Duel Frost/Nixon ****

Posted: 24. 2. 2009 in film týdne

Film týdne (104)

duel

Otázky a odpovědi

V roce 1977 uplynuly tři roky od rezignace amerického prezidenta Richarda M. Nixona, zapleteného do aféry Watergate. Ve stejném roce mladý britský moderátor David Frost (ročník 1939) sehnal podstatnou část prostředků k realizaci série televizních rozhovorů, které, jak byl přesvědčen, zaznamenají obrovskou sledovanost. Rozhodnul se Nixona přimět ke zpovědi, kterou národem nenáviděný stárnoucí muž veřejně nikdy neučinil. Jestli Frost dosáhnul svého, můžete nyní posoudit díky filmu Rona Howarda (Apollo 13, Čistá duše, Šifra mistra Leonarda…), původně divadelní hře Petera Morgana. Ten své dílo slíbil přetvořil ve filmový scénář pod podmínkou, že zůstane zachované původní obsazení. Zůstalo.

Jak Frost (Michael Sheen), kariérista s nenaplněnými ambicemi, tak Nixon (Frank Langella), těžko snášející svou náhlou nečinnost, jsou od začátku vykreslováni bez příkras jako dva velcí pragmatici. Prvnímu jde o věhlas, druhému hlavně o peníze. Jejich tužby odpovídají jejich věku a životním zkušenostem. Od začátku je také zjevná scénáristova snaha najít, co mají tito dva muži, později (ne)dobrovolní soupeři, společného. Překvapivě mnoho, jak vyjevuje otevřený noční telefonát. Morgan (Frosta) nemytizuje ani (Nixona) nedémonizuje, jenom naznačuje jaké to bylo obrovské štěstí, že se před kamerou sešly zrovna tyto dvě osobnosti. Hodnota vzniklého materiálu je, minimálně pro Američany, nevyčíslitelná.

Z dvojice herců má po většinu „duelu“ jasně navrch Langella, jehož postupně oslabována suverenita nejspíš odpovídá reálnému vývoji, kde se předem rozhodnutý boj změnil v boj Davida s Goliášem. Obehrané, dokonce i ve filmu obsažené připodobnění k boxerskému mači, není docela od věci. Oba protivníci jsou mezi jednotlivými koly povzbuzování zkušenými trenéry (výborný je militantní Kevin Bacon z Nixonova týmy), kteří vědí, kdy do ringu hodit ručník. Zde takový čin nepředstavuje konec zápasu, nýbrž jenom pojistku, že televizní diváci neuslyší příliš. Nixon si totiž, na rozdíl od Josepha McCarthyho o dvě dekády dříve (viz Dobrou noc a hodně štěstí), dobře uvědomoval, jakou moc televize má.

Výkon Langelly, herce především divadelně činného, je natolik nečernobílý, až jsem všemi opovrhovaného Nixona, jinak zjevně člověka intelektuálně zdatného, skoro litoval. Jediným Langellovým záměrem přitom podle mne bylo, zahrát ho věrně. A přes televizi Nixon pravděpodobně dojímat uměl. Výkonu Michale Sheena, mimochodem dosti podobného skutečnému Frostovi, škodí pouze jeden výkon dřívější – místo playboye ze sedmdesátých let jsem pořád viděl Tonyho Blaira (Královna). Malou roličkou Frostovy přítelkyně – romantická podzápletka bohužel působí nuceně – potěšila Rebecca Hall, sympatická Angličanka, která svou přítomností již zpříjemnila sledování Allenovy komedie Vicky Cristina Barcelona.

Plynulý průběh dobře propočteného dramatického oblouku pohlídal Ron Howard, režisér sice řemeslně zručný a zajišťující producentům solidní tržby, ale ne režisér filmů oslnivých, které budete mít chuť vidět za dalších deset let. Duel v jeho filmografii nepředstavuje výjimku, jde o další dobře střiženou sázku na jistotu. Howard umí vystupňovat napětí, svou režii plně podřizuje tempu dialogů (nebo naopak?) a u každé scény si pečlivě hlídá, aby nezačala být moc dlouhá, moc autentická, moc nefilmová. Paradoxně toho opakovaně dosahuje rádoby-autentickými „mluvícími hlavami“. Po většinu času však není pochyb, že sledujeme notně přibarvenou fikci s dialogy, jež v reálu zněly jinak, nebo nezazněly vůbec. Duel má spíše hodnotu „připomínací“ než dokumentární a skutečné fajnšmekry třeba inspiruje k objednání DVD s původním rozhovorem, jehož pravou hodnotu film v podstatě banalizuje na zpověď starého muže.

Vykreslování doby rovněž není kdovíjak důsledné, což ovšem ani nebylo třeba. Sedmdesátá léta v takovém Milkovi o sobě dávala (úmyslně) vědět s podstatně větší agresí. Rovněž tato skutečnost – snadné přenesení děje do jiné doby – otevírá dveře přemítání, zdalipak dnes existuje osoba dost odvážná, aby kladla nepříjemné otázky Georgi W. Bushovi. Ten se ovšem stačil parádně znemožnit bez cizího přičinění a má-li alespoň špetku zdravého rozumu, do televizní debaty s předem danými otázkami (a nejlépe i odpověďmi) nikdy nepůjde. Nabíledni je jiný, nikomu neadresovaný dotaz: jakou funkci má dnes, při stoupajícím vlivu internetu, televize? Dokáže nám nabídnout něco, co bychom nevěděli s několikahodinovým předstihem? A jestli ne, pak proto, že nechce, nebo proto, že nechceme?

Duel Frost/Nixon (Frost/Nixon, USA, VB, Francie 2008)
délka 122 minut

režie:
Ron Howard; scénář: Peter Morgan podle vlastní divadelní hry; kamera: Salvatore Totino; hudba: Hans Zimmer; hrají: Frank Langella (Richard M. Nixon), Michael Sheen (David Frost), Kevin Bacon (Jack Brennan), Sam Rockwell (James Reston), Rebeca Hall (Caroline Cushing)

80%

jak hodnotí jinde: ČSFD (85%), IMDb (8.1), RT (92%)

tržby

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s