Archiv Květen, 2008

Černá komedie

Posted: 31. 5. 2008 in různé, žebříčky

O mrtvých jen s úsměvem na rtech

Čím se takzvané černé komedie liší od komedií nečerných? Existují nějaké zásady, po jejichž dodržení film automaticky spadá do (sub)žánru černých komedií? Nebo jde o příliš obecný pojem, uplatnitelný na příliš pestrou škálu titulů?

Pro vysledování nějakých společných rysů černých komedií bude nejsnazší vybrat a rozpitvat určitý vzorek. Tituly Americká krása (1999), Dr. Divnoláska (1963), Harold a Maude (1971), Santa je úchyl! (2004) a V Bruggách (2008) na první pohled mnohé nespojuje, ale při porovnání prostředků, kterými dosahují komického efektu, je jistá analogie zjevná. Každý z nich s nadsázkou a ironií přistupuje k jindy zcela seriózně pojímanému tématu. Americká krása nabízí sžíravou satiru amerického způsobu života, bez okolků haní po dlouhá léta pěstovaný „posvátný“ statut instituce zvané rodina a přitom působí opravdověji, upřímněji než jiné, uhlazenější filmy.

Upřímnost hraničící s drzostí je vlastní komedii Santa je úchyl!, jež si nebere servítky, pokud jde o názor (jistě nejen) tvůrců na podobně jako rodina nedotknutelné Vánoce. Hlavní hrdina, kriminálník Willie v podání Billyho Boba Thortona mluví extrémně sprostě, souloží výhradně s obézními ženami a nemá rád malé děti, film pro něj v závěru přesto nachází smířlivé řešení, kdy je nadále cynikem, leč cynikem poučeným, vnímajícím i lepší stránky vánočních svátků. Podstatně dále k happy endu má Kubrickův Dr. Divnoláska, protiválečná „nukleární“ satira, končící asimilací života na Zemi. Tento kontroverzní pohled na studenou válku mimo jiné naznačuje, že v čelech velkých mocností stojí alkoholici, děvkaři, zbabělci a blázni (či kombinace uvedených). Opět jej tedy můžeme vnímat jako otevřené (a tím komické) vyjádření toho, co si mnozí ve skutečnosti myslí. Divnoláska víc než jiné černé komedie svědčí o tenounké hranici mezi tím, co bereme vážně a tím, co již vážně dost dobře brát nelze. Záleží na tom, jak vysoko máte položenou laťku, někoho k smíchu nad věcmi smrtelně vážnými nepřiměje ani sebegeniálnější satira.

Další z výše uvedených filmů, bezesporu kultovní Harold a Maude i po letech baví mladé diváky fingovanými sebevražednými pokusy hlavního hrdiny. Lze si dělat legraci ze sebevražd, z činů, jimž předchází stav naprosté duševní beznaděje, nevíry v život? Nejsou právě díky jejich závažnosti na nich parazitující vtipy vtipnější? Nerad bych sklouznul k přemítání, jak daleko si mohou filmaři při zesměšňování vážného dovolit zajít, aniž by překročili jisté morální kodexy (někteří lidé například nenávidí Beningniho Život je krásný, komedii z koncentračního tábora). Amorálnost k černým komediím ovšem neodmyslitelně patří, jak nejnověji (a skvěle) dokazuje neobvyklý film o nájemných vrazích V Bruggách. Zabijácká historka z titulního belgického městečka, ještě před prvním záběrem označeného za „prdel světa“, rozdává nemilé podpásovky na všechny strany a aniž by chtěl prvoplánově provokovat, stačí debutující Martin McDonagh urazit americké turisty, liliputány i homosexuály. Je to chytrý film pro tolerantního diváka, kterému nepřijde zvrácené, nýbrž vtipné, že tři ze tří hlavních postav chtějí v jeden okamžik zabít jednu ze tří hlavních postav.

Co by tedy splňovat černá komedie? Z výše uvedených příkladů se jako hlavní předpoklad jeví odvaha nebrat vážně, nýbrž s ironií a nadsázkou věci velmi vážné jako smrt (ta především), válka, sebevraždy, případně věci a pojmy, jež v rámci politické (nebo jiné) korektnosti raději nikdo nezesměšňuje (rodina, Vánoce, minoritní skupiny obyvatelstva). S odvahou úzce souvisejícím předpokladem je jistá vyzrálost tvůrců, kteří když už zacházejí za hranice lidskosti, pak s jistou dávkou obratnosti, víceznačnosti a vůbec – inteligence. Otázkou zůstává, zda-li existuje něco jako čistá černá komedie, anebo je černý humor jenom oblíbenou příměsí jiných žánrů. Jsem přesvědčen, že existuje a pakliže ne, filmy z níže uvedeného žebříčku pro mne stejně budou těmi nejlepšími černými komediemi, ať je kdo chce řadí kam chce.

10 nejlepších černých komedií (abecední seznam):

Americká krása (1999) IM: 3
Happy Killing (2007) IM: 5
Kiss Kiss Bang Bang (2004) IM: 4
Mělký hrob (1994) IM: 7
Nula od nuly pojde (2006) IM: 9
Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994) IM: 8
Řada nešťastných příhod (2004) IM: 6
Sbal prachy a vypadni (1998) IM: 5
South Park: Peklo na Zemi (1999) IM: 6
V Bruggách (2008) IM: 7

IM = index morbidity (1 = sem tam nějaká ta narážka na smrt; 10 = mrtvola, kam se podíváš)

Tak přece jenom

Už je tomu devatenáct let, co dal Henry Jones Jr. (Harrison Ford) se svým otcem pokouřit nacistům, hledajícím Svatý grál. Píše se rok 1957, jiná doba, jiní padouši, stále stejný Jones. Ale všeho do času. Stejně jako (ne)probíhající válka studená agentka KGB Irina Spalkovová (Cate Blanchett) se brzy zapotí ve snaze najít mýtickou křišťálovou lebku a zároveň nepřijít k úhoně ze strany Jonese, případně jeho nového kumpána Mutta (Shia LaBeouf, titulky počeštěný na Rafana). Nechcete-li otálet čtením, přimyslete si k výše uvedeným postavám pár dalších a k tomu spoustu zábavy a vezměte útokem první kino, jež vám přijde do cesty.

K vychutnání filmu netřeba vědět nic (víc), vlastně nemusíte znát ani původní trilogii. I když… Pokud Jonese nepovažujete za jednoho z nejobdivuhodnějších hrdinů filmového plátna, po skončení asi nebudete překypovat nadšením, které je vlastní následujícímu textu. Jonese jsem měl vždycky radši než Hvězdné války, Království křišťálové lebky mi připomnělo o kolik radši. Bylo pro mne milou vzpomínkou na dětství, na dobu, kdy jsem za měřítko kvalit filmu považoval míru jeho zábavnosti. A vida, ona ta doba není nenávratně ztracena.

Dlouho reklamní masáží již mírně ochablou pozornost dokáže briskně probudit hned strhující úvod. Za přispění řízné rockenrollové muziky jde o ztělesnění špičkově zrežírované, na každý pád bezstarostné jízdy. Stejné tempo, stejný nadhled a stejná nostalgická jiskra je filmu vlastní po celý čas. Čas – ten zpropadený hajzlík tentokrát utíká pekelně rychle a nebýt mírného útlumu na konci druhé třetiny (Jones kontra lebka), nejspíš mi ze tváře nezmizí přiblblý úsměv, který ovládl mé mimické svalstvo někdy kolem druhé minuty.

(Nejen) bezdůvodná rebelie z prvních minut připomene Lucasovy Americké graffiti, chvíli poté se ocitáme ve skladu z Dobyvatelů ztracené archy (inspirovaném mimochodem Občanem Kanem), aby byla celá expozice zakončena čímsi extraterrestriálním. Motiv nostalgického vzpomínání, resp. rozpomínání je pro Království příznačný. Narážky na předchozí Jonese se perou o prostor s tolik kritizovanými prvky z u nás v podstatě neznámých sci-fi časopisů (za sebe mohu v rámci rozšíření obzorů filmovou cestou doporučit Burtonův Mars útočí! a animovaného Železného obra). Finále bude mnohým bezesporu připadat notně přestřelené, ale když se před rodinným doslovem objevilo to, co se objevilo a vypadalo to tak, jak to vypadalo, nedokázal jsem si v danou chvíli představit, že by se objevilo cokoliv jiného.

Steven Spielberg je jako z mrtvých vstanuvší táta, který všem těm méně (Tomb Raider, Lovci pokladů) i více (Mumie, Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže) schopným Indyho pohrobkům uděluje lekce slušného vychování. Nekárá, pouze dává jasně najevo, kdo je tady šéfem. A věřím, že se přitom i s celou svou filmovou rodinou (na ní je kladen větší důraz než kdy dříve) parádně vyblbnul. Sice už v tom z jistých (zištných) důvodů není tolik spontaneity, přesto jeden ze světlých bodů mé budoucnosti tvoří vyhlídka DVD, díky němuž si vychutnám všechny skryté vtípky, narážky na jiné filmy a další lahůdky. Co si již nevychutnám a pro co doporučuji zajít minimálně (!) jednou do kina, je slovy nepopsatelná VELKOLEPOST. Pouze empirickou metodou také doceníte většinu slovních vtipů, vtipných tónem jejich vyřčení a výrazem pronášejícího – cokoliv si myslíte o herectví Harrisona Forda, tyhle výrazy on umí. (Či vám snad přijde sama o sobě vtipná hláška „Rusáci“?)

K tomu, jak hrají ostatní, nelze mít v intencích dobrodružné komedie také mnoho kritických připomínek. Těch nekritických spoustu. K dokonalému ruskému přízvuku nežensky zákeřné (což je hned na začátku zparodováno) Cate Blanchett, k dospělému herectví Shiy LaBeoufa, který společně s Karen Allen (Marion) popichuje Forda natolik zábavně a neotravně, že vám ani nebude moc líto nepřítomnosti Conneryho (ale ne, že by vám jí nebylo líto vůbec – při „rozlučkovém“ záběru na jeho fotografii citlivky možná i slzu uroní).

Nějak se nedokážu (a nejspíš ani nechci) přeladit na kritičtější vlnu a vypíchnout pár neduhů, s nimiž tento nedokonalý, ale v mnoha ohledech dokonalosti blízký film vstoupil do kin. Lze mu vyčítat hloupost, infantilitu, nesmrtelnost hlavního hrdiny, když to jsou některé z důvodů, proč jej tolik lidí (mě nevyjímaje) adoruje? Lze při sledování práce tvůrců s okultismem a symboly zcela seriózně přemýšlet, co by na to řekl Umberto Eco? Jistě, vše je možné, ale vážně si tím chcete kazit zážitek?

Nový Jones je po devatenácti letech čekání tady a je to bomba, kterou zase pár let nic nepřekoná (pokud ano, budu jedině rád). Jsem nesmírně nadšen, nikoliv pod vlivem nadšení všeobecného, jaksi nesubjektivně-neobjektivního, ale prostě nadšen z prvotřídní, každou vteřinu profesionální a ani na okamžik blbé zábavy. K pěti hvězdičkám jsem dospěl po zralé úvaze a znepokojujícím zjištění, kolik výrazně horších „jenom zábavných“ snímků jsem hodnotil stejně. Málokdo si je v tomto směru zaslouží tolik jako ti dva (ne)dospělí filmoví spratci (pro Novým Hollywoodem nedotčené: Lucas a Spielberg).

Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull (USA, 2008)
délka 123 min

režie: Steven Spielberg; scénář: David Koepp; hudba: John Williams; kamera: Janusz Kaminski; hrají: Harrison Ford (Henry Jones Jr.), Shia LaBeouf (Mutt Williams), Cate Blanchett (Irina Spalko), Karen Allen (Marion Ravenwood)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (82%), IMDb (7.4), RT (78%)

Indy IV

Posted: 26. 5. 2008 in recenze, různé

Film týdne (77)

https://i1.wp.com/www.filmbuffonline.com/uploaded_images/Indy4Cast-740857.jpg

Devatenáct let. Devatenáct let čekání na návrat jednoho z nejmilovanějších dobrodruhů filmového plátna. Devatenáct let uplynulo a v desítkách tisíc kinosálů po celém světě to zašumělo. Věrní fanoušci věrnými zůstávají, třebaže mnozí čekali něco většího, něco „mega“. Mladší diváky, prvními třemi díly nepoznamenané vůbec nebo jenom minimálně, rovněž nalákalo posvátné ticho před příchodem onoho FILMU, aby se jim následně dostalo pouze filmu, navíc filmu, který neznalým jen málo napoví, kvůli čemu to obrovské natěšení. Tornádo se přehnalo, život jde dál.

Filmoví kritici jako by byli postaveni do rolí kmenových stařešinů, kteří musí zjednat pořádek, vyvést z omylu ty, jimž přišel nový Indy málo úžasný. Pětihvezdičková hodnocení bývají v jejich případě často podložena sáhodlouhými rozbory jednotlivých scén a při jejich čtení můžete snadno nabýt dojmu, že ti pánové a dámy jenom převádějí na papír své předem dané, doposud iluzorní domněnky. Málokdo však opomene zmínit, že k nám po dlouhé době zavítal film, který se musí vidět na velkém plátně, film, který nabízí v prvé řadě porci luxusní zábavy, film, který moc dobře ví, jak oslovit diváka.

Uvažoval jsem, jak pojmout recenzi Království a přitom neopakovat již jinde napsané. Obávaje se, že nebudu dostatečně originální, rozhodl jsem se ke kvalitám filmu prozatím vyjádřit jednou jedinou, dle mého mínění nejpodstatnější větou a jako pádný argument k ní přidat vysoké hodnocení, udělené teprve po dlouhé úvaze, a tudíž zcela zasloužené:

Jděte na to do kina.

90%

plnohodnotná recenze již brzy

NFS – 35 (Gangy New Yorku)

Posted: 22. 5. 2008 in videa

Historie prvních newyorských gangů perspektivou Martina Scorseseho je trochu dlouhá a hodně krvavá, řeznické bitevní scény každopádně patří k těm nejlepším.

gangy-new-yorku

Nula od nuly pojde *****

Posted: 19. 5. 2008 in film týdne

Film týdne (76)

Big Nothing

Komedie, která smrdí smrtí

Jak černá může být černá? V případě Nuly, která od nuly pojde je černá černější než černá a nikoliv zásluhou pracího prášku, který by hrdinům, ke konci již značně upatlaným od krve, přišel vhod. Na začátku je nám představen normální, skoro nudný chlápek jménem Charlie (David Schwimmer). Charlie má roztomilou dcerku, hodnou manželku (mimochodem policistku) a novou práci, do které právě nastupuje. V té chvíli ještě netuší, že o několik hodin později bude nezaměstnaným vrahem namočený v lukrativním obchodě s tvrdým pornem. To bylo tak: jeho čerstvý kolega Gus (Simon Pegg) měl plán a ten plán nevyšel… nuž, Gasova jednorázová přítelkyně Josie (Alice Eve) měla taky plán a ten plán byl poněkud odlišný než plán Gasův. A konečně, dvojice nemilosrdných vrahovyděračů měla (sedíte?) rovněž plán a ten plán vážně nepočítal s účastí tří nebezpečně neschopných amatérů. I když, amatérů – jak se to vezme.

Teprve druhý film talentovaného Francouze Jeana-Baptisty Andrea (tím prvním byl „jiný“ horor Dead End) změnil můj názor, že i morbidita má své meze. Tvůrci vše tlačí až nadoraz, své postavy v žádném ohledu nešetří a těla padají k zemi jako kuželky na bowlingu. Vydírání, snuff (takové ty hodně perverzní filmy pro hodně perverzní jedince), utopení ve sračkách (v regulérních sračkách, nemyšleno obrazně) a taky sekera v hlavě a hlava v hajzlu (nezávisle na sobě) – je to fakt brutální, což uznávám jako člověk zvyklý na hodně drsný humor. Netvrdím, že jsem se nebavil, bavil a prvotřídně. Občas mě zamrazilo, ale cynický úšklebek nezmizel až do nečekaného finále, které dosahuje nových dimenzí mrtvolnosti, jde-li o komedii.

Neustále preferování té nejhorší ze dvou a více variant vývoje nastalé situace vám možná přijde přehnané, no, mi pokaždé udělalo radost. Big Nothing je dokonalý protipól k americkým romancím, tvořeným neustále podle týchž šablon (taky jde o britsko-kanadskou koprodukci) a to nejen přiměřeně originálním vršením miniaturních katastrof, nýbrž také velmi cool režií a nabušeným soundtrackem. Hereckému obsazení překvapivě nedominuje prvojakostní britský, byť stále více poameričťovaný komik Simon Pegg, ba ani mi osobně nejméně sympatický ze všech Přátel, David Schwimmer, v roli naprostého loosera roztomile bezmocný, nýbrž Alice Eve. Tuto drobnou (1,6 metrů), avšak výrazně pohlednou blondýnku zatím mnoho slyšet a vidět nebylo, ale pevně věřím, že brzy bude.

Nula od nuly pojde patří do úzké skupiny prudce zábavných, neamericky nekompromisních a bohužel příliš krátkých filmů. V údernosti a brutalitě si nezadá leda s celovečerním Boratem, který vás nutil k zamyšlení i něčím jiným než jen českým názvem. Tak jako tak, pro krátký okamžik zapomínám, že mám nějakou soudnost a s přihlédnutím k tomu, jak moc jsem se bavil (moc), dávám plný počet. Máte-li též rádi extra vypečené kousky syrového masa (ten protimluv je záměrný), berte tuto instantní recenzi jako tip pro případ, kdy vás přepadne chuť na něco malého, ne nutně revolučního, ovšem lahůdkového.

Nula od nuly pojde (Big Nothing, VB/Kanada 2006)
délka 86 min

režie: Jean-Baptiste Andrea; scénář: Jean-Baptiste Andrea a Billy Asher; kamera: Richard Greatrex; hrají: David Schwimmer (Charlie), Simon Pegg (Gus), Alice Eve (Josie)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (73%), IMDb (6.8)

Období regenerace

Dějiny amerického filmu patří k těm nejbedlivěji sledovaným. Množství materiálu věnovaného jednomu časovému úseku tudíž nepřekvapí, těžko skrývaný obdiv filmových teoretiků při psaní o Novém Hollywoodu také ne. Důvody výjimečnosti tohoto období americké kinematografie, přirovnávaného co do množství změn k nástupu zvuku na konci 20. let, nelze shrnout do několika odstavců, následující text je tudíž jenom nedokonalým torzem, vzniklým z akutního nedostatku česky psaných internetových článků na dané téma.

Jisté vady studiového systému začaly být zjevné již v 50. letech, zásadními pro následující lavinu změn se však stala až léta šedesátá. Prvotním impulzem byl pravděpodobně tragický finanční neúspěch velmi, velmi nákladné Kleopatry. Když ji studio 20th Century Fox v roce 1963 uvedlo do kin, nemohlo tušit blížící se počátek konce. Mračna nad studiovým systémem zčernala zásluhou dalších, stejně okázalých podívaných (Hello, Dolly!, Tora! Tora! Tora!), které jenom potvrdily znuděnost divácké obce neustále omílanými schématy . V nabídce filmových titulů zoufalé chybí takové, jež by se vyjadřovaly ke žhavým společenským problémům (Vietnam, JFK). Potemnělé sály honosných filmových domů zejí prázdnotou. Doposud věrní diváci zestárli a založili si rodiny, s nimiž raději tráví čas před televizními obrazovkami. Konzervativní producentští magnáti nedokážou nacházet látky, které by oslovily mladé. Ti dávají přednost autokinům, zaměřeným na levné žánrové snímky a art kinům, nabízejícím progresivní evropskou tvorbu. Pod jejím vlivem ostatně v roce 1967 vzniká jeden z přelomových snímků Nového Hollywoodu – Bonnie a Clyde Arthura Penna. Francouzskou Nouvelle Vague inspirovaná krvavá cesta slavné gangsterské dvojice vydláždila cestu „hollywoodské renesanci“: uspíšila tání cenzorských ledů (od roku 68‘ s několika úpravami funguje dnešní systém ratingů), naznačila, co láká mladé publikum a hlavně upozornila na čerstvou krev, proudící dosud bez povšimnutí žílami Hollywoodu. Srovnatelný úspěch na sklonku 60. a 70. let zaznamenává generační výpověď Mikea Nicholse Absolvent (1967) i hnutím hippies silně ovlivněná road movie Bezstarostná jízda (1969), nechvalně proslulá permanentní „sjetostí“ většiny štábu. Nová autorská generace nastupuje.

Kmetům v čele studií nezbývá, než začít věřit instinktu mladších a dravějších producentů, kteří umí lépe vytušit, co si publikum žádá a flexibilněji reagovat na jeho požadavky. Richard Zanuck, Ken Hyman, Bert Schneider ani Robert Evans se nebojí svěřit nemalé finanční částky do rukou filmařů s takřka nijakými zkušenostmi. Peter Bogdanovich (Terče, 1968), William Friedkin (Francouzská spojka, 1971), Bob Rafelson (Malé životní etudy, 1970) či vousem obrostlý Hal Ashby (Harold a Maude, 1971), o němž se tradovalo, že si ani nedokáže zavázat tkaničky, se řídili heslem filmařů francouzské nové vlny: „každý, kdo má talent a vůli točit filmy, se může stát režisérem“. Ač mnohdy považováni za nezávislé, ve skutečnosti byly jejich počiny menšími produkčními společnostmi v balíčcích prodávány zavedeným studiím (Warner Bros., MGM, Universal). Paralelně s těmito „novici“ začali hledat nové formy vyjádření i zkušenější režiséři jako Sidney Lumet (Andersonovy nahrávky, 1971), Stanley Kubrick (Mechanický pomeranč, 1971), Sam Peckinpah (Strašáci, 1971), Roman Polanski (Čínská čtvrť, 1974), Robert Altman (MASH, 1970). Novátorské pojetí některých doposud konvencemi svázaných žánrů mění přístup k nim i po následující roky. Za všechny jmenujme dva příklady. Filozofující 2001: Vesmírná odysea (1968) Stanleyho Kubricka dokazuje, že mantinely sci-fi nejsou vyhrazeny výhradně pro neškodnou rodinnou zábavu a šokující Vymítač ďábla (1973) Williama Friedkina dal novou, mnohem děsivější tvář hororům. Ze změn ryze technického rázu zaslouží zmínku minimálně vynález steadi-camu, speciálně odpružené kamery, která nepřejímá otřesy kameramanova těla (poprvé ji použil a svého druhého Oscara za ni získal Haskell Wexler v Ashbyho Cestě ke slávě z roku 1976).

Ruku v ruce s náhlou pestrostí tvorby jde obnovený zájem diváků o ni. Do kin se vrátila realita všedních dní, často umocněna natáčením mimo studia, přímo v ulicích (k čemuž s jistou nostalgií odkazuje Truffautova Americká noc). Silná generace filmařů, kteří si dokáži, mlčky přihlížejícím studiím navzdory, prosadit svou, vede ke změně vnímáni toho, kdo je hlavním nositelem kvalit výsledného produktu. Jména hereckých hvězd a producentů musejí ustoupit jménům režisérů. Trojici těch nejvýraznějších je věnován následující odstavec.

Pokud režiséři Nového Hollywoodu disponovali před prvním natáčením „naostro“ nějakými praktickými zkušenostmi, nejspíš zásluhou jedné z kalifornských univerzit (Kalifornská UCLA a Jihokalifornská USC), anebo Rogera Cormana, nekorunovaného krále béčkových filmů. Právě díky Cormanovu „zaškolení“ mohl natočit svůj režijní debut absolvent USC Francis Ford Coppola. Nízkorozpočtový, kvalitami neoslňující horor Dementia 13 z roku 1963 byl o tři filmy a devět let později zapomenut díky adaptaci bestselleru Maria Puza Kmotr. Fenomenální úspěch tohoto filmu, začínajícího cynicky míněnou větou „I believe in America“, bezesporu zlepšil Coppolovu náladu po krachu jeho vlastní produkční společnosti American Zoetrope. Tu založil v roce 1969 a klíčovým pro její pozdější věhlas se měl stát režijní debut Coppolova kamaráda, absolventa UCLA George Lucase, pojmenovaný THX 1138. Film neuspěl, propadl. (Osud American Zoetrope zpečetila nevyzpytatelně náročná a nákladná Apokalypsou z roku 1979, její fungování bylo pod názvem Zoetrope Studios obnoveno teprve roku 1992.) Lucas nicméně nepřestal snít o projektu svého srdce a v roce 1977 pod vlivem oblíbených komiksů z dětství i klasiků amerického (Ford), resp. japonského (Kurosawa) filmu, obohatil americkou kinematografii o Hvězdné války. Ty výrazně napomohly rozkvětu tzv. merchandisingu – producenti pochopili, že na filmu lze vydělat i díky prodávaní s nim spjatých hraček, plakátů, triček a jiných přidružených produktů. Talent natáčet umělecky ambiciózní a divácky enormně úspěšné snímky byl vlastní i Stevenu Spielbergovi. Ač začínal v televizi a neprošel specializovaným filmovým vzděláním, hned svým druhým celovečerním filmem zarazil diváky hluboko do propocených sedaček. Jeho Čelisti (1975) vydělaly jenom v Americe 260 milionů dolarů a zavedly do běžné mluvy pojem blockbuster ve smyslu, jak jej chápeme dnes („film se závratně vysokými náklady, natočený až v marnotratném duchu velké podívané, jenž vyžaduje enormní zisk, aby se vůbec stal výnosným“). Kmotr, Čelisti a Hvězdné války společně změnili chápání toho, co je opravdu úspěch, byť cesty, po nichž se jejich tvůrci, nazývaní pro své mládí „filmoví spratci“ („movie brats“), v příštích letech ubírali, jsou různorodé. Coppola chtěl systém měnit, Spielberg a Lucas jenom modernizovat, výsledkem bylo stáhnutí do ústraní v případě prvního a prudký výstup na výsluní v případě zbylých dvou.

Steven Spielberg byl nejen přerostlým dítětem z Ohia a „filmovým spratkem“, ale též členem tzv. „Malibu generace“ (dále mj. Martin Scorsese, Brian De Palma, John Milius, Al Pacino, Robert De Niro), komunity mladých scénáristů, režisérů, herců a producentů, jejichž večírky, kde rozhodně nesměl chybět kokain, se odehrávaly na kalifornských plážích. Propojenost silných autorských osobností je pro Nový Hollywood příznačná stejně jako tématická dospělost pro filmy Martina Scorseseho. Jeho Špinavé ulice (1973) a Taxikář (1976) vzbudily pro otevřené zobrazování násilí nemalý rozruch, zároveň představily nové, dodnes živé filmové koncepce. Scorseseho Zuřícího býka (1980), některými kritiky vyzdvihovaného jako nejlepší americký film 80. let, můžeme vnímat jako symbolickou tečku za celou érou Nového Hollywoodu.

Úspěch většiny z výše uvedených filmů vyvedl Hollywood z krize. Zvyšující se finanční nároky talentovaných a striktně neomezovaných režisérů paradoxně vedly k návratu moci do rukou velkých studií, jejichž pozice se novohollywoodským „intermezzem“ upevnila. Nezbytná ekonomická reorganizace vycházela ze starého systému. Velká studia byla skoupena nadnárodními korporacemi, které zavětřily mimořádně rentabilní byznys. S nadsázkou lze říci, že jediná změna v nastávající éře trháků spočívala v nárůstu výdělků do závratných výšin.

Nový Hollywood bezpochyby změnil tvář americké kinematografie. Názory, šlo-li pouze o změnu zevnějšku (tedy přepracování Hollywoodu starého), anebo o komplexní revoluci, nejsou jednotné, na čem se však shodnou takřka všichni kritici, teoretici i cinefilové – z hlediska kvantity kvalitních snímků jde o období, jež nemá obdoby.

zdroje, z nichž jsem čerpal a jimiž si můžete rozšířit své znalosti o Novém Hollywoodu:

knihy

Thompsonová, K., Bordwell D.: Dějiny filmu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007.

Röwekamp, B.: Hollywood. Computer Press, Brno, 2004.

časopisy

Prokopová, A.: American Zoetrope. Cinema 1/06.

Hába, V.: Ve jménu strategie velkých investic. Cinema 12/06.

Hába, V.: S důrazem na autorské pojetí. Cinema 2/07.

film

Bowser, K.: Bezstarostní jezdci, zuřící býci. USA, 2003.

internet

http://en.wikipedia.org/wiki/New_Hollywood

http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=319

NFS – 34 (Francouzská spojka)

Posted: 14. 5. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Matka všech automobilových honiček (podle mě lepší než ta v Bullittovi) je vlastně pronásledováním vlaku automobilem. Ale prvotřídním.

francouzska-spojka

Šifra mistra Leonarda ***

Posted: 10. 5. 2008 in recenze

Slušelo by se začít stručným popisem děje. Pár větami popsat, kdo (Ježíš), s kým (Máři Magdaléna), co (však víte) a proč (proč asi), jenže Šifru mistra Leonarda nelze zhustit do pár řádků, jež by nadto plnily svou funkci. Jelikož mě od tvoření složitých map postav, jejich vztahů a cílů odrazuje zpohodlnělost povahy, budu spoléhat na vaši obeznámenost s obsahem díla a jednu z nejdůležitějších částí každé recenze drze vypustím.

Knihu Dana Browna jsem četl jednou. Repete neplánuji, jakkoli po celých pětsetaněco stránek plnila svou funkci, to jest bavit, a příjemnou rychlostí odsýpala. O filmu nelze napsat totéž. Lze o něm napsat spoustu jiného. Pěkného i méně pěkného. Ač by pískot kritiků v Cannes mohl naznačovat opak, vulgarismy nebudou třeba.

Film, ve snaze být věrnou adaptací, přejímá všechny neduhy knihy – užvaněnost, schématičnost, minimální prokreslení charakterů (zde byl scénárista natolik zoufalý, že sáhl po těch nejlacinějších šablonách a připsal kupříkladu traumatizující zážitek hlavního hrdiny z dětství). Samotný příběh je vystavěn formou „expozice o nijakém rozsahu, kecy, kecy, útěk, kecy, kecy, útěk, kecy, kecy…“, avšak…

Avšak ty kecy jsou občas poutavé (ten hlavní, zpochybňující božství Ježíše, obzvlášť) a pronášené sirem Ianem McKellenem mají potřebný šmrnc. Navíc – i když film po většinu času jede víceméně na setrvačník, udržuje si slušné tempo (jen k definitivnímu konci se má jako mrtvý k životu), za co budiž pochváleni dva lidé.

Ron Howard: schopný řemeslník. Jim vysoustružené výrobky zpravidla nevydrží větší nátlak a neodolají zubu času (kdo dnes vzpomene na Žbluňk!, Zámotek, Oheň?), ale na jednorázové pobavení bohatě stačí.
Hans Zimmer: mistr hudby. Umí si vybírat lukrativní nabídky (mj. Gladiátor, Pearl Harbor, Simpsonovi ve filmu) a jim zkomponovaná hudba v nemálo případech zachraňuje sotva poživatelné scény. Ta pro Šifru mistra Leonarda je okázale temná a v potřebných momentech funguje dokonale.

Pokud jste začali podléhat dojmu, že ten všemi zavrhovaný thriller stojí za zvýšenou pozornost, vězte, že dále bude následovat pouze kritika negativní, tzn. pro Šifru typická.

Musím se vrátit ke scénáři, stejně jako kniha tupému a povrchnímu. Bezobsažné věty typu „jeden francouzský král dobyl Jeruzalém“ do snímku, jenž vyniká snahou nést nějakou hypotézu, prostě nepatří. Stále nicméně nevadí tolik jako hloupé scénáristické kličky, zde rušivější než v knize; logika „tenhle bude padouch a aby to bylo šokantnější, tenhle bude padouch taky a ještě horší“ patří do béčkového thrilleru z osmdesátých let, případně francouzského experimentálního hororu, ne do současného komerčáku.

Neskutečný rozpočet 125 milionů dolarů, kam ten se poděl? Žádné efekty, které by byly vidět. Jediná „abyseneřeklo“ akční scéna. Pár sterilních flashbacků do dávné minulosti. Některé očividně narychlo natáčené scény naopak připomínají výseky z laciné německé kriminálky (přistávání na londýnském letišti). Kdo „sežral“ zbytek té sumy? Dan Brown a jeho autorská práva? Tom Hanks a jeho interesantní tupé?

Herci. Ty bych nejraději zcela vynechal. Bez těch by to nikdy nemohlo fungovat. Mohli být vybíráni pečlivěji. McKellena jsem pochválil, do Hankse už rýpat nechci, takže zůstává albín jménem Silas, další kuriózní role ve filmografii Paula Bettanyho a pár evropských „hostů“ (Alfred Molina, Jean Reno, Audrey Tautou). Tak snad alespoň k Audrey – pořád stejně nevýrazná herečka, pořád stejně roztomilá tvářička. Té holce byste odpustili i účast ve čtvrtém Kameňáku.

Není to zklamání, co teď pociťuji, vlastně jsem rád, že se díla průměrného písálka zhostil průměrný režisér a dal vzniknout průměrnému thrilleru. Ve velkohubé brakovitosti Da Vinciho kódu si mohl vylámat zuby i schopnější umělec. Bez ostychu přiznávám, že pak bych tento film začal nenávidět. Udělené tři hvězdičky jsou obdobně pietní jako výtvor, který hodnotí.

P.S.: Na DVD vydaný režisérský sestřih má bezmála tři hodiny. Masochismus?

Šifra mistra Leonarda (Da Vinci Code, USA 2006)
délka 149 minut

režie: Ron Howard; scénář: Akiva Goldsman; kamera: Salvatore Totino; hudba: Hans Zimmer; hrají: Tom Hanks (Robert Langdon), Audrey Tautou (Sophie Neveu), sir Ian McKellen (sir Leigh Teabing) ad.

65%

jak hodnotí jinde: ČSFD (63%), IMDb (6.4), RT (25%)

NFS – 33 (Fong juk)

Posted: 7. 5. 2008 in videa

Nezapomenutelné filmové scény

Varování: obsahuje spoilery!

Hong Kong, země akci zaslíbená, jako slibný nástupce Johna Woo (který v poslední době točí všechno možné, jenom ne dobré filmy) se rýsuje Johnny To. Před „baletem“ ze závěru posmutnělého příběhu několika psanců musí blednou závistí i všechny labutě z onoho slavného jezera (než mě někdo upozorní – ano, uvědomuji si, že smysluplnost této věty kulhá na obě chromé nohy).

fong-juk

V Bruggách *****

Posted: 5. 5. 2008 in film týdne

Film týdne (75)

V Bruggách

Teď se dívej

Ken (Brendan Gleeson) a Ray (Colin Farrell) zabíjejí lidi. Za peníze. Ti dva se nemají moc rádi, člověk se až diví, jaká nahodilost osudu z nich učinila parťáky. Nejspíš podobně zákeřná jako ta, jež jim zajistila výlet do Brugg, malebného belgického městečka pohledem jednoho, prdele světa pohledem druhého. Octli se v této destinaci proto, že jim v Londýně cosi neklaplo, anebo kvůli další nepohodlné osobě? Mezi obě varianty rozkročenou odpověď zná zprvu pouze jejich zaměstnavatel Harry (Ralp Fiennes), nevyzpytatelný labilní šílenec, ale jinak fajn taťka od rodiny. S Bruggami ho pojí mnohé krásné vzpomínky. Na dlouho ty poslední.

Zatímco vnitřně vyrovnaný, na stará kolena nic moc neřešící Ken si vychutnává gotickou architekturu, londýnským traumatem vykolejený Ray utápí svou vinu (jako správný Ir) půllitry piva. Ani jeden nic netuší, netušíme ani my a první třetinu charakterizuje věta „dva nájemní vrazi si vzájemně lezou na nervy během ne zcela dobrovolného odpočinku kdesi v Belgii“. A dřív, než stačíte odhadnout, jak konkrétně do jejich životů zasáhne půvabná Chloe (Clémence Poésy), kterou byste asi netipovali na dealerku drog, a lilipután Jimmy (Jordan Prentice), kterého byste asi netipovali na nekompromisního rasistu, bude již nezpochybnitelné, že z Brugg někdo odjede v cínové rakvi. A ne nutně v celku.

Rozvíjení dramaticky vděčné zápletky výhradně dialogy nezamrzí, neboť ti dialogy jsou excelentně napsané a stejně kvalitně vypouštěné do éteru (čili zahrané). Divadelnost filmu (který však umí překvapit nečekaně svižnou akční sekvencí) vychází z profesního zaměření Martina McDonagha, oceňovaného britského dramatika. Nikoliv eléva na filmové bojišti – za krátkometrážní snímek Six Shooter získal Oscara. Nápad na jeho celovečerní debut mu na mysli vytanul právě v titulních Bruggách. Jestli k nim jakožto Ir pociťuje totéž co Ray, anebo jsou hlášky o městě, kde „i trpaslík musí brát drogy“, v nadsázce míněným pomrkáváním na tamější obyvatele, mi není známo.

Ještě během podávání flambované špeky nikdy netrpí neduhy mnohých polotovarů nejasného účelu. McDonaghův scénář neustále baví a neustále balancuje na ostré hraně vážného a nevážného. V průběhu jedné scény, někdy dokonce jednoho dialogu, plynule přechází od komedie k psychologickému dramatu a zase zpět. Občas jsem váhal, smát-li se a vystavit tím na odiv svou cynismem prolezlou povahu, či raději zachovat vážnou tvář. V Bruggách není ani na okamžik jednoznačnou komedii, případně jednoznačným dramatem. Oba žánry se vzájemně přetlačují a moc rozhodnout tento duel svěřují do vašich rukou. Je to netradiční, sympatické a velmi účinné, jde-li o vtažení diváka do děje.

McDonagh vlastně v mnoha ohledech navazuje na bratry Coenovy. Obeznámen již s faktem, že tahle země není pro starý, operuje vůči divákovi zcela bezohledně s cynismem a mnohem milostivější je ke svým postavám (Coenovi byli jaksi nestranní k oběma skupinám). Na každé z nich se snaží najít alespoň špetku dobrého, trochu ho zlidštit, což udělat s Chigurhem, těžko bude jeho ďábelský sestřih někoho pronásledovat ve špatných snech. Scénář V Bruggách si navíc v preciznosti své vypointovanosti (uf!) nezadá se Zemí, která není pro starý. Na první pohled zbytečné postavičky dříve či později zapadnou do pečlivě rozplánované mozaiky, pouze intervaly mezi nastíněním vtipu a odhalením jeho pointy jsou o něco delší než u Coenů. Větší pozornost proto přijde vhod.

Obdobně koncipovaný film by mohl takříkajíc dojet na nevhodný výběr herců. Po delší době vážně výborný Farrell, zábavnější, přitom i deprimovanější z ústřední dvojky, si po většinu ze sto sedmi minut vtipně nepadá do noty s Gleesonem. Jejich parťáctví z donucení nesklouzává k obvyklým klišé a navíc prochází pozvolnou, ovšem zajímavou proměnou. Novou polohu psychopatického hajzla dokázal najít mnoha filmovými magory prověřený Fiennes. Při jeho dialogu s Gleesonem v závěru filmu jsem jenom čekal, kdy vymění ostrý slovník za ostré náboje. Co bych tak napsal ke Clémence Poésy, jejíž francouzský šarm zrychlil tep nejednoho potterofila již v Ohnivém poháru? Pochopitelně je krásná. Takovým tím přirozeným způsobem.

Čím historka z Bruggských kanálů vyniká nad jiné? Svým drzým nerespektováním žánrového vymezení, svou krutostí v rovině humoru, svou úmyslnou nekorektností (být černoch, gay, lilipután, Američan nebo obyvatel Brugg, asi se urazím) i svým sofistikovaným propojením s jinými uměleckými díly, jež vám při prvním zhlédnutí snadno unikne. Nebudu vás přesvědčovat o opaku, V Bruggách díru do světa filmu neudělají (jak sakryš takový název skloňovat?), ale mají slušnou šanci jej po vzoru dum-dum nábojů rozervat zevnitř. Jestli se je někdo odváží následovat. Pro začátek třeba vy. Do kina.

V Bruggách (In Bruges, VB 2008)
délka 107 minut

režie a scénář: Martin McDonagh; kamera: Eigil Bryld; hudba: Carton Burwell; hrají: Colin Farrell (Ray), Brendan Gleeson (Ken), Ralp Fiennes (Harry), Clémence Poésy (Chloë)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (88%), IMDb (8.1), RT (78%)