Hrob světlušek ****

Posted: 16. 6. 2008 in film týdne

Film týdne (80)

Hrob světlušek

Lidskost

Plechovka (od) sladkých bonbónů – jak prostý a účinný symbol hrůz Japonska za druhé světové války. Objekt, do nějž dívenka Setsuko vkládá poslední naděje, když společně se svým starším bratrem Seitou nemá co jíst a kde složit hlavu. Plechovkou vše začíná, plechovkou vše končí. Prach jsi a v prach se obrátíš.

Matka umírá, otec bojuje, oni hledají útočiště. Musí překonat vlastní strach, musí najit jídlo, chtějí-li přežít. Nikdo jim nepomůže, každý má dost vlastních starostí. Válka je krutá. Válka vám nezajistí náhradní ubytování předtím, než vám vezme střechu nad hlavou. Válka vám neporadí, kde hledat pomoc předtím, než pohltí oba vaše rodiče. Něco vás bolí, trpíte – žijete. Nic necítíte, netrpíte – jste mrtví. Vyberte si.

Japonci jsou nemilosrdní, jde-li o přenášení válečných traumat na filmové plátno. Dokonce i v animované podobě. Hrob světlušek začíná v okamžiku smrti hlavního hrdiny, kterou budete nejspíš zpětně vnímat jako ten nejradostnější okamžik celého filmu. Konečně klid. Již žádné další bombardování, hladovění, nepřející příbuzní, nehezké kožní choroby… . Autoři nicméně vypichují primárně ty světlejší okamžiky sourozeneckého přežívání, výrazně kontrastující se vším tím zlým okolo. A hádejte, co vyvolávají spontánní projevy života v agonicky naříkající zemi. Správně, pláč.

Kooperuje-li jeden film s malými dětmi a válkou, těžko se vyhne nařčení z kýčařství a prvoplánové hry na city. Hrob světlušek mi velmi připomínal Benigniho Život je krásný, se dvěmi výraznými rozdíly – není úsměvný a nebrečel jsem u něj. Ne, že bych k tomu neměl blízko, ale snaha dojmout je opravdu příliš zatvrzelá a málo nepředvídatelná.

Několik momentů bylo nicméně příliš silných, aby i ta nejcyničtější bestie zůstala lhostejnou. Když dá Seito volný průchod dlouho potlačovaným emocím a bez jakýchkoliv zábran se rozpláče, když Setsuko v rukou nechtíc rozmáčkne světlušku… ve hraném filmu by to nejspíš nefungovalo, zde to i díky geniální práci animátorů funguje bezchybně. Celky i detaily, postavy i prostředí, oheň i voda, vše animované do nejmenších detailů, s důrazem na realističnost až naturalističnost (smrtí načichlý lazaret činí ještě děsivějším hemžení bílých larev).

Jakožto vyspělé filmařské dílo studia s mimořádně dobrým renomé (Ghibli) se Hrob může směle měřit s jinými epickými válečnými filmy. Má postavy, kterých politujete. Příběh, který chytne za srdce. Hloubku, kterou byste nečekali. Nezačíná a nekončí u zjednodušujícího „válka je špatná“, táže se po příčinách, medituje nad následky. Nádherný, přesmutný film.

Vzpomněl jsem si na: Život je krásný (1997), Pearl Harbor, Dopisy z Iwo Jimy

Hotaru no haka (Japonsko, 1988)
délka 93 minut

režie: Isao Takahata; hudba: Michio Mamiya; kamera: Nobuo Koyama

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (88%), IMDb (8.1), RT (89%)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s