Ať vejde ten pravý *****

Posted: 14. 7. 2008 in film týdne

Film týdne (82)

Ať vejde ten pravý

Láska, hlad a pomsta

Sídliště. Zima. Asi dvě hodiny po půlnoci. Stojíte před jedním z paneláků, na někoho čekáte. Společnost vám dělá jenom prostaticky poblikávající lampa, jejíž bzučení je jediným zvukovým vjemem, který vnímáte. Jedno z potemnělých oken v prvním patře se rozsvěcuje. Absence záclon vám umožňuje vidět ohnilé zdi, špinavý kuchyňský dřez, postaršího muže a kanystr s krvavě rudou tekutinou. Muž se blíží k oknu. Stojí u něj a než jej ledabyle zakryje kusem kartonu, věnuje vám dlouhý, vyčítavý pohled. Utíkejte!

Ne, neutíkejte. Omlouvám se za poskytnutí plané naděje, už je pozdě, váš osud byl právě zpečetěn. Posloužíte jako potrava. Je v tom kus zvrácené romantiky, posloužit jako potrava ve švédském hororu, kam jsem se vás úvodem snažil přenést. Doufám, že neúspěšně, neboť atmosféra Ať vejde ten pravý (dále AVTP) je jako u většiny zástupců žánru slovy nepřenosná. S tím žánrem je také problém, nerad bych, abyste se začali těšit na horor čistý jako právě napadaný sníh, tenhle kousek jakékoliv škatulkování odmítá zuby nehty. Hlavně zuby, proklatě ostrými špičáky.

Ne nadarmo si AVTP vysloužil místo v karlovarské sekci Jiný pohled, jinakost je jednou z předností této netradiční love story ze švédského sídliště (vidíte, zase škatulkuji, asi to mám v krvi). Školák Oskar schytává od svých hloupějších spolužáků tvrdé rány, s čímž se vyrovnává čím dál obtížněji potlačovaným vztekem. Žije s matkou, dojíždí za otcem, nemá žádné kamarády… až dokud nepotká dívku Eli. S ní má na první pohled společnou jenom nezdravou pobledlost, ale postupně je sblíží mnohem víc. Vskutku tvárný základ pro poetický příběh o problémech mládí a přátelstvích, která přetrvají i ty nejtěžší časy.

Jestli čekáte rozepsání ústřední zápletky do větších detailů, čekejte dál. Sám jsem o příběhu věděl základní minimum a následně si o to víc vychutnal každý nečekaný zvrat. Od prvních minut se stáváme aktéry rafinované hry autorů, kteří třeba hned v úvodu naznačí, že je zde nějaký zlý muž, který provádí něco hodně ošklivého mladým klukům, aby o pár scén později vyšlo najevo, že ten muž je vlastně dobrák a zlo páchá pod velmi silným tlakem okolností. Z postavy jednoznačně záporné je rázem postava tragická.

Tlak na vaše emoce je od prvních minut neskutečný a nejspíš záleží na subjektivním úhlu pohledu, jestli půjde o strach či smích, či směsku obojího. Pro mne šlo z větší části o film nebezpečný, o film, z něhož jsem měl strach, ovšem jiným způsobem, než mívám strach u běžných hororů. Tohle bylo… opravdovější. Jiní diváci (nikoliv jenom malý hlouček) považovali mnohé děsuplné okamžiky za hodné hlasitého smíchu. Přiznávám, taky mi absurdita některých výjevů vnucovala úsměv a brát AVTP smrtelně vážně asi nejde, ale rozhodně bych jej nedoporučoval jako film, u něhož se zasmějete.

Originální není jenom příběh (který naopak mnohým může připadat poněkud ošuntělý), originální jsou i vizuální nápady režiséra Tomase Alfredsona. Ten dokázal správnou délkou záběrů a prácí v rámci nich (tzn. mizanscénou) dodat komornímu vyprávění skoro epický rozměr. Všechno je jaksi osudovější, hlubší a dojemnější, než při letmém pohledu vypadá. Vtahování do děje probíhalo v mém případě pozvolna a zásadně skrze unikátnost viděného. S každým dalším vycizelovaným záběrem (nad nimiž ční finální zúčtování v bazénu) jsem byl o kus blíž jádru filmu, lépe jsem chápal záměr tvůrců. Těžko se to vysvětluje, takhle to vyznívá zvláštně, ale až uvidíte, nejspíš sami pochopíte, proč jde o film, při jehož „absorpci“ jsou nejdůležitějším orgánem oči.

Zlo – tohle slovo mi vytanulo na mysli několikrát. Pro některé společné prvky s rovněž švédským filmem Zlo (o školní šikaně), pro jeho permanentní přítomnost. Neřekl bych, že fyzickou, přesto hmatatelnou. Nejspíš si také budete klást otázku „kdo je horší, čí chování dává větší smysl?“. Je ještě na místě, zkoumat, jestli násilí ano, nebo násilí ne, když bez něj to nejde a s ním je to ještě horší? Stále víc filmů násilím nakaženou společnost přijímá jako holý fakt a jednotlivce staví do role oběti, která se musí bránit, chce-li přežít. Jenže co určuje, kdo je lovcem a kdo loveným? Pouze síla?

Filmů jako AVTP není mnoho. Tedy, není žádný film jako AVTP, ale filmů, které šokují, dojímají, rozesmávají, dokáží oslovit příběhem i obrazem a přesvědčit vás, že něco podobného zase pár měsíců (možná let) neuvidíte, těch není mnoho. Nemohu vytasit slovo dokonalost, nedořešenost a naivita některých motivů mi to neumožňuje, ale mohl bych použít slovo jiné, mnohem výstižnější – radost. Přesně tu, byť již doznívá, ještě devět dní po zhlédnutí pociťuji.

Ať vejde ten pravý (Låt den rätte komma in, Švédsko 2008)
délka 114 minut

režie: Tomas Alfredson; scénář: John Ajvide Lindqvist; kamera: Hoyte Van Hoytema; hudba: Johan Söderqvist; hrají: Kåre Hedebrant (Oskar), Lina Leandersson (Eli)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (84%), IMDb (8.4), RT (100%)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s