Nový Hollywood – 10 filmů

Posted: 6. 9. 2008 in klasika, různé, tipy

10 položek a méně

Na téma Nový Hollywood jsem již jeden obsáhlejší článek zveřejnil, prostor pro zevrubnější rozepsání se o jednotlivých filmech v něm však nezbyl, což napravuji až nyní. Následující (chronologicky řazený) výběr nechce být výběrem jakkoli celistvým, mapujícím všechny důležité tituly, jde, po vzoru výčtu „10 položek a méně“ (viz stejnojmenný film) o čistě reprezentativní vzorek, úmyslně neobsahující snímky příliš známé, ani příliš neznámé. Snad bude k čemu a i pokud ne, časem tak jako tak dám dohromady další desítku, Nový Hollywood prostě žeru. 🙂

Bonnie a Clyde (1967, r.: Arthur Penn)

Bylo to v době Velké hospodářské krize, kdy ti dva kradli a zabíjeli a lidé je zbožňovali. Chtěli mít stejnou odvahu, chtěli být stejně nekompromisní při získávání toho, čeho se jim nedostává, zatímco jiní tím plýtvají, chtěli být jako Bonnie a Clyde, hrdinové nezapomenutelné gangsterky. Warren Beatty věděl, do čeho výhodně investovat, jako producent si díky této nihilistické a zjevně levicově orientované para love story připsal na konto sympaticky zakulacenou částku (celosvětově to dělalo přes 70 milionů), jako herec se téměř ze dne na den stal hvězdou oslepující svou zářivostí hvězdy ostatní. Benevolentní přístup tvůrců Bonnie a Clyde, inspirovaných mimo jiné francouzskou novou vlnou, k sexu a násilí, šokoval puritány a cenzory definitivně přiměl spustit nový systém ratingů, jenž funguje dodnes. Benevolentní přístup tvůrců Bonnie a Clyde k sexu a násilí nadchnul mladé diváky, znuděné neinvenčními studiovými velkofilmy, a velkou měrou přispěl k vytvoření „šablony“ na filmy, které budou zaručeně úspěšné. Natáčet v exteriérech, natáčet o žhavých tématech, natáčet po svém a na nikoho nehledět. Nastupuje nová, mimořádně silná generace „auteurů“.

Terče (1968, r.: Peter Bogdanovich)

Král béčkových filmů Roger Corman finančně zaštítil Bogdanovichův debut s tím, že v něm musí najít místo pro nepoužitý materiál z hororu The Terror (1963) a zároveň zaangažovat Borise Karloffa, který Cormanovi dlužil dva natáčecí dny. Důkazem geniality skloubení obojího budiž mimo jiné Karloffovo odmítnutí peněz za natáčecí dobu přesahující ony zaplacené dva dny. Terče sice mohou budit dojem dvou filmů v jednom, závěrečné střetnutí hrůzy fiktivní a reálné by ale bez předchozích minut tak perfektně fungovat nemohlo. Ač místy připomíná laciný horor (Cormanův vliv je poznat), výběrem tématu a formální, takřka hitchcockovskou precizností zapadá mezi filmy nastupujícího Nového Hollywoodu (jehož nástup jakoby film reflektoval). Námět Terčů se ke smůle tvůrců zčásti přeměnil v realitu, neboť jeho uvedení následovalo krátce po atentátech na Martina Luthera Kinga a Bobbyho Kennedyho. S dvěmi myšlenkovými vrstvami pracující zobrazení spjatosti toho, co nás děsí v kinech s tím, co nás děsí ve skutečnosti (a co perspektivou psychopatického snipera v závěru splývá v jedno), nemohlo být pro přílišnou nekompromisnost v době svého vzniku plně doceněno. Dnes jde o nadžánrový klenot stejně jako o nejdůstojnější rozloučení Borise Karloffa (který film nečekaně obohacuje o cynický humor).

Bezstarostná jízda (1969, r.: Denis Hopper)

Get your motor runnin‘ /Head out on the highway /Lookin‘ for adventure Bezstarostná jízda nebyla prvním „hippie“ filmem, ale dodnes zůstává tím nejvýraznějším. Dodnes existují spory ohledně toho, kdo je původním autorem myšlenky na příběh dvou motorkářů, kteří převážejí drogy americkým jihozápadem s vidinou velkého obnosu peněz a splněných snů. Jako scénáristé jsou uváděni Dennis Hopper, který hraje Billyho (the Kida) a film režíroval, Peter Fonda, který hraje Wyatta (Earpa) a film produkoval a Terry Southern, jenž údajně vymyslel titul, značící také životní styl zainteresovaných – Easy Rider. Směr, jakým se bude ubírat natáčení party volnomyšlenkářských kámošů, předvedli Hopper s Fondou již během přípravy klíčové scény na Mardi Grass, na karnevalu, který málem zmeškali. Film i přesto, i přes povahu paranoidního Hoppera, s oblibou tyranizujícího věčně zhulený štáb (Nicholson, Hopper, Fonda na plátně skutečně kouří trávu!) vzniknul, dal nový význam slovu „freedom“ a naplno odstartoval úžasnou éru Nového Hollywoodu. Málokterý film před nebo po Bezstarostné jízdě vyniká takovou lehkostí. We were born, born to be wild/We can climb so high I never wanna die

Harold a Maude (1971, r.: Hal Ashby)

Vzít silné téma, přistoupit k němu neotřele, proměnit jej v dobře obsazený film a vše vyšperkovat silně návykovým soundtrackem, doufaje, že vznikne kult. Dnes metoda mnoha začínajících nezávislých filmařů, v sedmdesátých letech shoda okolností. Jako obzvlášť velká shoda okolností se Harold a Maude jeví při pohledu na některou z dobových fotek Hala Ashbyho, i na novohollywoodské režiséry dosti svérázného živla. Příběh o více než přátelském vztahu mladého muže a ženy, která by mohla být jeho prababičkou, se žánrově pohybuje někde mezi černou komedii, existencionálním dramatem a romancí. Dnes již bezesporu kultovní záležitost obohatila svět mimo jiné o nesmrtelný soundtrack Cata Stevense a dva nové výrazy; „harolding“ (poflakování se kolem hřbitovů) a „maudism“ (filozofie založená na vychutnávání každého dne až do dna).

Americké graffiti (1973, r.: George Lucas)

„Jedna noc party středoškolských absolventů během šedesátých let.“ – věta shrnující děj celého filmu, krásně pohodové „after-high-school“ komedie, která umístěním do roku 1962 předskakuje jedné svinsky dlouhé tragédii. Ale na ní žádný z neochotně dospívajících hrdinů těch rozverných nočních trapásků zatím nemá ani pomyšlení, stejně tak divák, v čemž spočívá největší dar Amerických čmáranic na zdi (jak si trefně zapřekládali autoři nejmenované socialistické publikace). Během jejich sledování se nemusíte s ničím trápit, na nic myslet, jenom koukat na snažení budoucích hvězdiček (Richard Dreyfuss, Harrison Ford, dále již raději převážně režírující Ron Howard) a poslouchat jednu vedle druhé nasekané pecky z parádního soundtracku. Možná i pod vlivem hitů v něm obsažených se pěkně rozjel také George Lucas a první sestřih měl úctyhodných 210 minut. Finální verze upravená na rozumných 112 minut z Lucase učinila jako mávnutím světelného meče milionáře a splněný klukovský sen, který následoval, je již známý napříč všemi galaxiemi. Za kacířským tvrzením, že zábavnosti Graffit velký kámoš Stevena Spielberga vícekrát nedosáhnul, si nadále stojím.

Špinavé ulice (1973, r.: Martin Scorsese)

Po studentském debutu Kdo to klepe na mé dveře (1967) a polozapomenuté Bertě z dobytčáku (1972), natočené „na zakázku“ již zmíněného Rogera Cormana, mohl také Martin Scorsese (Malibu generace) konečně natočit první SVŮJ film. Mnohdy poněkud krvavější zážitky party ústředních kamarádů vycházejí z režisérových osobních zkušeností z Little Italy, kde prožil dětství. Všechny exteriérové scény navíc vznikaly přímo v ulicích New York City, neautentičnost by tedy filmu vyčítal málokdo. Scorseseovské jsou Špinavé ulice také v jiných ohledech – dlouhé steadi-camové záběry, dobová hudba, Robert De Niro. Kvalit pozdějších sondáží na tu méně probádanou stranu zákona Ulice možná nedosahují, ale rozhodně je dobré vědět, co Casinu, Mafiánům a především Taxikáři předcházelo.

Vymítač ďábla (1973, r.: William Friedkin)

Na začátku bylo slovo. To slovo znělo (The) Exorcist a šlo o název románu Williama Petera Blattyho z roku 1971. O dva roky později podle něj natočil William Friedkin (osloven byl mj. také Mike Nichols nebo Peter Bogdanovich) horor, který šokoval svět. Když už film o pubertální dívce posedlé ďáblem, tak se vším všudy. Na masturbaci krucifixem byl v té době připraven málokdo. Neznamená to ovšem, že by se lidé kinu vyhýbali jako čert kříži, právě naopak, Vymítač vydělal celosvětově přes 400 milionů dolarů. Před pár lety by bylo navíc nemyslitelné, aby podobný druh filmu (v zobrazování nechutností explicitní horor) obdržel byť jen nominaci na Oscara. Tvůrci Vymítače si odnesli dva, za nejlepší zvuk a adaptovaný scénář. Z mnoha následujících hororů, bourajících se stejnou samozřejmostí veškerá existující tabu, zmiňme alespoň Texaský masakr motorovou pilou (1974), Přichází satan (1976) a Halloween (1978).

Zapadákov
(1973, r.: Terrence Malick)

Odstřihnout se od minulosti, spálit za sebou mosty a utéct do přírody. I když jenom na pár týdnů. Prostě pro ten pocit. Pro ten opojný, pomíjivý pocit, který stejně brzy vystřídá pocit jiný: „jako když sedíte ve vaně a všechna voda odtekla“. Malickova fatalistická reflexe pocitů Vietnamem poznamenané generace vyhází z reálných událostí, ale zároveň vyhlíží nadpozemsky a nadčasově. Ne tolik jako následující Nebeské dny (rovněž orámované naivním komentářem nedospělé dívky), tudíž realističtěji a prostým sdělením, ke kterému celou dobu směřuje, i bolestněji. Živé obrazy podmanivé přírody pokresluje hudba Jamese Taylora (s převzatými motivy od Carla Orffa) a je fascinující, jak přesně vždy koresponduje obrazové „ladění“ s náladou postav. Věci v podstatě nejsou dobré a špatné. Dobří a špatní jsou jenom lidé. Přičemž ti špatní na sebe budou vždy strhávat více pozornosti. Zapadákov – kruté a výstižné označení pro texaskou krajinu, která nebyla pro starý ještě když bratři Coenovi nosili zvonáče a kouřili trávu. Terence Malick se ve svém debutu tuze přímočarou cestou dobral v podstatě stejného závěru jako oni ve svém zatím posledním opusu. Některým historkám však modernizace nemůže ublížit.

Čínská čtvrť (1974, r.: Roman Polanski)

Pět let poté, co jeho těhotnou manželku Sharon Tate (a čtyři další přátele) brutálně zavraždili členové gangu Charlese Mansona, se Roman Polanski vrátil na výsluní svým dost možná nejtemnějším filmem. Čínskou čtvrtí, neonoirem o kvalitách ručně vyšívaného hedvábného šátku, který se vám omotá kolem krku a lehce váš přidusí. Jack Nicholson toho jako detektiv s býčí povahou fyzicky moc nevytrpí (slavný přefiknutý nos), ale co se musí honit jeho myslí, jež je sama o sobě titulní čínskou čtvrtí, s tím by k lepšímu nehnuly ani měsíce psychoanalýzy. Tu by po natáčení ostatně potřebovala většina štábu. Pověstné jsou vyhrocené hádky mezi Nicholsonem a Polanským (rozmlátil Jackovu televizi) a mezi Dunawayovou a Polanským (vytrhl Faye hrst vlasů). Ať v sobě tyhle bulvární pikošky nesou sebevětší kus pravdy, Čínská čtvrť nakonec vznikla a po Rosemary má děťátko (1968) a Kmotrovi (1972) ještě jednou pojistila uměleckou nesmrtelnost producenta Roberta Evanse (a poplácala po zádech jeho mohutné ego). Vnitřní zmatek J.J. Gittese měl být podle původní představy scénáristy Roberta Townea náplní dalších dvou filmů, nakonec vzniknul pouze jeden, nepříliš zdařilý sequel Dva Jakeové (mimochodem režírovaný Jackem Nicholsonem). Kvůli obvinění ze znásilnění třináctileté dívky (mimochodem v domě Jacka Nicholsona) Polanski již více filmů v Americe nenatočil.

Rozhovor (1974, r.: Francis Ford Coppola)

Jako borůvkový keř mezi dvěmi sekvoji působí Coppolův Rozhovor natočený mezi prvním a druhým Kmotrem. Pátrání paranoidního zvukového technika (Gene Hackman) po čemsi nehezkém řadí někteří kritici k umělecky nejambicióznějším režisérovým počinům. V učebnicích pro začínající filmaře má své pevné místo minimálně závěrečná „odhalovací“ pasáž, srozumitelně, sérií chytře řazených scén a příslušných zvukových stop odkrývající všechny dosavadní nejasnosti. Coppola film sice produkoval, režíroval a pod vlivem Zvětšeniny (nikoliv aféry Watergate) k němu napsal scénář, skoro stejný podíl zásluh na výsledném tvaru je přičítán Walteru Murchovi, hlavnímu střihači a mistru zvuku. Nejvýrazněji se Rozhovorem inspiroval Brian De Palma – Výstřel (1981).

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s