Až na krev

Posted: 31. 3. 2008 in film týdne

Film týdne (69)

Až na krev

Do poslední kapky

Prvních dvacet minut nepromluví ani slovo. Nemusí, vidíte to v jeho tváři. Ten zarputilý, odhodlaný výraz člověka, který chce něčeho dosáhnou. Za každou cenu. Daniel Plainview (Daniel Day-Lewis) se během prvních dvaceti minut Až na krev mění, zčásti štěstím, zčásti vlastní pílí, z bezvýznamného prospektora v ropného magnáta s ohromnými zisky. Datuje se začátek 20. století a Plainview ví, co všechno bude muset obětovat, chce-li vysát větší kus půdy než jeho konkurenti.

S malým klučinou, kterého učinil sirotkem trochu vlastním přičiněním a jehož nevinnou tvářičku rád využívá coby prostředek citového vydírání, přijíždí Plainview doprostřed ničeho, doprostřed neúrodné kalifornské pustiny, která pro něj, jak je sám přesvědčen, bude brzy vším. Třebaže místnímu farmáři tvrdí pravý opak, zdejší půdu vážně neskupuje pro lov křepelek. Litry černého zlata ukryté pod povrchem začnou záhy tryskat nebezpečně vysoko.

Jedinou překážkou stojící v realizaci těžařova megalomanského plánu, jedinou živou bytostí, která (zprvu) nepodlehne svodům peněz, se ukáže být Eli Sunday (Paul Duno), náboženský fanatik s ojedinělým vlivem na své poslušné ovečky. Souboj dvou silných osobností, resp. dvou možných způsobů, jak manipulovat s lidmi (peníze vs. náboženství) – i tak lze vnímat v pořadí teprve pátý film Paula Thomase Andersona (Gambler, Hříšné noci, Magnólie, Opilí láskou).

Nadšené zahraniční ohlasy, jež doprovázejí Až na krev do českých kin, bezesporu zvýší návštěvnost, ale zároveň lze počítat, že budou hlavní příčinou zklamání spousty diváků, kterým tentokrát Anderson vychází vstříc mnohem méně než dříve. Ovšem výraz „divácká odtažitost“ bych k této strhující podívané v žádném případě nepřiřazoval.

Přes dvě a půl hodiny délky děsí, zvlášť s vědomím, že režisér, byť režírující klasicky, nevypráví klasický příběh. Chronologicky uspořádané výjevy ze života sviňáckého milionáře pro vás budou tím zajímavější, čím víc za nimi budete ochotni vidět. Klidně si za Plainviewovým nemilosrdným prosazováním vlastních zájmů hledejte paralely k Iráku, ale u nich bohaté interpretační možnosti tohoto nadčasového, těžko zařaditelného díla nezačínají, ani nekončí.

Daniel Day-Lewis (Moje levá noha, Ve jménu otce) je bezesporu fenomenální herec, jehož účast ve kterémkoliv filmu je událostí. Výjimečnost Day-Lewisova ztvárnění člověka, kterého nezajímají ztráty, jenom zisky, nespočívá ve fyzické proměně ani velkých gestech, ale v dokonalém sžití s postavou, o niž toho, veškeré snaze navzdory, na konci nevíme o mnoho více než na začátku, přesto je na tom misantropickém bastard ovi cosi fascinujícího. Četná vyjádření ohledně jeho podílu na výsledných kvalitách snímků nejsou přehnaná, ale nebylo by fér, aby všechno smetanu slíznul sám.

Na počínání Plainviewa lze nahlížet také perspektivou H.W. (Dillon Freasier), kterého jeho rádoby-otec zprvu zahrnuje láskou hlavně z pocitu viny a snad i z touhy po božím odpuštění (neskrývá se pod tou cynickou slupkou přeci jen hluboce věřící?). Druhou nejvýraznější postavou je každopádně Eli v podání Paula Dano (Little Miss Sunshine), falešný dobrák s andílkovskou tváří. Její děsivost je s děsivostí svého soupeře v plné kráse konfrontována ve vyhroceném finále, jakémsi soukromém klání „kdo je větší hajzl?“. Že by právě Eli, který své rejdy maskuje za dobrou věc?

Za dalšího, neméně významného hrdinu filmu bych bez váhání označil kameru Roberta Elswita. Její téměř neustálý pohyb (často tak nenápadný) velkou měrou přispívá k dynamice „vyprávění“. Záliba ve velkých celcích v plné kráse představuje vyprahlost krajiny i životů těch malých postaviček kdesi v dálce. Umístění kamery a její neskutečně precizně promyšlený pohyb od jednoho k druhému jsou společně se zvukovou složkou nejlepším pomocníkem při dešifrování spleti symbolů (třeba ten záběr na koleje, vedle nichž si to sólo sviští Plainview v autě – geniální!).

Dlouhé záběry, z nichž jediný nepřebývá, pro samostatný poslech velmi nevhodný, ale „zlé“ atmosféře snímku skvěle sloužící hudební doprovod hlavního kytaristy Radiohead Jonnyho Greenwooda a Daniel Day-Lewis, který, abych parafrázoval oblíbenou frázi „herecký koncert“, zastupuje celý symfonický orchestr – tohle vám nabízí bez debat nejvíce vycizelovaný klenot Paula Thomase Andersona. A také v případě, že budete čekat právě tohle, vás zcela jistě překvapí něčím dalším. Třeba černým humorem.

Až na krev *****
(There Will Be Blood, USA 2007)

scénář a režie: Paul Thomas Anderson; hudba: Jonny Greenwood; kamera: Robert Elswit; hrají: Daniel Day-Lewis (Daniel Plainview), Paul Duno (Eli Sunday)

Herecké výkony: 95%
Scénář: 85%
Režie: 90%
Celkové hodnocení: 90%

Jak hodnotí jinde:

ČSFD: 83%
IMDb: 8.6
RT: 92%

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s