Speed Racer ****

Posted: 14. 11. 2008 in recenze

Film (z) budoucnosti

Třebaže Speed Racer vystupuje jako produkt globálního, dokonale propojeného světa (inspirovaný v Japonsku, přetáhnutý do Států, natočeny v Německu), základy, z nichž vychází, bych za všeobecně známé vskutku neoznačil. Z toho důvodu se úvod textu s kapkou otravné didaktičnosti ohlíží do historie. Máte-li však přibližné ponětí, kdo nebo co Speed Racer byl, s klidem a ladností následující odstavec přeskočte.

V roce 1959 začalo jedno z hlavních japonských vydavatelství Shueisha vypouštět po dobu deseti let mezi lid manga časopis Shōnen Book (předchůdce slavnějšího magazínu Weekly Shōnen Jump). K přispěvatelům patřili od začátku některé z nejuznávanějších autorit mezi mangaky (ti, kteří píší mangu), mimo jiné Tatsuo Yoshida, autor Mach GoGoGo. Tento počin, zasvěcený trochu extrémnějším automobilovým závodům, vykvetl v dubnu 1967 po vzoru sakurového kvítku v pestrobarevný anime seriál. Krátce nato vzniká přestříháním a předabováním jeho americká verze, jenž hlavního hrdinu, potažmo sebe samu přejmenovala na Speed Racera. Svým zaměřením na celou rodinu měl Speed daleko k dnešním výstřednostem pouze pro určitou sortu individuí, možná právě proto šlo o jednu z prvních úspěšných expanzí japonské kultury na západ.

Závodění má osmnáctiletý Speed Racer (Emile Hirsch) v genech. Jeho rodiče, Pops (John Goodman) a Máma Racerová (Susan Sarandon) vlastní nezávislou závodní stáj, jeho bratr Rex, bývalý šampión, během jednoho závodu tragicky zahynul. Speed chce být nejlepší, ale nechce zradit ideály své rodiny, nechce zklamat svou přítelkyni Trixie (Christina Ricci), proto ke štědré nabídce majitele všepožírajícího konglomerátu Royalton Industries pana Royaltona (Roger Allam) přistupuje obezřetně. Obezřetnost pro změnu chybí jeho mladšímu bratrovi Spritlovi a opičáku Chim Chimovi, velkým fandům bojových anime seriálů. Těžko říct, čeho je fanda tajemný Racer X, velmi aktivní co se týká posunování občas stagnujícího děje.

Výše uvedené je nástinem zápletky, pro Speed Racera asi stejně důležité jako kvalitní zvuková aparatura pro němý film bez hudebního doprovodu. Více než kde jindy zde platí, že není důležité co, nýbrž jak. Dvěmi slovy nemám slov, ale ani kdybych jich měl plnou hlavu, nikdy s jejich pomocí nedokážu zprostředkovat viděné. Speed Racer si jakožto přímý útok na vizuální smysly žádá být viděn a naplno prožit. Velké plátno, nebo alespoň nadlidsky široká televizní obrazovka a špičkový zvuk (kéž by jednou byl převeden do 3-D)… Ani tak nebudete mít jistotu, že napoprvé vstřebáte všechno, něco podobného od nás tvůrci snad ani neočekávají.

Bratři, či pro jistotu sourozenci Wachowští museli jako malí (tehdy ještě) kluci Speed Racera milovat, jejich filmové zpracování jakoby plynule navazovalo na dětské hry s vytuněnými autíčky, jež nerespektují žádné fyzikální zákony. No, ono je zde poskrovnu i zákonů jsoucích v souladu s prostou lidskou logikou a samotné závodění nejvíce připomíná pro svou přestřelenost často kritizovaný závěr Matrix Revolutions. V případě díla, jemuž předchází pověst ujeté rodinné zábavy, mi to ale přijde v naprostém pořádku. Naopak si dovedu představit, jak rušivě by všechny použité fígle působily ve zcela vážné podívané. Ta bude časem jistě natočena, jako prototyp by ji ale přijalo ještě méně lidí než Speeda. (Hra a radost z té ohromné spousty možností pohyblivých obrázků se promítá do poděkování pradědům filmu v podobě běžícího „zoetropového“ koně během posledního závodu.)

V čem konkrétně posunuli sourozenci Wachowští hranice kinematografie, teprve ukáže čas a rozeberou filmoví teoretici. Za sebe musím s neopadajícím úžasem ve tváři napsat, že nic takto kompaktního, postihujícího v jede moment tolik dějových a časových rovin, jsem dosud neviděl. Příkladem může hned úvodní sekvence, poměrně dlouhá, přesto nesmírně dynamická, představující nám s až neskutečnou srozumitelností většinu důležitých postav. Rozdíly mezi minulostí a přítomností (později, během Royaltonova vyhrožování a budoucností) přestávají existovat, všechno tvoří nedílný celek, z pevného, ale tvárného materiálu. Klasický střih typu (obehraného) záběru-protizáběru je využíván spíše sporadicky a když už, pozornost si nárokuje spíše pozadí než samotná tvář mluvčího. Pechody mezi záběry, mnohdy v rámci jedné místnosti, zajišťují nerušivé stíračky, přesně v duchu komiksů, rovněž zaznamenávajících na jedné straně (jeden záběr) několik dějů paralelně.

Jestliže stíračky mají nejblíže k manga podobě původního Speed Racera, bojové akční scény pak jasně odkazují k animované seriálové verzi. Kdo viděl pár epizod nějakého akčního anime (klidně i toho Pokémona), způsob natočení, resp. digitálního upravení likvidací padouchů mu jistě bude povědomý. K totálnímu obrazovému šílenství (v dobrém slova smyslu) bych připodobnil samotné závody. Ty, ač maximálně stylizované a nejodtrženější od reality, budí díky mazané dramatické výstavbě nejsilnější emoce. Množství naakumulovaného napětí během posledních vteřin posledního závodu je smrtící. Závodní sekvence svým pojetím také nejhojněji odkazují k počítačovým hrám. Ať přítomností ducha, hráče, který zajel trať v rekordním čase, nezničitelností vozidel, nebo využíváním různých destruktivních upgradeů.

I když se primárně jeví jako vábnička malých dětí, jako něco sladkého a barevného, určování cílové divácké skupiny Speed Racera není vůbec snadné. Děti a milovníci akční zábavy budou otráveni zdlouhavým, často patetickým žvaněním bohatým na perly á la „Jsem tu, protože někdo chtěl ublížit mé rodině a já mu to chci vrátit.“ Pátrání mezi zbývajícími skupinami diváků ztěžují vtípky pro zasvěcené cinefily (otrávení po provázku přesně jako v Žiješ jenom dvakrát) a časté útržkovité záběry ženských nohou, naznačující k radosti následovníků doktora Freuda potlačovanou sexualitu (což je zdůrazněno poukázáním na nevhodnost jediného polibku v celém filmu). Nezaškatulkovatelnost nejspíš zmátla i většinu filmových kritiků (na Rotten Tomatoes směšných 37% pozitivních recenzí) a následně i diváků, kteří se do kin moc nehrnuli (při rozpočtu 120 činí celosvětové výdělky cca 90 milionů dolarů).

Mám rád filmy vyprávějící obrazem a Speed Racer se mi líbil, jakkoli nemá moc co vyprávět a občas nudí. Jeho obrazy a hlavně propojení jeho obrazů mne mnohokrát potěšilo, párkrát nadchlo. Teprve po skončení, kdy jsem si říkal, že něčeho podobného pravděpodobně chtěl dosáhnout Marcel Prous v literatuře, mi došlo, jak moc bychom si měli vážit cvoků dostatečně odvážných, aby natočili něco podobného a zase posunuli umění o kus dál. Wachowští jsou vizionáři novověku, výstřední, záhadní, závislí na moderních technologiích a nemající zábrany vložit svou genialitu do díla, jimž vědomě říkají „je to hrozně prostomyslné a infantilní a my to víme.“ Doba pro Speed Racera uzraje za pár let. To budu nejspíš tápat, proč jenom jsem mu tehdy v minulosti neudělil nejvyšší hodnocení.

Speed Racer (USA 2008)
délka 129 minut

režie a scénář: Andy a Larry Wachowští; hudba: Michael Giacchino; kamera: David Tattersall; hrají: Emile Hirsch (Speed Racer), Christina Ricci (Trixie), John Goodman (Pops Racer), Susan Sarandon (Mom Racer), Matthew Fox (Racer X) a další

85%

jak hodnotí jinde: ČSFD (73%), IMDb (6.5), RT (37%)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s