Tahle země není pro starý

Film týdne (65)

Žít a nechat zemřít

Tři muži. Dva miliony dolarů v hotovosti. Jedna země… Země, kde je lepší být mrtvý než živý. Tenhle kus krajiny na hranicích Mexika a Spojených států je vhodnější pro nekalé obchody s narkotiky než pro obyčejný život obyčejného občana. Přesvědčí se o tom také Carla Jean (Kelly MacDonald), oddaná a milující manželka, jejíž muž, válečný vysloužilec Llewelyn (Josh Brolin), učiní při jednom „lovu“ nečekaný nález: Kupa tlejících mrtvol, jeden dehydratovaný ubožák, dodávka plná drog a tušení, že hromada peněz nebude daleko. Nebyla a Llewelyn toho ještě nejednou zalituje. Tady totiž rčení „peníze nebo život“ platí doslova a do písmene. Fakt, že se nacházíme v 80. letech minulého století na to má zanedbatelný vliv.

Vietnamem ošlehaný lovec Llewelyn brzy zakusí pocity pronásledované zvěře. Vyprahlá poušť bude v následujících dnech nesčetněkrát napojená krví obětí brutálně chladnokrevného zabijáka Chigurha (Javier Bardem), kterému nejde ani tolik o peníze, jako o spravedlnost. O spravedlnost v jeho vlastním, zvráceném pojetí. S tlakovou pistolí na humánní zabíjení dobytka (i praktické „vystřelování“ zámků) a s pistolí menší než tlumič, kterým je vybavena, vyráží vpřed jako býk podrážděný červenou barvou. Zrovna tou barvou, jež vyzdobí tělo každého, kdo mu přijde do cesty. V lepším případě si s vámi před smrtí zahraje bizarní „fatalistickou“ hru, v tom horším vás sejme zezadu. Nebo naopak?

Jestli na tomhle kusu vyprahlé pustiny poblíž Rio Grande ještě existuje něco jako spravedlnost, chránící tu hrstku spořádaných občanů před novodobými kovboji, příznačně ji reprezentuje starý unavený šerif Ed Tom Bell (Tommy Lee Jones). Většina špatných zpráv jako by byla rychlejší než jeho úsudek a navíc – přeci se pár dní před odchodem do penze nenechá zabít nějakým zmagořeným pošukem. Tři výše uvedení pánové mají různé priority, různé povahy a různé představy o své budoucnosti, proto je nijak netěší, že jsou aktéry té samé hry. Hry, jejíž pravidla buďto neexistují, anebo existují, ale nikdo je nedodržuje, protože o nich neví. A i kdyby věděl, jakou by měl záruku, že je budou respektovat zbylí dva?

Ono pomalé tempo je ve skutečnosti spíše tempem plíživým, kdy máte co chvíli nutkání otočit hlavu a zjistit, zda-li vám někdo nedrží brokovnici u zátylku. Bratři Coenovi budují atmosféru strachu, reálného, všeobjímajícího strachu, s rozkoší takřka sadistickou. Pár desítek minut po začátku jim stačí Javier Bardem, pohovka a láhev mléka a vy jenom tajíte dech, aby nevystoupil z plátna a nepřisedl si k vám. Za využití dlouhých záběrů beze slov, případně slov, z nichž trnete strachy, co bude dál, ve vás dokáží vyvolat pocit stejně tísnivý jako při sledování rovněž obtížně „rozchoditelných“ mordů ve Fincherově Zodiacovi. Země však až do samého závěru neztrácí smysl pro humor a také proto je její sledování požitkem k nejednomu zopakování.

Míra vašeho nadšení může souviset s tím, jakou důležitost přikládáte formální stránce díla a jak rádi máte překvapení. Kamerou, střihem, zvukem i ostatními skutečnostmi přispívajícími k vysokému faktoru koukatelnosti ční No Country… vysoko nad ostatní. Jiní režiséři tyhle vymoženosti techniky také používají, neznamená to ovšem, že je používat umí. Coenovi dokáží v jednou momentě formu dokonale podřídit obsahu a opačně, z čehož nebudou mít radost pouze ti, kdo kvalitu filmu určují dle počtu „ty vole!“ scén. Pokud jde o překvapení – bude jich hodně a budou opravdu překvapivá. Když kupříkladu v nějaké scéně dojde k pravému opaku toho, co jste očekávali a nabudete přesvědčení, že další nečekaná klička využije stejného principu (pravý opak), další nečekaná klička bude spočívat v očekávané pointě podané zcela nečekanou formou. A než začnete sakrovat nad provokativně otevřeným koncem, zkuste si položit otázku „čekal jsem to?“.

Scénář nabízí krom množství nečekaných zákrut porci typicky Coenovského humoru, tj. humoru černějšího než vyhlídka na smrt a jako nejedna smrt absurdního. Kapitolou zasluhující samostatný rozbor je postava Chigurha, kterého jsem si překřtil na „pana Paradoxe“. Jeho chování přesahuje veškeré přijatelné hranice a pro svou zvrácenost vyvolává smích coby obranný reflex. V samozřejmosti, s jakou zvedne nohy, aby jeho boty neposkvrnila krev právě zabité oběti, je cosi fascinujícího i odpuzujícího zároveň (špinavé, převážně zakrvácené nohy jsou zde poměrně častým symbolem). Nejasný úsměv, který ne a ne přerůst v očekávaný maniakální škleb, neopouští Bardemovu tvář ostrých jižanských rysů a nutí k zamyšlení, proč nám některé smrtelně vážné věci připadají směšné.

Nikdy není psáno, že zrovna Chigurh by měl být hlavní postavou. Coenovi nerozlišují postavy hlavní a vedlejší, postavy hodné a zlé – výběr nechávají na divácích. Mé sympatie těkaly jako vodík mezi třemi výbornými mužskými herci a sem tam zbloudily také k jediné výraznější postavě ženské, ke kouzelně normální Kelly MacDonaldové. Byly i momenty, kdy jsem věřil ve správnost Chigurhova zvráceného počínání, na mysli mi přitom vytanul monolog z thrilleru Sedm „Když chcete přesvědčit lidi, aby vám naslouchali, už dávno nestačí poklepat jim na rameno. Musíte je praštit kladivem, potom uvidíte, že vám budou viset na rtech“. Pošahané, viďte? Ale berte to jako důkaz Bardemova ďábelsky přesvědčivého výkonu. Rovněž na výkony Brolina, Jonese či Woodyho Harrelsona v menší roli bych mohl pět samou chválu, ale nač tahat kojoty do Mexika?

Zemi, která není pro starý provází pověst nejlepšího filmu za poměrně dlouhou dobu. Krátce po premiéře šla do čela TOP 250 žebříčku na IMDb, kritici roztékají blahem a ke stávajícím 77 oceněním a 31 nominacím jistě ještě mnohé přibudou. Abych pravdu řekl, krátce po skončení jsem se sám sebe ptal, jak je to možné. Jak může laická i odborná veřejnost šílet nadšením z pomale vyprávěné, vcelku banální historky bez uspokojivé pointy? Nečekejte strhující podívanou, která vám půjde vstříc s otevřenou náručí a poselstvím vyrytým na čele. Bratři Coenovi po několika komerčněji naladěných komediích a tříleté pauze přicházejí se hrou, kterou můžete jenom nezaujatě sledovat, ale stejně tak být jejími přímými aktéry. Možná prohrajete, možná vyhrajete, ale téměř jistě si ji budete chtít zahrát znovu.

P.S.: Trailer filmu patří k těm nejlepší za hooodně dlouhou dobu.

Tahle země není pro starý ****
No Country for Old Men (USA, 2007)

režie a scénář: Joel a Ethan Coen; kamera: Roger Deakins; hudba: Carter Burwell; hrají: Javier Bardem (Anthon Chigurh), Tommy Lee Jones (Ed Tom Bell), Josh Brolin (Llewelyn Moss), Kelly MacDonald (Carla Jean Moss), Woody Harrelson (Carson Wells)

Herecké výkony: 90%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 85%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 78%
IMDb: 8.6
RT: 94%