Tobruk ****

Posted: 15. 9. 2008 in film týdne

Film týdne (90)

tobruk

Daleko od domova, blízko smrti

Člověk se někdy octne v situaci, jejíž naoko správné vyřešení znamená přinést oběť. Nepochybuji, co by udělali Švejk, Yossarian a já – vzali nohy na ramena, ať si zemře někdo jiný –, ale u Tobruku bojovala jiná sorta chlapů. Když už jsou jednou ve válce, tak ji bojují. Do posledního zrnka písku, které ubrání, do poslední kapky krve, kterou prolijí.

Ze země vydupaný projekt Václava Marhoula přicházel na svět dlouhé, úmorné čtyři roky. Od prvotního okouzlení knihou Stephena Cranea o válce Severu proti Jihu Rudý odznak odvahy, přes komplikované shánění financí, jež se ve výsledku vyšplhaly na 80 milionů korun, až k vysilujícímu natáčení v Tunisku (stále zaminovaný Tobruk nebyl použitelný). Marhoul vytyčenou kótu nakonec dobyl a svůj Tobruk přiváží týden po slovenské premiéře (jako projev díku slovenským partnerům) také do Čech. Vyplatilo se to napjaté očekávání?

Podzim roku 1941, 11. východní divize československého praporu vyčkává na svůj okamžik v táboře vzdáleném téměř 600 kilometrů od Tobruku. Skupinu mladých vojáků nově doplňuje idealistický mladík Jiří Pospíchal (Jan Meduna) a pro svůj židovský původ nepříliš vítaný Jan Lieberman (Petr Vaněk). Především oni dva si během následujících dní naplno „vychutnají“ soustavnou buzeraci desátníka Koháka (Robert Nebřenský) z cizineckých legií. Právě ona a povídání o ženách, fyzicky přítomných jenom ve dvou nepatřičně oplzlých scénách, tvoří hlavní náplň první třetiny filmu. Ani ne tak v doslovném, jako spíš v přeneseném slova smyslu není do čeho píchnout.

Strach ze smrti začne geometricky narůstat s přesunem do přístavu Tobruk, který je třeba ubránit. Za jakoukoliv cenu. Vojáci, neustále deptáni nepřátelským bombardováním, vyčkávají, zpoza které písečné duny se vyvalí masa italských okupantů. Přitom mají co dělat, aby vyžili z nikterak výživné stravy a nedoplatili na dehydrataci či sílící ponorkovou nemoc („zlí“ jsou na obou stranách).

Zpočátku není snadné odhadnout hlavního hrdinu a předpovědět, kdo nejspíš přežije déle, což na jednu stranu nahrává do karet nečekanosti dějového zvratu cca ve dvou třetinách filmu, na stranu druhou nemáme možnost naplno prožít žádné individuální drama. Film je psychologicky poměrně plochý a sledovat vojáka pozorujícího hvězdy znamená sledovat vojáka pozorujícího hvězdy, jakkoliv herci hrají s maximálním nasazením a jakkoliv byl záměr nejspíš „hlubší“. Citovou rovinu Tobruku bych označil za neuspokojivou. Finále sice šikovně zdůrazňuje leitmotiv, ale dojmout nedokáže.

Film roztahaným scénářem a laxním prokreslením postav paradoxně ztrácí tam, kde by měl dle omezeného rozpočtu získávat, zatímco technickým provedením oslňuje. Co nelze přeslechnout, je špičkové ozvučení, kdy každé vrznutí, každý slyšitelný kontakt písku s kovem, dotváří atmosféru místa, jež si stanovuje vlastní nevyzpytatelná pravidla. Jestli z obavy před „nevelkolepostí“ váháte, jít-li do multiplexu, vězte, že právě tam si Tobruk naplno vychutnáte. O té „nevelkoleposti“ bychom ostatně mohli polemizovat. Dvě tři akční scény mají téměř hollywoodské grády a záběry pouště jsou vskutku okázalé (ne pro nic za nic je jméno kameramana Vladimíra Smutného uváděno v úvodních titulcích hned před tím Marhoulovým).

Na Tobruku je mi jako na válečném filmu rovněž sympatická jeho neskrývaná chlapskost, kterou v žánrových spřízněncích musíte mnohdy hledat za milostnými psaníčky, změkčujícím retrospektivním vyprávěním a spoustou odbíhání za bojové linie. Nepřikrášlené násilí (včetně jedné scény schopné šokovat), žádný patos, smířenost se smrtí, sprosté písničky a koneckonců i to čištění latríny posilují dojem, že něco hodně podobného tvořilo (každo)denní náplň tamějších vojáků. Vědomi si svých omezených možností, resp. toho, co je čeká doma, v „Třetí říši prolezlé kolaboranty“, nebojovali s nadšením, ale – jako v každé válce –, aby přežili. Prostředí pouště ještě víc než džungle nebo město podtrhuje strašlivý dojem, že odtud není úniku.

Václav Marhoul umí režírovat a zná své limity. Tobruk je proto v mnoha ohledech filmem navenek odměřeným, ve skutečnosti asi tím nejlepším, jaký mohl na dané téma a za daného stavu české kinematografie vzniknout. Neusiluje o zázraky, nesnaží se dosáhnout dříve nedosaženého a rozhodně plní více nežli funkci pietního památníku těch, kteří nasazovali životy za naši budoucnost.

Tobruk (ČR 2008)
délka 100 minut

režie: Václav Marhoul; scénář: Václav Marhoul (na motivy knihy Stephena Cranea Rudý odznak odvahy); kamera: Vladimír smutný; hudba: Sussan Deyhim a Richard Horowitz; hrají: Jan Meduna (voják Pospíchal), Petr Vaněk (voják Lieberman), Robert Nebřenský (desátník Kohák), Kryštof Rímský (voják Kutina), Michal Novotný (četař Borný)

75%

jak hodnotí jinde: ČSFD (72%)

Reklamy
Komentáře
  1. […] udatní. Můžeme se chlubit syrovým válečným filmem na špičkové technické úrovni (Tobruk); postmoderní, přesto své předloze věrnou adaptací velkého klasika (Karamazovi); komorním, […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s