Český film 2008

Posted: 8. 3. 2009 in různé, TV, událost, z archívu

Český film

tobruk karamazovi venkovský učitel rené

Skeptikové tvrdívají, že český film je v krizi. Nedávno bych neměl potřebu tento názor napadat, po včerejším připomenutí loňských tuzemských filmů Českým lvem (viz níže) bych ale neshledávat nedostatky naší kinematografie nijak zásadními. Samozřejmě, mohl by se změnit systém financování, aby kupříkladu jedna „Poledňáková“ dala vzniknout třem „Zelenkům“, filmů by na druhou stranu nemuselo vznikat tolik. Je sice zaručena žánrová pestrost, ale zastoupení jistého nezařaditelného typu stále převládá. Jde o díla pěkná, leč tuze blbá. Bojovníci proti téhle vnitřní dutosti byli předchozího roku mimořádně udatní. Můžeme se chlubit syrovým válečným filmem na špičkové technické úrovni (Tobruk); postmoderní, přesto své předloze věrnou adaptací velkého klasika (Karamazovi); komorním, odvážně otevřeným dramatem, které v konkurenci evropského artu rozhodně nezapadne (Venkovský učitel)…

Již tyhle tři výjimečné počiny činí český filmový rok 2008 dobrým, když k nim přidáte ceněné dokumenty (René, Občan Havel), herecky vděčná dramata (Děti noci, Hlídač č. 47), více-než-pokusy o něco nového (Kdopak by se vlka bál, O rodičích a dětech), půjde dokonce o rok velmi dobrý. Není důvod si kazit chuť komediálními oslavami kreténismu (Vy nám taky, šéfe, Taková normální rodinka) či ambiciózními snahami zpracovat sousto, které je nad možnosti tvůrce (Kozí příběhy, Bathory). Ten rok se prostě vydařil a vyhlídka Tmy (Herz opět hororový!) a Normalu (ty trailery!) mne naplňuje nadějí, že nebyl na dlouhou dobu posledním.

Karamazovi
Impozantní počin. Všechny ty postmoderní prvky (hra mimo hru, zakomponování otco-synovské antické tragédie, mončičák-Dostojevskij jako projev nestoudnosti srovnatelné s chováním Smerďakova a starého Karamazova) činí film komplikovanějším, vtipnějším a pestřejším a rád si je plně vychutnám s druhým zhlédnutím, ale Bratři Karamazovi výtečně fungují i jako „prosté“ drama. (Schormova verze v širším slova smyslu samozřejmě prostým dramatem není.) Dokonce bych řekl, že jim (a odteď bude definitivně za největšího kulturního kripla) dramatické podání sekne víc než knižní. Ten příběh nepotřebuje modernizovat a díky režii, hercům i (někdy příliš výrazné) hudbě parádně šlape, přidružená mikrodramata jej nezdržují, nýbrž spoluvytvářejí dokonale seřízenou mašinu o obrovské údernosti a myšlenkové hloubce. Jelikož jádro ani ne dvouhodinových Karamazových tvoří více než osmisetstránková kniha, zdání, že je v tom strašně moc a ještě něco navíc, funguje dokonale.  85%

Venkovský učitel
Syrový, realistický, avšak vnitřně krásný film. Jemná práce se symboly, nenápadnými a přitom skrytými za každým stéblem trávy. Dokonale promyšlená kompozice dlouhých záběrů, které nikdy nesvádějí k podezírání kameramana z exhibice. Skvěle napsané, ještě lépe zahrané postavy, jejichž životy nejsou omezené filmovou stopáží. Slámovým hrdinům stačí pár slov, abyste poznali jejich minulost a zatoužili znát jejich budoucnost. A někdy, primárně v Liškově případě, není třeba ani těch pár. Nejčastěji zmiňovaný (protože opravdu excelentní) herecký trojlístek Liška, Bydžovská, Šedivý, doplňuje bezchybné obsazení ostatních rolí. Rodiče Zuzana Kronerová a Miroslav Krobot vnášejí do příběhu trochu toho humoru, aniž by byli redukováni na komické figurky – scéna na balkóně byla pro mne nejsilnějším momentem celého filmu (zvlášť Krobotovo lakonické „Maminka má pravdu“). Marek Daniel jako Jirka, frajer z velkého města, představuje takřka dokonalou antitezi subtilního Petra a na jeho prosté, všeříkající konstatování „Chybíš“, bych navázal zdůvodněním, proč mi některé scény z poslední třetiny brání v udělení nejvyššího hodnocení: „Vadí“. Vadí očividně pěší vycházka do Německa, jedna z částí nešikovně vystavěné Láďovy anabáze. Vadí bezdějové potácení, do nějž tvůrci trochu násilně komponují tři zásadní motivy – zloba, vykoupení, odpuštění. Vadí poslední záběr, sice žádoucí (vždyť oni si to zaslouží), ale na rozdíl od zbytku nevěrohodný a rušivý. Kvalitativní odstup od zbytku české produkce je stejně markantní. Venkovského učitele, snímek, který nechce být „nějaký“ (pěkný, škaredý, vtipný, smutný…) a kterému věřím, že vznikl ze stejných pohnutek, jež člověka přimějí vylézt si na třešeň a pár minut hledět do dálky, lze zcela bez obav hodnotit v rámci celoevropské kinematografie, což potěší. Nesmírně. 85%

O rodičích a dětech
Úsměvné povídaní dvou postav, v němž je nenápadně poschovávána spousta životních pravd. Každý, kdo umí naslouchat, si něco odnese. Třeba poznání, kterak neprosrat svůj život. Ne všechny historky jsou pravdivé, některé inklinují k říši snů a městských legend, ne všechny historky navíc odhalují něco podstatného, což úmyslně nadsazenému filmu přidává na věrohodnosti. Když si dva povídají, třetí, poslouchající, nemusí nutně všemu rozumět. Chování hrdinů je někdy zvláštní a často jde spíše o obecný než konkrétní význam činěného (kdo je vlastně kapitalista a kdo komunista?). Psychologická neplnokrevnost při tak krátkém časovém rozpětí nepřekvapí, přesto mě mrzelo, že motivy jednání nebyly osvětleny víc do hloubky. Na tom nejvíc tratí vedlejší linie s Martou a Robertem (mimochodem příliš starým vzhledem k tomu, koho má hrát). Bez ní by film na druhou stranu ztratil jednu z podstatných vrstev a klimax svou údernost. Ale stejně – jako nenudící dvě hodiny, tvořené z větší části klábosením otce a syna, je O rodičích a dětech výjimečným počinem. Michálek byl v nejlepším slova smyslu vždy spíše evropským než českým režisérem. 75%

Český lev

česky lev

Nevím, proč má Petr Vachler každý rok potřebu zpestřit večer svým vegetariánským nehumorem, proč se vždycky musí udat něco velice trapného, kdy se před televizí stydíte, že pocházíte ze stejné země jako ta individua na obrazovce, proč ze sebe někdo z účinkujících musí mermomocí dělat blbce. Letos blbkoidní štafetu tak napůl převzala jinak talentovaná a věřím, že i vtipná Anna Polívková. Protentokrát na každý pád – a výjimkou pantomimické „cesty za slávou“ – vtipnější než její otec, který si před přenosem asi fakticky dopřál proklamovanou skleničku šampaňského. O moment, na který se budu snažit zapomenout nejintenzivněji se nakonec překvapivě nezasadil on a jeho iritující „Hezky!!!“, nýbrž producentka Deana Jakubisková-Horváthová. Nechci být vulgární, proto bych jenom jisté paní z Burkittsville rád sdělil, nechť za sebe zkusí hledat náhradu také ve zdejších končinách.

Rodinné pojetí večera bylo dobrým nápadem, ale sám nápad zpravidla nestačí, takže nakonec šlo spíš o hádání, na kterou známou, krví spojenou dvojici si tvůrci ještě vzpomenou. Nepochopitelné bylo umělé natažení ceremoniálu (což je pro Lvy snad až příliš honosné označení) předtočenými šoty s Trojanem a Liškou. Jako televizní reklama na minerálku OK, ale jinak vážně ne. Rezolutní NE patří celému večeru, který mi po vystřídání všech negativních emocí nakonec přišel hlavně zbytečný. Kvalitní filmy a schopní filmaři zaslouží být ocenění na úrovni… Příště by úplně stačilo přečíst jména vítězů a předat sošky. Poslední stateční diváci by byli milostivě ušetřeni toho zbytečného trapasu okolo a celebrity v sále by nemusely napínat mimické svalstvo, zakrývaje snaživě své zhnusení i nedočkavost, ať už to skončí, ať už začne raut. Kde je, pokud se od posledně nic nezměnilo, stejně nečeká maso. Takže vlastně není vůbec oč stát.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s