[REC] ****

Posted: 26. 4. 2008 in recenze, různé

Být v obraze

Následující text nedoporučuji číst, pokud jste film ještě neviděli.

Kdy jste se naposledy u nějakého filmu báli? Myslím opravdu báli, čeho byla důkazem roztřesenost vašich končetin, pobledlost tváře a čůrky potu po ní stékající. Nebo jinak – bojíte se ještě vůbec? Existuje něco, co vás dokáže vyděsit? Nějaké záběry v televizních novinách snad ano, ale co záběry fiktivní? Minimálně dva filmy z poslední doby dokazují, že filmaři vyrážejí do „boje“ proti příliš otrlým divákům s novými zbraněmi. Pochopili, že k našemu vyděšení nestačí nic neukázat, ale neukázat to neotřelou formou. Nejlépe takovou, jež nebude mít daleko k dokumentu. Španělský [REC] (2007) i americký Cloverfield (2008) jdou o krok dále než proslavená Záhada Blair Witch (1999) a usilují o co největší autenticitu při zobrazování něčeho nestandardního, mnohem více odtrženého od reality. Důkazem jejich účinnosti budiž fakt, že jak žraví zombies, tak mnohametrové monstrum mě dokázali zarazit do sedačky hloub než partička studentů bloudící/blouznící v lese.

Na následujících řádcích nebudu pitvat dávno viděný Cloverfield, nýbrž [REC], který mám stále v čerstvé paměti. Film začíná pozvolnou expozicí, nepříliš zábavnou, ale velmi důležitou pro následující minuty. Jsme seznámeni se sympatickou, byť nezkušenou (či jenom příliš impulzivní?) reportérkou Angelou (Manuela Velasco), postavou, na níž by nám následně mělo nejvíce záležet. Asi tolik jako na kameramanovi Pablovi (jméno skutečného kameramana), kterého za celý film nevidíme ani na okamžik, bez kterého bychom však neviděli nic. Společně natáčejí reportáž o noční šichtě hasičů pro pořad, jehož název lze překládat jako „Doba, kdy spíte“ – během této doby dojde ke všem následujícím událostem, takže ono by vlastně někdy stačilo jenom otevřít oči, aby naše životy nabraly ty správné grády. Procházení hasičskou stanicí je přirozené, občas zpestřené (zde ještě patřičným) humorem. Není dlouhé příliš, nicméně dost, abychom si společně s Angelou začali přát nějaké vzrůšo. To přichází přibližně po sedmi minutách.

Rutinní výjezd vyprovokovaný křikem staré paní přestane být rutinním, když ona stará paní na místě činu, totiž ve starém činžovním domě, konfrontuje své zuby s krční tepnou jednoho z přítomných policistů. Od tohoto momentu se začíná odvíjet to nejklasičtější hororového schéma: zavřený dům, parta lidí různých povah a něco nenormálního, nenažraného. Začíná hodina úporné (a střídavě úspěšné) snahy tvůrců, něčím udržet naší pozornost. Dosahují toho logisticky dobře zvládnutým dávkováním mrtvol (potenciálních obětí není málo) a hlavně originálním využitím kamery. Ta se stává našima očima, občas nás staví do role pouhého diváka, občas do role přímého účastníka dění, přesněji hráče počítačové hry. Nejlépe je to patrné krátce po dvacáté minutě filmu, kdy likvidaci zombie-stařeny sledujeme podobně jako bychom ji viděli v nějaké hororové FPS (odpovídá tomu i ohlušující zvuk výstřelů a otřesy kamery). Následující přetáčení obrazu sice postrádá logiku, ale krásně dosvědčuje naši iracionální důvěru v zaznamenané v kontrastu se zpochybňováním zažitého.

Co stojí za zmínku, počítačová hra fungující na podobném principu jako [REC] zde již byla: v The Devil Inside jste jako účastník zvrácené reality show likvidovali hordy zombies s televizním kameramanem za zadkem a brutalita vašeho počínání měla vliv na sledovanost pořadu (čím více krve, tím lépe). Budete-li během sledování [REC] více divákem či hráčem záleží jenom na vás, potažmo na tom, jak moc se necháte vtáhnout. Zcela podřízený principům počítačové adventury je způsob posunování děje. Z jedné místnosti do další, v té je třeba najít klíč a potom dál. Jedna kapitola průměrně obtížné survival akce by i v podobně limitovaném prostředí přibližně tu hodinu trvat mohla. Akumulace děje do jediného domu navíc znásobuje napětí. V takto klaustrofobní podobě má mnohem větší účinnost než v Cloverfieldu, rozprostřeném na téměř neomezeném území.

Výtky ohledně roztřesenosti kamery ovládané profesionálem mají při hektičnosti dění mnohem menší opodstatnění než výtky k důvodu, proč zjevně nepříliš odvážný Pablo natáčí i na místech, kam kterých by zavítat nemusel. Unikátního materiálu má již beztak požehnaně. Jeho bojácnost ovšem vede k dalšímu zajímavému aspektu filmu. Důraz kladený na zvukovou složku je v přímém rozporu s předpokládanou touhou diváka-voyera všechno vidět, ale zároveň ukazuje, čeho jím lze dosáhnout v rukou mazaného režiséra. Vše ukázat nelze, zvlášť s nepříliš úžasným rozpočtem, a někdy vážně vyděsí více mnohadecibelový jekot či zrychlený dech kameramana, jenž na krátký okamžik zabral něco hnusného. Nejde tedy již o strach z neviděného, ale o strach z něčeho, co skutečně je, co jsme zahlédli, co nás však znepokojí teprve na základě reakcí ostatních postav. Můžeme tedy hovořit o jakési pokročilejší formě kontrolovaného děsu skrze filmové hrdiny. Fungovala by i dovedena do extrémů, kdy neuvidíme téměř nic, ale uslyšíme úplně všechno? Doufám, že tuhle cestu v brzké době vyzkouší nějaký pošahaný Francouz. 🙂

[REC] využívá i další trend moderních hororů – náznakové či nijaké objasnění šíření nákazy/původu nebezpečí. Jenom mimoděk se postavy odříznuté od světa (scénáristická berlička par excellence) dovídají o nějakém nakaženém vořechovi a vše od začátku bez zbytečných prodlev a zcela explicitně směřuje k vydatným zombie hodům. V čem scénárista naprosto zklamává, je snaha natáhnout délku filmu bližším představením dalších postav, o nichž již stejně víme, že budou brzy pokousány. Rozhovor se zženštilým Argentincem nemá daleko k parodii a film obohacuje o (v této části již zcela nežádoucí) humor. O smyslu okultistického designu poslední zpřístupněné místnosti lze vést debaty, ale jedno je nesporné – budí děs a dává vědět, kde koření veškeré zlo. Ano, v lidech. Definitivní konec filmu, jemuž přechází jakási převrácená verze závěru Mlčení jehňátek, nastává dle zákonitostí voyerského filmu v okamžiku, kdy již není koho natáčet (zombíky, kteří nikoho nežerou?). Hra končí, GAME OVER.

[REC] (Španělsko 2007)

režie: Jaume Balagueró, Paco Plaza; scénář: Jaume Balagueró, Luis Berdejo, Paco Plaza; kamera: Pablo Rosso; hrají: Manuela Velasco (Ángela), Pablo Rosso (Marcos), Jorge Serrano (Sergio)

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (80%), IMDb (7.8), RT (90%)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s