%

U.S. vs. Jonh Lennon

Krapet nadbytečný dokument, jehož název slibuje mnohé, jehož obsah však mnohé nenabízí. Zapomeňte na nějakou kontroverzi, kontroverzní bylo Lennonova chování v 70. letech. Jak vidno, někoho fascinovalo do té míry, že má ještě dnes potřebu ždímat vyždímanou houbu. Část filmu tvoří povětšinou známé informace z ex-broukova života, případně jeho názory nevalného smyslu, leč pro mnohé velkého významu. Druhou, protikladnou část reprezentuje snaha postihnout politicko-společenskou situaci ve Státech, které válka ve Vietnamu postavila na nohy. Snaha stmelit obě části a z jejich konfrontace vyvodit nějaké závěry, je tvůrcům cizí, místo toho prezentují pochybné konspirační teorie a budují chabé paralely k současné situaci. Z jiných snímků dobře známý, proto málokdy překvapující archivní materiál byl doplněn komentáři některých „zasvěcených“ – Gore Vidal, Ron Kovic, Carl Bernstein, Georgie McGovern a především Yoko Ono, která, což je na projektu dobře patrné, dala tvůrcům své ano (čili lze hovořit o autorizované skorobiografii). Vše podstatné, co mohlo být o Lennonovi řečeno, říká Imagine, U.S. vs John Lennon působí ještě víc než jiné podobné dokumenty jako snaha o vydolování laciné senzace z dolu (ne bezdůvodně) již dávno zavřeného. Pokud máte mermomocí potřebu sledovat poněkud jednostranný stominutový „ani ne dialog“ politicky nechtě angažovaného umělce se státem, kde prezident určuje, co je pravda, tak prosím. Mé tři hvězdičky jdou na konto soundtracku sestaveného s Lennonových sólových desek – ty jednoduché songy zaberou vždycky a kvůli nim, ne kvůli nějakým výkřikům do tmy, tuhle výraznou persónu nepřestanu obdivovat. 55%

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s