Zlatá šedesátá (1-7)

Posted: 15. 2. 2009 in TV

Předběžná zpráva

Druhý program České televize odvysílal již sedm dílů ambiciózního projektu Zlatá šedesátá, jehož tvůrci (hl. Martin Šulík, Jan Lukeš a Čestmír Kopecký) si dali za cíl zevrubněji nám představit české a slovenské filmaře v názvu obsaženého období československé kinematografie. Pro první, do jisté míry rozhodující vzorek, si nemohli vybrat nikoho vhodnějšího než Miloše Formana. Ten ani po takřka čtyřicetileté emigraci nezapomněl na krásu českého jazyka, jemuž vzdal hold krásně poslouchatelným vyprávěním. Většinu zážitku jste sice již mohli znát díky autobiografii Co já vím?, ale v režisérově verbálním podání byly poznatelně „šťavnatější“. Potěšil i navazující Černý Petr, neuváděný v televizi zdaleka tak často jako třeba Hoří, má panenko.

Druhý díl pořadu mi bohužel unikl, čehož po nadšeném vyprávění o Vávrově vyprávění lituji. Seriál navíc (zatím?) není možné sledovat díky internetovému archívu ČT. K dříve viděnému filmu Kladivo na čarodějnice bych jenom podotknul, že ho nemám vůbec rád, ale obdiv ostatních mě nutí ke druhému, přehodnocujícímu zhlédnutí.

O týden později následoval Juraj Herz a jeho víceméně OK povídání s pár úsměvnými (i když tehdy možná spíš děsivými) příhodami. Vybrání polozapomenutých Sběrných surovostí jsem vítal s větším povděkem než přidružené, rovněž prakticky neznámé Sladké hry minulého léta. Impresionistické hrátky potěšily nanejvýš oko, a to jenom když byla na obrazovce Jana Plichtová, nezatěžující se s nějakým zahalováním.

Povídání Miroslava Ondříčka a Mučedníky lásky jsem při vší úctě k světově respektovanému kameramanovi i filmu Jana Němce ignoroval, neboť mi ani jedno nepřišlo příliš lákavé. Na rozdíl od následujícího sobotního večeru, komplet věnovanému Věře Chytilové (po profilu a filmu následoval dokument Jasminy Blažević Cesta), slavící jistě ne shodou náhod ve stejný čas osmdesáté narozeniny. Paní režisérka si, jak je jejím obdivovaným i zavrhovaným zvykem, nebrala servítky a pro mne osobně byl její monolog zatím nejpřínosnějším. Srovnatelnou radost udělalo zařazení „problematických“ Sedmikrásek, jednoho z nejosobitějších českých snímků vůbec. Škoda, že dnes už nikdo nemá odvahu (ani potřebu) věnovat čas podobně nevypočitatelným experimentům.

Místo kváků o dalších dvou dílech (viz alespoň komentáře k filmům) bych Zlatá šedesátá souhrnně označil za počin vydařený, byť mající pár mušek. Jedno desetiletí je opravdu malým výřezem, na rozsah autorovy tvorby nehledě, rád bych proto časem uvítal třeba Stříbrná sedmdesátá, Bronzová osmdesátá a Zprivatizovaná devadesátá. Dále je problém s kolísavou úrovní zpovídaných, čemuž nijak nepomáhají ředění v podobě (někdy zbytečně dlouhých) filmových ukázek. Někdy se toho na prostoru necelých šedesáti minut dovíme obrovskou spoustu, někdy docela málo a jindy sice dost, ovšem formou notně omšelou, povzbuzující spíše touhu spát, než si něco ze zaslechnutého zapamatovat. Pro každého, kdo se zajímá o filmy nikoliv jen zahraniční a nikoliv jen povrchně, je to bezesporu splněný sen. Či minimálně snaha jej splnit. A snahu, zvlášť v této oblasti, rád ocením vysoko.

85%

co bude následovat…

Komentáře k některým z filmů

Černý Petr (r. M. Forman, 1963)
-Smím prosit? -Dyť nehrajou. První Formanova spolupráce s Papouškem (a třetí s Passerem) přináší řadu nádherně nenucených poloimprovizovaných dialogů (resp. otcových monologů), film však postrádá rytmus, kontrolovaný třeba v Láskách Menšíkem. Herecká nezkušenost zúčastněných zapříčiňuje rovněž trapnost nechtěnou a mlčení někdy trvá příliš dlouho. Zakončení – jedním příznačně apatickým pohledem přerušenou – mrtvolkou ovšem, podobně jako „zatuhnutí“ v Intimním osvětlení, vydává za tisíc slov. 80%

Sedmikrásky (r. V. Chytilová, 1966)
Je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou, rovněž dvěmi normálními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové na druhou stranu sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na celý svět. Bez ní by tak provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků asi nikdy nemohlo vzniknout. Pro vychutnání Sedmikrásek to chce nepřemýšlet moc, ale přesto dost. 80%

Slnko v sieti (r. Š. Uher, 1962)
Nevím jak pro vás, ale pro mne těžká soda. Nejvíc beznaděje sálá ze smutné domácnosti přítelkyně hlavního hrdiny. Nevidomost matčina, lhostejnost otcova a dojemné lhaní synovo. Úvodní zatmění se sice týká Slunce, ale také zraku a mysli. Většina postav je úsporná v dialozích i v myšlení. Nikomu se do ničeho nechce. Zanikají rozdíly mezi mladými, kteří se věci ještě řešit nenaučili a starými, kteří se již věci řešit odnaučili. Obtížně uchopitelnou výjimku představuje Fajola, možná lyrik, možná „debil, a ne lyrik“ (jak podotýká jedna z postav), jehož komunikace s fyzicky jakoby nepřítomnými rodiči povzbuzuje podezření z psychické poruchy (schizofrenie?). S jeho sbírkou fotografií rukou souvisí brigáda na venkově, kde zjišťujeme, že ruce jsou pěkným symbolem, ale ne nutně něčeho ušlechtilého, neboť všichni také zde tak trochu po formanovsku kradou. Polarita mezi městem a venkovem není založena na rozdílností lidí (stejně jako v případě mladých x starých), ale pouze prostředí. To v jednom případě chátrá (venkov) a ve druhém se vyvíjí k horšímu (město osrstěné televizními anténami). Neotřelá režie a pozoruhodná vizuální stránka – skvělá kamera Stanislava Szomolányiho! – toto myšlenkově bohaté dílo navíc ochraňují před zestárnutím. 80%

Pasťák (H. Bočan, 1968/1990)
Film otevřený stejně bolestivě jako tržná rána. Kamera před tím méně příjemným nikdy neuhýbá, naopak si libuje v detailech grázlovských tváří a dvakrát nás dokonce staví do pozice napadené oběti. O moc milostivější není ani Bočan, který si jako režisér drží postavy od těla a předem vylučuje jakékoliv sympatie z naší strany. Odcizující efekt nepřiživuje jenom zvláštně moderní hudba Vladimíra Klusáka (nahrána pravděpodobně až po dokončení v roce 1990). Byť zanechán silným závěrem ve stavu jisté „opařenosti“, musím vznést otázku, nač takto jednostranně zacíleného počinu? Plochost myšlenkovou zvýrazňuje plochost hereckých výkonů, kdy k hlavnímu představiteli nejlépe sedí nelichotivá charakteristika „mladej vůl“ (čestnou výjimku mezi herci tvoří úsměvná účast mladistvého Jiřího „chcešpřesdržku?“ Krampola). Hořkou pravdou navíc zůstává, že Pasťák nesměl být v době své nejžhavější aktuálnosti uveden, ba ani dokončen, během následujících dvaceti let se přeci jen (doufám) mnoho věcí změnilo. Dnes zůstává Pasťák připomínkou jednoho z mnoha předčasně udusaných talentů československé kinematografie. 60%

Advertisements
Komentáře
  1. OLA napsal:

    HMM…bola to asi dobra doba, ktora priala dobrym filmom…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s