Roman Polański

Posted: 18. 10. 2008 in osobnost

Strach a touha

Na útěku – stav příznačný pro život Romana Polańského. Ať vinou vlastní, či někoho jiného, Polański jakoby stále hledal a nemohl najít místo, kde pokojně stráví svůj život. Možná si již zvykl být v doslovném i přeneseném významu psancem a neklidný stav mysli, blízký pocitům odvrženého dítěte přijal ve svých pětasedmdesáti letech za normu. Jeho zatím poslední film, adaptace věčně, jaksi přirozeně utíkajícího Olivera Twista, o něčem podobném svědčí.

Kdybych chtěl mermomocí použít obehranou frázi „kruh se uzavřel“, pak nejlépe hned zkraje. Polańskému v současné době poskytuje útočiště rejdiště všech umělců Paříž, kde se léta páně 1933 jako Rajmund Roman Liebling narodil. Když se otec, polský žid a matka, ruská katolička, rozhodli dva roky před válkou vrátit do Krakova, nemohli tušit, o jak neprozíravé rozhodnutí jde. Po obsazení Polska nacisty byla rodina, včetně babičky a nevlastní sestry, přesunuta do ghetta, následně do koncentračních táborů. Smrti nakonec unikl jenom otec, který přežil útrapy v Mauthausenu, a malý Roman, jemuž rodiče před odvlečením zajistili za cenu veškerého majetku úkryt u nežidovského farmáře.

Po vzpamatování z válečných hrůz začíná Polański působit jako herec, následně se začíná studovat na Filmové škole v Lodži, která rozvinula správným směrem talent jiných velikánů polského filmu, Andrzeje Wajdy a Krzysztofa Kieslowského. Ještě během studií uvádí krátkometrážní absurdní grotesku Dva muži a skříň (1958). Tři roky po absolvování natáčí svůj první celovečerní film.

Nůž ve vodě (1962)
Pod očekávání nevinné kočkování dvou psů (za přelétavého povzbuzování jedné feny), kteří si nechtějí připustit podobnost jednoho s druhým, se teprve v závěru vyvrbí v drama člověka, trpícího za zločin, který nespáchal. Chtěl-li Polański tímto cvičením na troufale malém prostoru říct pár metaforicky zaobalených slov k tématu „život za komunismu“, či jenom natočit náznakový thriller o hájení svého teritoria, není tak podstatné jako fakt, že se na to moc dobře kouká.

Formálně originální drama tří postav popudilo kritiky a nechalo chladnými diváky. Neslušelo se, aby film té doby nevyzdvihoval polskou národní hrdost, natožpak aby naznačoval, že k té hrdosti není až tolik důvodů. Polańského progresivní přístup byl mnohem příznivěji přijat na západě, když následovala cenu kritiků na MFF v Benátkách a nominace na Oscara (Nejlepší zahraniční film – 1963), režisér dlouho neotálel a opustil horkou půdu země, ve které již nadále nenacházel potřebné zázemí. Svůj další film natočil v Londýně, s francouzskou herečkou v hlavní roli. Není divu, že se postupně naučil ovládat kromě polštiny, francouzštiny a ruštiny také španělštinu, angličtinu a italštinu. Kosmopolitní člověk.

Hnus (1965)
Z nějakého důvodu jsem si během velmi sugestivního závěru představoval, jak by celá záležitost vyzněla coby televizní reportáž o hrůzném nálezu v jednom panelovém bytě. Jak by byl vykreslen vrah, jak oběti, zda-li by vůbec někoho zajímaly příčiny. Těm je věnováno předchozích cca devadesát ubíjejících filmových minut, zahrnujících asi třikrát znásilnění Catherine Deneuve a minimálně jednou Catherine Deneuve procházející v zombie modu Londýnem. Netuším, jestli má jít o výzvu ke zmagoření, nebo naopak o varování před ním, či pouze o atmosférické nahlédnutí do hlavy pacientky, která utekla z pohovky doktora Freuda, psychárna je to každopádně vydařená.

Následující černou komedii natočil stejně jako hnus za spolupráce scénáristy Gérarda Bracha.

Slepá ulička (1966)
Vnitřní boj „dodívat se/nedodívat se“ svádím téměř u každého Polańského filmu. Zatím jsem jej vždycky ke štěstí daného filmu vyhrál a místo zamýšlených dvou (až na jednu výjimku) nakonec vždy hodnotil čtyřmi hvězdičkami. Ze slepé uličky vycházím pokořen. Neskutečně nezáživné míšení thrilleru a komedie podněcovalo mou touhu zvědět co bude dál mnohem méně než bezprostředně následující a podobně schizofrenní Ples upírů. Dlouhé záběry, včetně toho nejdelšího, sedmiminutového, jsou fajn, jsou pěkné, jsou nudné a asi měly za cíl dostat diváka do specifické nálady. Hádám, že sklíčenost to nebude.

Prvním přičichnutím ke Spojeným státům byla podivně nevtipná parodie Ples upírů (1967), jež dokáže jako většina Polańského filmů vtáhnou svou divnou, nespecifikovatelnou atmosférou. I přes její přítomnost vyniká Ples euforií, pramenící z režisérova idylického vztahu s budoucí manželkou, krásnou a roztomilou Sharon Tate. Podle vlastních slov strávil po boku této ženy nejkrásnější chvíle svého života. Byli v ráji, čekalo je peklo. Což (prozatím s cynickou, nicméně nadsázkou) předznamenává plnokrevný hollywoodský debut notně pekelného ražení.

Rosemary má děťátko (1968)
Bez legrace film, který svým přístupem „nožem proti těhotenství“ není vhodný pro nastávající matky. Polanski dále rozpracovává motiv z Hnusu (Mia Farrow je zpočátku dokonce podobné Catherine Deneuve), bezbrannost mladé ženy, obklopené ze všech stran čímsi cizím, usilujícím o narušení její sexuální integrity. Zde musí hrdinka navíc zápasit s faktem, že se nekontrolovatelné zlo stává fyzickou součástí, ale jako matka je i v tomto ohledu bezmocná, své nenarozené dítě zabít nedokáže. Netrpělivě očekávaný a velmi snový závěr nám k vlastní škodě dává jednoznačnou odpověď, ale zároveň si díky ní může dovolit asi vůbec nejděsivější scénu – pasivní přijetí vsugerované role. Odvážné téma i délka plně slouží režisérovu oblíbenému procházení nejtemnějšími a nejcitlivějšími podloubími lidské duše.

Když si Polański se Sharon Tateovou v únoru šedesátého devátého roku pronajali rezidenci Cielo Drive v Los Angeles, nemohli tušit, k jaké tragédii zde o šest měsíců později dojde. Dne 9. srpna 1969 vpadl do rezidence gang kriminálníka Charlese Masona, známý také jako „Masonova rodina“. Bestiálně zavraždili Tateovou, tehdy osm a půl měsíce těhotnou, a další tři osoby: kadeřníka Jaye Sebringa, Polanského přátele Abigail Folgerovou a Voyteka Frykowského. Polanski byl ke svému štěstí v Evropě. Z této události se nikdy plně nevzpamatoval. Svědčí o tom mimo jiné mimořádně temné vyznění naprosté většiny jeho následujících filmů. Pohled na svět se pro něj nenávratně změnil, navždy si bude vyčítat, že v ten den nebyl u své těhotné manželky. Jakkoli by těžko situaci ovlivnil, naopak nejspíš připravil svět o dalšího talentovaného člověka. Dozvukem traumatizující události je silně poznamenána brutální adaptace Shakespearova Macbetha (1971). Později výrazněji zužitkované téma sexuální obsese nepřidalo na atraktivitě nevydařené koprodukční komedii Co? (1972). Za návrat ve vší parádě můžeme pokládat teprve Čínskou čtvrť (1974), jeden z nejtemnějších neonoirů, proslavený mimo jiné nesnesitelně napjatou atmosférou během natáčení. Dle rozšířeného mínění nejosobitější a pro pochopení jeho tvorby klíčový titul vznikl dva roky po bloudění Jacka Nicholsona a jeho rozříznutého nosu.

Nájemník (1976)
Polański po Hnusu a Rosemary potřetí variuje téma „člověk propadající šílenství v nepřátelsky naladěném bytě“. I při své notné úchylnosti mi tato variace, očividně ovlivněná Kafkou, přišla nejsrozumitelnější. S cynismem režisérovi vlastním krásně demonstruje kontinuální deptání jedince společností, která v rámci určitých zvrácených pravidel nepřipouští žádné odchylky. Trelkovsky (absence křestního jména tohoto polského imigranta zdůrazňuje autobiografickou rovinu díla) si příliš pozdě uvědomuje, kam ho přivede bezvýhradný konformismus. On si možná přivykne prostředí, ale prostředí nikdy nepřivykne jemu.

Uprchlíkem ve zločinnějším smyslu daného slova se Polański roku 1977 stává po svedení nezletilé dívčiny v domě Jacka Nicholsona. Znásilnění opilého dítěte není věc, nad kterou by puritánští Američané dokázali mávnout rukou. Ani po třiceti letech ne, území Spojených států je pro známého světoběžníka nadále zakázanou zónou. Většinu následujících filmů natočil ve Francii nebo Velké Británii, třebaže za účasti amerických herců (Harrison Ford – 48 hodin v Paříži, Johnny Depp – Devátá brána). Svým ambivalentním vztahem k ženám popudil feministky a konzervativce ještě (ne)jednou, když svou novou manželku Emmanuelle Seigner nechal objevovat sadomasochistické podoby lásky v psychologicko-erotické adaptaci knihy Pascala Brucknera.

Hořký měsíc (1992)
Auvajs! Zákeřná podpásovka pro „přisvojovatelské“ chlapské ego a pro všechny idealistické mladé páry, přesvědčené, že jejich společná láska jim pomůže ladně přehupsnout přes všechny životní překážky a že budou žít šťastně a spokojeně až do kremace. Obzvlášť nevhodné pro čerstvé manžele, jejichž „honeymoon“ by se po zhlédnutí snadno mohly přehoupnout do nekontrolovatelných „bittermoon“, do listování temnými stránkami duše své i svého partnera.

Vícero způsoby mohou znalci režisérova života vnímat napínavý psychothriller o vině, trestu a odpuštění.

Smrt a dívka (1994)
Typická Polańského témata (pocit viny, nemožnost úniku před vnějším světem) se zde mísí s obecnějším zamyšlením nad smyslem demokracie, potažmo kteréhokoliv systému a nad jeho mocí/bezmocí při prosazování spravedlnosti. Divadelní původ film nezapře, ale zásluhou tří brilantních herců dokáže po celou dobu šlapat jako hodinky. Nejdříve nevíme prakticky nic a díky chytrému dávkování informací nikdy nehrozí pocit, že víme málo, nebo naopak příliš. Jsme bráni jako rovnocenní partneři. Je jenom na vás, přidáte-li se pod nátlakem emocí na stranu obžalovaného, žalujícího, (tragikomicky bezzubého, absurdně přelétavého) zákona, či zůstanete nestrannými pozorovateli.

Pianistu, své opus magnum, dílo, k němuž celý život směřoval, natočil Roman Polański před šesti lety. Příběh židovského pianisty, který jako jediný uniká lágru, je strhující právě pro osobní naléhavost, kterou do něj vetkal. Polański bere film zjevně jako formu psychoterapie, ale projekty dokončené ani připravované (mysteriózní thriller s Nicolasem Cagem) nesvědčí o výraznějším pokroku. Možná traumata, jež jej sužují od raného dětství, ani nechce opustit. Možná jejich opakování skrze náměty svých filmů pojímá coby pokání. A možná je právě to důvod, proč dokáže o věčném sváru lidského strachu a lidské touhy tvořit tak naléhavá díla.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s