Sidney Lumet

Posted: 1. 3. 2008 in osobnost, z archívu

Anděl či ďábel?

Letos čtyřiaosmdesátiletý Američan se původně živil jako herec, od roku 1957 pak dělá radost všem milovníkům chytrých filmů z pozice režiséra. Třebaže ne všechny z jeho více než 40-ti snímků lze označit za výjimečné, své řemeslo zpravidla zvládá natolik dokonale, že mu pár zaškobrtnutí rádi odpustíte. Na Oscara pětkrát nominovaný mistr minimalismu a specialista na filmy, jež skrze banální příběhy sdělují nepoměrně složitější pravdy, na sebe posledně upozornil pekelně zádumčivým krimi dramatem Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (běží v českých kinech). Pojďme nyní učinit stručný komentářový průlet jeho filmografií. Sami budete možná překvapeni, kolik kvalitních filmů, o nichž jste to nevěděli, režíroval pan Sidney Lumet.

Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) *****

12 mužů, 12 mužů rozdílného vzdělání, vyznání i věku, 12 mužů, kteří mají v rukou život jednoho kluka, který možná vraždil a možná taky ne. Zprvu pouze jeden z členů poroty upustí od zbrklého hlasování pro „vinen“, s přibývajícími minutami je však nahlodáváno také přesvědčení ostatních a poměr hlasů se začíná naklánět opačným směrem. Postupně slábne také divákovo přesvědčení o chlapcově vině, založené však výhradně na prvotním, bezmála jednoznačném, přesvědčení porotců. Samotný soudní proces je nám úmyslně „zatajen“ a musíme se tedy spoléhat výhradně na subjektivní názory jednotlivých mužů, které však – jak se ukáže – nemají k pravdě ani dále ani blíže než fakta ze soudní síně. Na scénáři je nejpozoruhodnější pečlivé psychologické vykreslení pohnutek vedoucích porotce ke konečnému rozhodnutí. Někdo nechce kazit hru, někdo se chce včas dostat na baseballové utkání, někomu je to vlastně úplně jedno a někdo pojímá celou záležitost příliš osobně. Film důmyslně, nepříliš útočně, zpochybňuje americký (a v podstatě jakýkoliv) soudní systém, kdy určitá skupina lidí přejímá pomyslnou úlohu Boha a musí dle svého nejlepšího svědomí a vědomí rozhodnout o budoucím osudu živé bytosti. Jenže do jaké míry jsme ochotni tvrdošíjně respektovat zákon, nevyvratitelné důkazy, a kdy přicházejí na řadu naše emoce – iracionální, zaslepené? Á propos, existují jediné správné důkazy, nebo je vždy nějaké „ale“? Morální rovina filmu je zřejmá a jasně srozumitelná, takže je obtížné zůstat nestranný a nevytvořit si na celou věc vlastní názor. Celý film se odehrává v jediné místnosti a je fenomenální přehlídkou dvanácti odzbrojujících hereckých výkonů podpořených (v rámci možností) dynamickou kamerou Borise Kaufmana. Víc režisér Sidney Lumet k natočení strhujícího dramatu skutečně nepotřeboval.

Pahorek (1965) ****

Z lidí, kteří mají plnou hubu keců a přitom si nevidí na špičku nosu, mi vstávají chlupy na zátylku. V Pahorku jsou hned dva takoví a co je na nich nejhorší – mají pravomoc buzerovat své podřízené. Ty oslovují výhradně zvýšeným hlasem plným pohrdání. Copak na to mají právo, takhle deptat muže, kteří se prohřešili pouze snahou nezcvoknout z na hlavu postavené války? Jistěže ne, ale koho to zajímá? Kdo je vyslyší, kdo ví, k čemu dochází „za zdí“?___ Pahorek nemá zápletku v obvyklém slova smyslu. Vychází z faktu, že britské kárné tábory strašily své svěřence hromadou písku. Asi pětimetrovou hromadou písku, jejíž zdolání vypadá jako hračka. Nikoliv, běháte-li nahoru a dolů s plnou výzbrojí, v tom největším vedru, kdy vám slunce seškvařuje kůži. Člověk si až říká – raději schytat kulku na frontě než tohle. Lumetovi se za vydatné pomoci sugestivní kamery Oswalda Morrise a herců, jež si jistě vytrpěli své, daří přenést na diváka část z nepředstavitelné fyzické a psychické zátěže. Nelidské zacházení s vězni a po většinu filmu ani náznak naděje ve změnu k lepšímu u mne vyvolávalo krajně nepříjemné pocity, o pár řádů převyšující zážitek z jiných, subtilněji zaměřených „vězeňských“ dramat. Scénář (nepřekvapivě podle divadelní hry) slovy neplýtvá. Buď jde o monolog kódového označení „buzerace“, či o dialogy, jež stejně nic neřeší a prohlubují celkovou beznaděj. Potěšující je snaha nekritizovat armádu jako instituci (neboť ta občas slouží svému účelu), nýbrž její jednotlivé členy. Lidé, vždycky to budou lidé, kdo páchá největší škody, ne jména větších celků, za něž se schovávají. Na Pahorku mě mrzí jenom tři věci. 1. Až do absurdně vypjatého finále jsem se nemohl zbavit dojmu, že by celý snímek bylo možné zhustit do nějakých osmdesáti minut. 2. Nepříjemnost neúnosných teplot by lépe vynikla v barevném formátu. 3. Vzniknout Pahorek o dva roky později a nebýt vázán původní divadelní hrou, mohly by být hrany některých již tak nepříjemných buzerkeců výrazně přiostřeny (po Kdo se bojí Virginie Wolfoové padla v této oblasti spousta tabu).

Serpico (1973) ****

„A každýmu z nich jsem tady na tý točně říkal: Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš. Ale je to marný, je to marný…je to marný“. Je to marný, ale když se na počátku sedmdesátých let objevil zdánlivě poslední spravedlivý, poslední člověk, jenž zcela nerezignoval na mravní ideály, jeho životního příběhu se hbitě chopil Sidney Lumet. Natočil film, jehož myšlenka je důležitější než forma jejího podání. Frank Serpico věřil, Frank Serpico šel svou vlastní cestou, Frank Serpico bojoval. Bojoval odhodlaně a bojoval sám, připomínaje tvrdohlavého surfaře zas a znovu se vrhajícího vstříc rozbouřeným vlnám. Byl skutečně tak poctivý, nebo se neplánovaně dostal do bodu, z něhož již nebylo návratu? Když svému okolí příliš dlouho ukazujete falešnou tvář, je těžké vrátit se k té skutečné. Svým hrdinou, mužem odhodlaně jdoucím po cestě, která neodpovídá představám všech jeho blízkých, mi byl film velice blízký. Frankovy nálady, včetně sklonů k sebelítosti a návalům vzteku kvůli vlastní bezmoci, jsou dobře srozumitelné také díky strhujícímu výkonu Ala Pacina. Jeho „zažranost“ do postavy přidává filmu dostatek plusových bodů pro přimhouření očí nad nevhodnou strukturou vyprávění. Lumet, ve snaze zmapovat co největší část Serpicova života, ledabyle přeskakuje nepodstatné, nicméně pro stmelení příběhu důležité, scény. Ačkoliv věnuje pozornost výhradně zajímavým událostem, ty nedokáži bez patřičné hloubky zajistit stabilitu dramatického oblouku a po necelé hodině jsem zjistil, že mě baví sledovat chování Pacina, nikoliv filmu samotného. Dobrá hudba, dobré herecké výkony ostatních herců, v neposlední řadě také obavy pramenící ze žhavé aktuálnosti tématu, povyšují Serpica nad průměr, ale k nesmrtelnosti mu ještě pořádný kus chybí.

Psí odpoledne (1975) ****

Tři vynervovaní looseři vtrhnout do banky a jejich chabý plán se jim postupně rozsype pod rukama. První prchne okamžitě, zbylí dva budou muset čelit narůstajícímu psychickému tlaku z vnějšku. Al Pacino si vaše sympatie získá po pár minutách. Nepotřebujete vědět, kdo je a proč to dělá. Budete mu věřit, budete mu fandit. Stejně jako desítky lidí na ulici a stovky lidí u televize. Ale udrží si vaše sympatie po odhalení všech skutečností, po zjištění, jak špatným otcem/milencem je? Sidney Lumet neztrácí čas a jde rovnou k věci, strhující tempo první poloviny bohužel nedokáže udržet během celého filmu a občasné umělé natahování nekonkrétním žvaněním zamrzí. Původní sílu zážitku resuscituje závěr, kdy už už vypadá, že všechno klapne, všichni (včetně vás) mají skrz naskrz propocené oblečení a do konce filmu zbývá všehovšudy pět minut – nepopsatelný nervák. Otázkou na závěr zůstává: může Psí odpoledne vzbudit takový poprask jako v 70. letech? V době, kdy k této události skutečně došlo, v době vrcholící vietnamské války a celkové zmatenosti, nikoliv jenom sexuální a nikoliv jenom ve Státech? Těžko říct, ale minimálně pokřik „Attica!Attica!“ z hlav lidí nikdy nevymizí. Neměl by.

Network (1976) *****

„Nemůžeš mě přepnout na jiný program“ Sidney to rozjíždí ve velkém a pro mnohé bude Network příliš velkým soustem. Do respekt vzbuzujících proporcí nabobtnává jednak množstvím slov a pak šíří myšlenkové báze, z niž vychází. Scénář Paddyho Chayefskyho vyniká nadhledem člověka, jež ví, jak to chodí, ale zároveň nemá potřebu shlížet na diváky svrchu a film je díky němu komplikovaný teprve v druhém plánu. V tom prvním sledujeme příběh o televizními rádoby-prorokovi a jeho nesmírném vlivu na diváky lačné výstředností. Opravdu jsme my, totiž televizní diváci, marionetami v rukou labilních pošuků? Občas se tak cítím, ale chci proti tomu něco dělat? Dokázal bych se „vzbouřit“ a, povzbuzen jistou písní Red Hot Chilli Peppers, vyhodit televizi z okna? Těžko. Další z mnohých vrstev scénáře o struktuře pavučinové sítě zahrnuje mimo jiné naprostou neúctu cynických programových ředitelů ke ctění faktů (Tachecí na ně). Pravda v televizi pochopitelně neexistuje, ale proč na ni zcela rezignovat? Scénáristovi ani tohle nestačí a přihazuje na talíř další sousto – lidé z televize a jejich vztahy, obdobně falešné jako zprávy, jež vypouštějí do světa. Podle filmu byla právě sedmdesátá léta zlomovým obdobím, kdy byla generace mající celkem rozumnou představu seriózního zpravodajství definitivně „sežrána“ generací nastupující. Network je proklatě mazaný film. Dokáže být v jednom momentě paralelně k potrhání vtipným i nepříjemně upřímným (protože poukazujícím na něco, co si sami neradi připouštíme). Prvotřídní kvalitu hereckých výkonů možno brát jako odměnu pro diváky, kteří před tím přílivem rychle chrlených slov briskně neprchnou (zkuste si to říct pětkrát za sebou). Právě jim bych taky doporučil seriál Aarona Sorkina Studio 60, jdoucí věrně ve šlépějích Networku a nadto modernizující některé aspekty jeho konceptu.

Než ďábel zjistí, že seš mrtvej (2007) ****

Sex, drogy, peníze… … … … … … rodina. Brutálně, ale brutálně neveselá záležitost. Sidney Lumet z více perspektiv zkoumá, proč je dnes „normální“, když nějaký magor vběhne do krámu a zastřelí starou dámu. Co někoho donutí volit takto krajní možnost a co ho to následně stojí. Mozaikovité vyprávění nemá za cíl šokovat po dosazení posledního dílku, jde spíše o hru s různými úhly pohledu a rozdílným vnímáním téže situace s a bez znalosti souvislostí. Lumet nikam nespěchá, neexperimentuje a hezky starosvětsky buduje atmosféru a vypráví, čehož dnes dbá málokdo. Nakládání scénáristy Kellyho Mastersona s psychologicky zajímavě prokreslenými postavami je možná kruté (na americký film každopádně), ale jinak by mu těžko posloužily zároveň jako figury v nečekaně cynickém podobenství. V životě jsou prostě momenty, kdy peníze pozbývají veškeré své hodnoty, kdy jdou sebelepší či sebehorší (což někdy vyjde nastejno) rodinné vztahy nenávratně do háje… . Ač se film vyznačuje fatalistickým vnímáním světa, které je navíc zvýrazněné „osudovou“ hudbou dvorního skladatele bratrů Coenových Cartona Burwella, dokázal mě neustále překvapovat. Možná právě proto, že osud je nevyzpytatelný a na rozdíl od tuctových amerických počinů volí i v momentě kdy by každý očekával smíření cestu mnohem bolestivější. Mnohem méně příjemnou. Přesně takové budou dvě hodiny vašeho života, rozhodnete-li se je obětovat Ďáblovi. Doporučuji neotálet a bezostyšně využít faktu, že je to prozatím jenom ďábel filmový. P.S.: Hoffman!!! 🙂

Jen pro zajímavost, procentuální zastoupení kladných recenzí na RottenTomatoes k některým z výše uvedených snímků: 90% (Network), 100% (Psí odpoledne), 94% (Serpico), 100% (Dvanáct rozhněvaných mužů)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s