Gomora *****

Posted: 15. 3. 2009 in recenze

Kdokoliv prohraje, camorra vyhraje

Dlouhá, pomalá roztmívačka. Modrobílé UV světlo. Skupina mužů středních let chytá bronz v soláriu. O dvě minuty později jsou všichni mrtví, zastřeleni, a začíná hrát jakási italský popová vypalovačka. Pohodová, absurdně pohodová vzhledem k tomu, co jsme právě viděli. Nevíme a nezvíme, proč ti urostlí chlápci ověšení lacinými zlatými řetězy schytali kulku do hlavy nebo do tepny, v kraji camorry se takovéhle věci prostě dějí.

Úvodní scéna nápaditě předznamenává chladnokrevný až cynický přístup Mattea Garroneho k nesmírně ožehavé látce. Camorra funguje jako neapolská odnož mafie zhruba od poloviny 70. let. Dnes ji tvoří odhadem 200 rodin rozesetých po celé Kampánii a navíc ekonomicky či jinak aktivních v mnoha jiných zemích (Španělsko, Portugalsko, Albánie, ale také Čína nebo Nigérie). Camorra kontroluje dovoz kávy, obchod s mléčnými výrobky, rybami. Za levný peníz „uklízí“ nerecyklovatelný odpad a zprostředkovává zakázky na luxusní šaty pro světové celebrity. Během války 20-ti soupeřících klanů v letech 2006-2007 sice došlo k razantnímu navýšení nasazených karabiníků, přesto přišlo v Neapoli přes 120 osob o život. Často šlo o civilisty a turisty, procházející náhodou kolem. Celkem má camorra na svědomí nejméně 4000 mrtvých.

Svého obeznámení s praktikami camorry využil Roberto Saviano k sepsání osobního svědectví, kterému přiřknul název podle hříšného biblického města Gomory. Jestli jsem z nijak veselého čtení nabyl dojmu, že je to zlé, po zhlédnutí filmu, oceněného Velkou cenou v Cannes, si myslím, že je to hodně zlé. Ale to není jediné, co si během jeho sledování – i s předchozí, poměrně vítanou znalostí knihy – uvědomíte.

Gomora nepřipomíná žádný z dřívějších filmů o organizovaném zločinu, ona vůbec připomíná velmi málo dřívějších filmů. Pro absenci pevného dějotvorného jádra a důraz kladený na syrový záznam přibližné reality připomíná jakýsi neo-neorealismus, kdy nám ani nemá moc záležet na jednotlivých postavách, resp. nemáme mnoho šancí vytvořit si k nim nějaký vztah. Garonne odkrývá všechny vrstvy tvořící ve výsledku komplikovanou a prakticky neporušitelnou strukturu. Mezi jednotlivými rodinami sice proti zvyklostem mafie funguje horizontální integrace, uspořádání uvnitř ošklivých sídlišť (v době neorealistických snímků teprve stavěných), kam je většina filmu zasazena, má však striktně vertikální charakter. Kdokoliv se pohybuje pod nimi, na nejvyšší úrovni stojí v doslovném i přeneseném významu vždy členové camorry.

Don Ciro (Gianfelice Imparato) roznáší peníze rodinám uvězněných, aby si camorra zajistila jejich loajalitu (tzn. mlčenlivost). Když se objeví nespokojenci s výší udělovaných částek, příliš proti nim nezmůže. V šatech z dílny krejčího Pasquala (Salvatore Cantalupo) září hvězdy na červeném koberci, ale jestli někdo dokáže ocenit tvůrcův mimořádný talent, jsou to méně zkušení Číňané z konkurenčního gangu. Udělované lekce šití mu mohou dodat sebevědomí, ale také vzít život. Třináctiletý Totò (Nicolo Manta) náhodou objeví zbraň upuštěnou během policejní šťáry a rozhodne se jí využít coby vstupenku do světa obávaných gangsterů. Za ně se předčasně považují výrostci Marco (Marco Macor) a Ciro (Ciro Petrone), naivně věřící, že mohou čelit ostatními respektovanému bossovi. Určitě ne dlouho.

Většina postav, byť pod jinými jmény, vystupuje rovněž v knize, scénář (sepsán celkem šesti autory) o ně ovšem projevuje nepatrně větší zájem než Saviano, kterého můžeme spatřovat v postavě jeho jmenovce, mladého stakeholdera Roberta (Carmine Paternoster). Robertova práce pro důvěryhodně vystupujícího Franca (Toni Servillo) symbolicky zrcadlí napohled neviditelný dopad camorry na okolní krajinu. Vyhledává místa, kde bude možno „založit“ ilegální skládku toxického odpadu, jehož legální odstranění by stálo dvojnásobek Francovy ceny. V jedné z trpce úsměvných scén tato dvojka vyhazuje přepravku broskví, jež jim darovala dobrosrdečná stařenka, netuše, že pocházejí z půdy zamořené těmi sympatickými pány. Ve vyjevování porůznu skrytého svinstva vidím hlavní přínos Garroneho filmu.

Divák dychtivého další zábavné podívané o mafii čeká rozčarování. Třebaže Gomora sama není dokumentem, nutí k přehodnocení postoje utvořeného na základě mnohem více vyfabulovaných, méně autentických „historek z podsvětí“. Marco a Ciro žijí podle pravidel zrovna takového světa, světa neohroženého Tonyho Montany, což je nejzevnější z jejich vystupování uvnitř vypáleného domu, který si přesně podle vzoru Montanovy vily ve Zjizvené tváři (1983) nechal postavit jistý boss. Klukovské sny se díky blízkosti camorry mohou snadno proměnit v realitu, ale ještě snáz v noční můru, kterou ze všeho nejvíc připomíná nekompromisní poslední záběr. I takové následky může mít zaměňování fikce za realitu.

Překvapení, pro mne příjemné, pro jiné nemilé, bude nejspíš představovat střízlivé množství násilí. Okamžiky brutality přicházejí po dlouhých minutách zdánlivého klidu bez jakéhokoliv varování, což jenom násobí samozřejmost a tedy děsivost jejich povahy. Snad každý smrtelný výstřel doprovázelo mé ucuknutí, jakkoliv byl výjev sám snímám maximálně netečnou kamerou. Její neangažovanost a způsob, jakým dlouze a často z velké dálky sleduje postavy, dotváří snahu o objektivní, nikomu nestranící přístup. Formální střídmosti a deestetizaci mafiánského prostředí odpovídají i neznámí herci, často neherci, vybírání přímo v oblasti Kampánie, kde se film natáčel (pro neapolský dialekt herců musela být Gomora také v Itálii opatřena titulky).

Italská kinematografie byla obohacena výjimečným přírůstkem. Filmem, který shrnuje nehezkou pravdu nehezkým způsobem. Filmem, jehož sledování není potěchou, ale o to víc se vám zaryje pod kůži, o to víc si z něj odnesete. Jistě nesedne každému, ale každý by si po jeho skončení, po titulcích shrnujících některá děsivá fakta, měl uvědomit, že ne kdesi v Neapoli, nýbrž na celém světě něco není v pořádku. A začíná to být akutní.

Gomora (Gomorra, Itálie 2008)
délka 137 minut

režie: Matteo Garrone; scénář: Maurizio Braucci, Ugo Chiti, Gianni Di Gregorio, Matteo Garrone, Massimo Gaudioso a Roberto Saviano podle knihy Roberta Saviana; kamera: Marco Onorato; hrají: Carmine Paternoster (Roberto), Marco Macor (Marco), Ciro Petrone (Ciro), Nicolo Manta (Totò), Salvatore Cantalupo (Pasquale), Gianfelice Imparato (Don Ciro), Toni Servillo (Franco)

90%

jak hodnotí jinde: ČSFD (65%), IMDb (7.2), RT (90%)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s