Control

Posted: 17. 3. 2008 in film týdne

Film týdne (67)

Control

Život mimo kontrolu

23 let. Dlouhá doba? Ne, jde-li o lidský život. Právě ve třiadvaceti, v roce 1980, se rozhodl ukončit své trápení Ian Curtis. Možná nevíte, kdo to byl, možná to víte velmi dobře, Control vás tak jako tak překvapí. Svým pojetím notně přesahuje rámec běžného životopisu o frontmanovi Joy Division (podle útvaru německých vojáků za druhé světové války). Pochopitelně nechybí základní fakta (původně se tahle rocková grupa z anglického Salfordu jmenovala Warsaw), ale Antonu Corbijnovi, doposud především uznávanému fotografovi, slouží k vytvoření specifické atmosféry, o kterou jde především. Takže zatímco jiné životopisné filmy takříkajíc kloužou po povrchu a ve snaze nikoho neurazit jenom vrší všeobecně známá fakta o dané osobnosti, Control zevrubně nahlíží do Curtisovy rozervané duše a naznačuje, že nebyl (a není) jediným, koho potkal podobný osud. Pouze na sebe zásluhou pozoruhodného talentu ještě za života stačil upoutat pozornost.

Minutu za minutou méně veselá podívaná sílí právě díky postupnému odkrývání skutečností, jejichž znalost vás na druhou stranu vrhne do tmavé vlhké místnosti již od úvodních, ještě jakž takž pozitivních minut. Curtisova neléčitelná nemoc není nijak přikrášlována. Jednoduše vidíme, jak se věci mají a tušíme, že se budou mít ještě hůř. Ještě mnohem hůř. Skříňka plná léků s odrazujícími vedlejšími účinky Curtise staví do pozice závisláka. Závisláka na pomoci někoho/něčeho jiného. Ale stejně – když to přijde, nedokáže mu pomoct nikdo. Krom sugestivně zobrazené nemoci (před zhlédnutím Controlu mě zdaleka tolik neděsila představa, že se mé zdraví může kdykoliv vymknout kontrole) činí Curtisův temný svět ještě temnějším psychologicky věrohodné těkání mezi dvěmi ženami. Manželka, kterou možná nemiluje, ale ke které ji poutá jakási otcovská zodpovědnost – má s ní dceru; a na opačném pólu milenka, kterou miluje, ale která se do něj sama zamilovat bojí.

Hrdinovo duševní rozpoložení zrcadlí i prostředí, ve kterém tráví svůj život. Strohá kancelář, kde „v civilu“ pracuje, malé stísněné byty a ne o moc větší kluby, po kterých s ostatními členy kapely hraje… venku dlouhé ulice nevzhledných cihlových domků a déšť, neustále se připomínající déšť, před kterým není úniku. Vše snímáno černobílou kamerou, jež svou černobílost obhajuje každým záběrem, každičkým ponurým obrázkem, jenž máte chuť si (černě) orámovat, pověsit na zeď a dlouze sledovat, když na vás přijde depka. Neumím si představit, jak by Control fungoval v barvě. Anglická hudební scéna 70. let, tak nějak přirozeně nejtemnější z mi známých hudebních scén, by pak prostě nemohla být anglickou hudební scénou 70. let. Ne po zhlédnutí Controlu, jenž by s barevnou kamerou působil stejně bizarně jako óda na radost od Edgara Alana Poea. Vsadím se, že kameraman Martin Ruhe byl během práce hodně ovlivňován Corbijnem, což je jenom dobře, jejich vzájemné vizuální cítění dohromady tvoří až neúnosně ponurou podívanou.

Závěr filmu byl jak vkročení do tunelu, na jehož konci není světlo, na jehož konci není vůbec nic. Závěr filmu mě sežehl na popel a všechny ty elementární částice rozptýlil po širém okolí. Najednou bylo nesmírně snadné pochopit smýšlení člověka, který vše dělal jakoby proti své vůli možná právě proto, že se mu vše proti jeho vůli dělo. Neospravedlňuji Curtisovu sebevraždu, ale (byť nikdy nemohu v plném rozsahu pochopit jeho tehdejší zoufalou situaci) chápu ji, chápu, proč to udělal a s mírným znepokojením si uvědomuji, že bych se nejspíš zachoval stejně. Doufám, že jenom teď, den po zhlédnutí, pod vlivem, který časem vyprchá. S nadsázkou lze napsat, že Control je film o to lepší, o co horší bude vaše nálada po jeho skončení. Moje byla kousek pod bodem absolutní nuly. Hudba Joy Division mi každopádně bude znít v uších navždy jinak.

P.S.: Jedním slovem k hereckým výkonům, které jsem (opět) opomenul zmínit v hlavním textu: skvělé!

Control (VB, 2007) *****

režie: Anton Corbijn; scénář: Matt Greenhalgh; kamera: Martin Ruhe; hudba: Joy Division a New Order; hrají: Sam Riley (Ian Curtis), Samantha Morton (Deborah Curtis), Alexandra Maria Lara (Annik Honoré)

Herecké výkony: 85%
Scénář: 85%
Režie: 85%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 81%
IMDb: 8.0
RT: 87%

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s