Archiv Duben, 2009

Co číhá v kinech

Posted: 28. 4. 2009 in tipy, z archívu

Poslední týdny nedostatkem zajímavých filmů rozhodně netrpí. Ač bych rád, nestíhám každému z nich věnovat zasloužený prostor. Pár vět bude muset stačit.

Baader Meinhof Komplex (v kinech od 9.4.) *****
Nemálo přes dvě hodiny délky u faktograficky „pünktlich“ filmu o několika generacích extremistické levicové organizace RAF budí obavy zcela liché. Diváckou rozkoš skýtají nádherně přehledné akční scény, „pojištěné“ navíc faktem, že většina teroristek ráda krátké sukně. Sexy zpracování, dané také výběrem hudby (po Watchmenech další nečekané využití profláklého Dylana), události nijak nezlehčuje. Z vrahů mučedníky nikdo nedělá. Kontroverzní (sebe)vraždy zůstávají moudře skryty za vězeňskými zdmi. Třeba právě resuscitovaná snaha dobrat se pravdy (odhalit pachatele) donutí lidi přemýšlet.

Nezvaný host (v kinech od 9.4.) ****
Nenápadná tragikomedie Thomase McCarthyho oslovila diváky v Karlových varech, ani v běžné distribuci by se ovšem nemusela ztratit. Sympatické obsazení (Richard Jenkins byl nominován na Oscara), skvělá hudba a složitý problém v nekomplikovaném balení.

JCVD (v kinech od 9.4.) ***
Proklamovaný velký návrat slavného belgického tlamokopce potěší ze všeho nejvíc jeho skalní příznivce. Ostatní nechť dvakrát zváží, jestli chtějí strávit přes devadesát minut u mixu nevtipné komedie, nedramatického dramatu a neakční akce, který je navíc zakončený „srdceryvným“ výlevem hlavní hvězdy na kameru.

Gran Torino (v kinech od 16.4.) ***
Ani opakované zhlédnutí mi nepomohlo objasnit, v čem tkví unikátnost zatím posledního režijního počinu ostré hlášky cedícího (ex)patriota. Gran Torino je solidně zrežírované drama (biblické podobenství?) bez velkého překvapení, zato s řadou děr v logice. Sázka na jistotu napříč všemi vrstvami diváků. Nic víc.

Synecdoche, New York (v kinech od 23.4.) ****
Philip Seymour Hoffman stejně jako všichni ostatní pomalu umírá, navíc ho nikdo nechápe a jeho stolice má zvláštní barvu. A tak se rozhodne, že stvoří divadelní hru her, nesmrtelné monstrdílo. Když si odmyslíte absurdní dialogy, obrýleného šmíráka a dům, který hoří a nikdo se nad tím nepozastavuje, jde až potud jenom o hořké generační drama s trochu kafkovskou atmosférou. S přibývajícími lety hlavního hrdiny (jeden střih někdy znamená skok o několik let) přestává být zřejmé, kdo je tady vlastně magor a nejrozumnějším řešením se jeví počkat, jak nám geniální pointa všechno hezky objasní. Neobjasní. Režijní debut jednoho z pár skutečně originálních hollywoodských scénáristů Charlieho Kaufmana je podmanivě divný a žádá hodně trpělivost výměnou za poměrně málo uspokojujících odpovědí. Film, který vás naštve a(nebo) zavaří váš mozek.

The Wire – 1. série

Posted: 25. 4. 2009 in tipy, TV

STAY FREE

Jak moc jiný seriál si dnes mohou televizní tvůrci dovolit stvořit, aniž by odradili diváky? The Wire lze hodně zjednodušeně označit za odmocninu všech možných odnoží CSI a ač neměl srovnatelnou sledovanost, udržel se na televizních obrazovkách po celých pět sezon a získal během nich dlouhou řadu příznivců. Již po první zhltnuté sérii se k nim rád připojím. Důvod? Dokonalosti dosáhnout nejde, ale můžete se k ní přiblížit, jako tvůrci The Wire.

„Hrdiny“ seriálu jsou obyčejní looserští poldové, kteří usilují pročistit baltimorskou drogovou scénu. Nejsou žádnými ukázkovými slušňáky, naopak jim není cizí sáhnout po dosti nekalých prostředcích – aby chytili spravedlnost, tu kluzkou potvoru. Řeší problémy mezi sebou navzájem a také problémy s nadřízenými. Zatím v žádném kriminálním filmu ani seriálu jsem neviděl tak přesvědčivé vykreslení hierarchického modelu, jenž bezesporu velmi podobným způsobem funguje také v reálu. Nemůžete prostě jít a nainstalovat odposlechy. Je potřeba vzít to oklikou přes soudce a návladního. Nikdy přitom nemáte jistotu, že váš případ shledají dostatečně důležitým a prokáží vám žádanou službu. Podlézání, přesvědčování, dlouhé a nesnadné, navíc neblaze ovlivněné osobními antipatiemi.

Dobře jsem si uvědomil jednu věc: nic není okamžitě. Všechno nějakou dobu trvá. Vůbec to neznamená, že by se jednotlivé, okolo hodiny dlouhé epizody táhly. Neustále se něco děje, děj však neuhání kupředu rychlostí splašeného koně, ale raději volí spoustu drobných, uvážených kroků. Vtažení je pomalé, ale těžko se mu ubráníte. Místo videoklipového střihu a šílených průletů lidskými útrobami čekejte delší záběry a neustále se pohybující kameru, jež postavy často zabírá zblízka (větší dramatický efekt) a akci z větší dálky, což odpovídá klíčovému motivu sledování (a odposlouchávání).

Dobrých 90% díla tvoří brilantně napsané dialogy. Jejich hlavní autoři, David Simon (taky Generation Kill) a Ed Burns (neplést s Edwardem) buďto hodně dlouho studovali prostředí a lidi, kteří se v něm pohybují, a(nebo) mají práci scénáristů v genech. Neopomíjejí humor, nebojí se obecnějších úvah (aniž by sklouzávali k banalizování) a chování postav umí podložit nějakým tím psychologickým roštím. Při průřezu velkoměstem postupují od těch nejvýše trůnících k chudákům, na které se mnohdy nabalí všechna špína. Postavám kladným i záporným dávají rovnoměrný prostor a místy to dokonce vypadá, že straní spíše těm hodnějším z gangsterů nežli zkorumpovaným senátorům.

Jestli jen zlomek informací, s nimiž seriál pracuje, vychází z praxe – a na rozdíl o jiných počinů nevidím nejmenší důvod jim nevěřit – náleží tvůrcům můj hluboký respekt za prokázanou odvahu. Kvůli pravdě a větší autenticitě se zřekli mnoha berliček „normálních“ současných seriálů. Nejedna scéna zůstává otevřená, bez pointy, cliffhanger na konci epizody není pravidlem, shrnutí minulé epizody vzhledem k množství děje žádoucí, přesto absentující (nutí k větší pozornosti a tréninku paměti), hudba nevycházející z nějakého objektu v mizanscéně je užita pouze v závěru třináctého dílu (a její užití vás rozcupuje).

The Wire žádá trochu trpělivosti a za odměnu nabízí jeden z nejvíce znepokojujících (protože s realitou pevně sešněrovaný) příspěvků do diskuze nad zákonem a pořádkem, zločinem a trestem. Buďte však připraveni, že tíha komplikovanosti toho všeho na vás tvrdě dopadne.

100%

Film a já

Posted: 20. 4. 2009 in různé

„Zemřel, protože mu došly filmy“ – s určitostí nevím, jestli by mě takovýto epitaf potěšil a pokud není nic jako život po životě, ani mi nebude umožněno to zjistit. Co by si asi řekli druzí? Ironie, nebo bezostyšné pojmenování skutečnosti? Po pravdě, na názory jiných lidí příliš nedbám, natož, aby jich dbal po smrti, ale mám-li se vyjádřit za sebe, teď a tady, domnívám se, že bych byl šťastným člověkem. Ne proto, že mi došly filmy. Z důvodu, že to byly právě filmy a nic jiného než filmy, co mi došlo.

Na obhajobu mého hypotetického výletu do budoucnosti mohu uvést jediné: před cca týdnem jsem zhlédnul film Marley a já. Je to veselá i smutná komedie o životě se psem, potažmo o životě vůbec. O tom, jak plyne, jak nám protéká mezi prsty, jak se neustále ohlížíme za promarněnými šancemi a namlouváme si, že podruhé tutéž chybu neuděláme, abychom si příliš pozdě uvědomili, že žádné „podruhé“ nepřijde. Vyznění snadno odhadnete, je nutné ve vší té nejistotě okolo najít nějaký pevný bod, asi ne ten nejlepší, ten vysněný, každopádně dost pevný, aby vám pomohl přečkat chvíle těžké a zpříjemnil ty ostatní.

Nedokážu specifikovat, proč mne zrovna Marley emocionálně strhnul a nato uvrhnul do bilanční nálady, kdy máte nutkání dlouze řešit nevyřešitelné (po vyškrtnutí krajních možností), totiž vlastní život. Asi, že v něm bylo vše tak hezky úhledně zabalené do jednoho paketu a taky kvůli psovi, kterého není obtížné nahradit vaším vlastním sekundárním smyslem života. Třeba filmem.

Jistěže není zcela normální nahradit živé stvoření návštěvami fiktivních světů. Vím to a vím, že argumentace typu „filmy přece natáčejí živé bytosti“ neobstojí déle než pár pikosekund. Někdy ovšem není jiné cesty, případně je strach z jejich existence a z nesnadností plynoucích z jejich zvolení příliš velký. Nejdříve krátkodobě, posléze dlouhodobě, nakonec trvale. Již pár let žiji filmem a pomalu si začínám uvědomovat dvě věci: 1. ničím jiným žít nebudu; 2. nevadí mi, že ničím jiným žít nebudu.

Zábava a ponaučení, jasná páka, ale taky příležitost vyzkoušet něco nevyzkoušeného, zažít nezažité a za jeden cyklus „narození-doba mezi narozením a smrtí-smrt“ jistojistě nezažitelné. Výsledný dojem lze osekat na banální konstatování „líbilo“ x „nelíbilo“, pocity, jež jej provázejí, nikoliv. Mám rád tu bohatost a pestrost i tu nejistotu, jež každému sledování předchází. Nikdy přesně nevíte do čeho jdete, zato máte vždy jistotu, že vyjdete živí a zdraví, možná veselí, možná smutní.

Okřídlené tvrzení „skutečné zážitky se těm filmovým nemohou rovnat“ mě provokuje k polemice. Jakýkoliv zážitek není ve výsledku ani tak fyzickým, jako psychickým procesem a na této úrovni mohou filmy jízdě na horské dráze směle konkurovat. Absenci interakce během sledování samého možno částečně vynahradit vnitřním dialogem mezi vámi a filmem. Co touhle scénou myslel on, co mu na to odpovíte, a jak ve scéně příští zareaguje? Všechno je v naší hlavě.

Jednu jistotu mi film nikdy neposkytne – existenční. Nyní, pár týdnů před maturitou, bych teoreticky mohl otázku existence zkanalizovat, mám však ve věcech rád jasno, jakkoli jakoukoli neměnnost současným názorům upírám. Co tedy bude za pár let, po maturitě, v ideálním případě po nějaké škole vzrostlé do výšky? Budu starší, to každopádně. Budu moudřejší, v to doufám. Filmy se nezmění tolik jako můj pohled na ně (horší zrak teď nemíním). Stanou se pro mě méně důležitými, nebo je dokonce přestěhuji do oddělení „pouze záliby“? Setrvání na stejné úrovni by hraničilo s hazardem, ačkoliv jej nechci úplně vyeliminovat.

Jíst, spát a pít v přiměřené kvalitě a množství díky tomu, co vás baví, je jistě fajn, ale kde se zábava láme v práci, v tvrdou dřinu, kterou nejdříve proklínáte a postupně ji začnete nenávidět? Mám obavy z profese orientované přespříliš filmově, leč, jsou menší nežli obavy z profese ryze nefilmové. Nebudu zachraňovat lidské životy, pomáhat druhým, činit svět lepším… dost, dost, ještě bych svou mysl infikoval výčitkami svědomí. Jestli mi nějaká vyšší mocnost, kupříkladu dvoutunové purpurové prase, důraznou přihrávkou naznačí, že bych měl něco šlechetného učinit, šanci neodmítnu. Slibuji.

P.S.: apendix k bolestínskému výlevu 13 dní zpět – z písemné maturity 1, další školní vsuvka nejdříve po ústní

Hunger (2008) *****

Posted: 14. 4. 2009 in film týdne

Film týdne (106)

hunger

Co je to hlad

HM Maze není bludiště v Horním Mrcasíně (omlouvám se, ale už pár dní mám potřebu použít nějaký tvar onoho slova), nýbrž označení pro Her Majesty’s Prison Maze v Severním Irsku. V roce 1981 právě tam začala skupina vězněných členů IRA s protesty, jejichž primárním cílem mělo být dosažení statutu politických vězňů. Poté, co nezabralo důsledné nemytí, nestříhání a rozmávání vlastních výkalů po zdech cel, pustil se Bobby Sands (v první velké roli excelující Michael Fassbender) do dobrovolného hladovění.

Hlad. Jak abstraktní pojem pro nemalou část světa. Z pouhého pomyšlení na něj vstávají chlupy na zátylku i těm, kdož jej nikdy nepoznali. Někteří dávají své zdraví (a svou mysl) všanc, aniž by museli. Dobrovolné hladovění leží kdesi mezi šílenstvím a hrdinstvím. Skláním hlavu před odhodláním hladovkářů (a tedy i postupně ubývajícího Michaela Fassbendera), jež od svého záměru necouvnou, dokud nedosáhnou – dosáhnou-li vůbec – svého. Zároveň jsem vůči účinnosti podobně pasivního „boje“ notně skeptický. Svědčí smrt o síle jednoho a slabosti druhého protivníka? Nejde spíše o nesmyslnou sebevražednou střelbu do vlastních řad?

Režijní debut Stevea McQueena (zavádějící jméno) od přímočarých stanovisek odrazuje. (Což nelze připsat k dobru Loachově pohledu na severoirskou problematiku Zvedá se vítr.) Není filmem politickým, neboť nezůstává poplatný jednomu aktu jedné doby, nutí k zamyšlení nad smyslem užití krajních prostředků při dosahování jakýchkoliv cílů kdykoliv. Po dvacetiminutovém, nehybnou kamerou a bez jediného střihu sledovaném dialogu zhruba v polovině filmu nabízí nejdelší ze všech bezdějových scén prostor právě ke „strávení“ (bez ironie ani ránu) a přemýšlení.

Sardonicky bych za největší Sandsův úspěch mohl označit právě film, který o něm vznikl. Ale jaký!, chce se s podstatně menší jízlivosti zvolat. Podobně jako skutečný hlad se vám usadí na mozku skrze (spoluprožívané) fyzické útrapy. Dlouhé záběry z nikterak příjemných prostředí nás bez milosti vtahují do „špinavého“ filmového světa. Skoro cítíte zápach cely vymalované výkaly, bolest úderů dopadajících na pohublá těla… kamera neuhýbá, nedovolí nám uniknout.

Zážitek je to krajně nepříjemný, dokonce i po boku pochmurností jako Rekviem za sen nebo Krvavé neděle. Krátký únik do „voňavého“ světa za zdmi onoho (ne)lidského pekla je okamžitě proměněn v šokující argument pro druhou stranu. Navíc s ním pochopíme dvojí: 1. proč bylo nezbytné zlidštění jednoho z bachařů; 2. že v úspornosti McQueenova stylu, kdy mu stačí ukázat jedno a další tři vám naskočí, tkví jeho největší filmařská síla. Zdrcující síla.

Hunger (VB/Irsko 2008)
délka 96 minut

režie: Steve McQueen; scénář: Steve McQueen, Enda Walsh; kamera: Sean Bobbitt; hudba: Leo Abrahams, David Holmes; hrají: Michael Fassbender (Bobby Sands), Stuart Graham (Ray Lohan), Liam Cunningham (Otec Moran)

90%

jak hodnotí jinde: IMDb (7.8), ČSFD (75%), RT (90%)

Zní to docela jednoduše – zprostředkovávat lidem informace, ale asi není snadné zavděčit se všem, vybalancovat mravní a komerční stránku věci, nepřijít k úrazu, nenaštvat šéfa a nakonec z toho hektického tempa a obrovského stresu dočista nezmagořit. Práce novinářů (potažmo zpravodajů) není žádný med, plody, které nese, nejsou vždy nejlákavější a jestli se vám coby žurnalistovi před padesátkou podaří neuhnat žaludeční vředy a neumřít na rakovinu, budete jednou z pár šťastných výjimek. Zároveň tohle štváčství obohatí váš život o spoustu nepřátel, (často drsného) verbálního humoru i užitečných známosti. Je tak snadné odolat… mě přesto žádný z níže uvedených titulů odradit nedokázal.

Všichni prezidentovi muži (All the President’s Men, 1976)
Přes dvě hodiny dlouhé vyšetřování aféry Watergate dvojicí odhodlaných reportérů (Dustin Hoffman a Robert Redford), kteří se netají tím, že chtějí ulovit dobře vypasené zvíře. Což se jim nakonec taky povedlo – Richard M. Nixon rezignoval na svou funkci prezidenta USA. Nejpádnější argument pro ty, kdo pochybují o společenské prospěšnosti investigativní žurnalistiky.

Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957)
Tony Curtis jako reklamní agent Sidney Falco sice představuje parchanta, ale pořád fajn člověka oproti sloupkaři J. J. Hunseckerovi (Burt Lancaster), který je učiněným satanem mezi bulvárními novináři. Když se dají podobní dva lidé dohromady, nic dobrého to nevěstí. Bude se lhát, bude se podplácet, bude se zneužívat cizích citů, bude to bolet. I na dnešní (natožpak na svou) dobu mimořádně tvrdá satira vztahů mezi médii a celebritami, které žijí ve společné symbióze pouze naoko.

Noviny (The Paper, 1994)
Jeden neobyčejný den v redakci jedněch obyčejných newyorských novin. Krom článku, který může pošpinit anebo naopak očistit jméno dvou kluků, stihne Michael Keaton vyřešit také těhotenství své manželky, aroganci své nadřízené a přijímací pohovor pro práci v novinách větší exkluzivity. Ta ovšem negarantuje větší pravdivost.

Zodiac (2007)
Média měla nikdy neodhalenému zabijákovi pomoct ve zviditelnění. Chtěl vyvolat masový strach, což dokázal, zároveň ale pár odhodlaných reportérů z deníku San Francisco Chronicles vyprovokoval k zahájení pátrání na vlastní pěst. Robert Graysmith o svých riskantních zážitcích napsal knihu, David Fincher podle ní natočil excelentní thriller.

Network (1976)
Scénárista Paddy Chayefsky vyniká nadhledem člověka, jež ví, jak to chodí, ale zároveň nemá potřebu shlížet na diváky svrchu a film je díky němu komplikovaný teprve v druhém plánu. V tom prvním sledujeme příběh o televizními rádoby-prorokovi a jeho nesmírném vlivu na diváky lačné výstředností. Opravdu jsme my, totiž televizní diváci, marionetami v rukou labilních pošuků?

Vrtěti psem (Wag the Dog, 1998)
Která mocnější zbraň než média by mohla prezidenta Spojených států amerických uchránit před hrozícím skandálem? Fiktivní válečný konflikt možná není zajímavější, leč bezesporu závažnější než milostné hrátky za zdmi Bílého domu (jasná reflexe kauzy Clinton-Lewinská). Lehká satira zůstane v paměti déle hlavně zásluhou skvělého hereckého obsazení. Kupříkladu Dustin Hoffman důvtipně zahrál karikaturu svého kámoše – producenta Roberta Evanse.

Vysíláme zprávy (Broadcast News, 1987)
„Když to není v televizi, tak to není důležité, tak proč se s tím trápit“ Práce v televizním zpravodajství vyžaduje ostré lokty, výjimečné mluvnické či psavecké schopnosti a drzost, tu především. Film Jamese L. Brookse nahlíží do zákulisí jedné takové televizní stanice a nevyhýbá se přitom ani méně příjemným skutečnostem jako je rivalita, propouštění či zkreslování skutečnosti.

„Studio 60“ (Studio 60 on the Sunset Strip, 2006)
Polozapomenutý dialogový drahokam částečně navazuje na Network, ač sleduje „jenom“ osoby spjaté s televizním formátem zvaným „sketch comedy“ (český ekvivalent mi není znám). Po první sezóně stopnutý seriál skýtá vydatný a máloco tající pohled do zákulisí fungování televizní stanice, břitký humor víří se seriózními dramaty, ušetřeny nejsou ani hostující celebrity. Velký comeback Matthewa Perryho.

Opilí slávou (Delirious, 2006)
V nezávislé komedii Toma DiCilla ztvárnil Steve Buscemi jakousi esenci všech špatných novinářských vlastností (přesněji vlastností bulvárních novinářů): sem tam mediálně zprznit nějakou celebritu, pak se zajít nadlábnout na rautík a při odchodu nabrat co nejvíce dárkových tašek… jo, i to je cesta. Nejednoznačné vyznění filmu lze chápat podobně jako hořký závěr Sladkého života (ty jseš tam, já jsem tady). Každý nakonec dostane svoje. I ti, kteří si kupují instatní karmu do zásob.

Občan Kane (Citizen Kane, 1941)
Všemocný mediální magnát William Randolph Hearst neměl ze spodobnění všemocného mediálního magnáta Roberta Fostera Kanea radost, bylo příliš věrohodné. Chybělo málo a Wellesův majstrštyk, bezesporu jedno z nejvlivnějších děl americké kinematografie vůbec, by nikdy neseznal přítmí kinosálů. Pomalu už dozrává doba pro remake… nebo snad nikdo nemá odvahu?

Salvador (1986)
Život je boj a když jste novinář, dvojnásob těžkej. Skutečnými událostmi obalené aktivity Jamese Woodse jsou, jako většina filmů Olivera Stonea, příznačné nemalou politickou angažovaností. A jako většina filmů Olivera Stonea také tento vyznívá v neprospěch vysněné „svobodné“ země.

Dobrou noc a hodně štěstí (Good Night, and Good Luck, 2005)
Dramatizace série televizních rozhovorů mezi komentátorem zpravodajství stanice CBS Edwardem Murrowem a zatvrzele antikomunistickým senátorem Josephem McCarthyhym byla asi nejčastěji skloňovaným filmem v souvislosti s Duelem Frost/Nixon. Clooneyho elegantní černobílé varování před ustupováním silnějšímu šlo ale přece jen více do hloubky a novinářskou čest hájilo s větší vervou.

Písemná maturita

Posted: 7. 4. 2009 in různé

Dnes jsem absolvoval písemnou část maturity z českého jazyka a přesně nevím, co tady teď, pořád vyklepaný jako ratlík, na kterého zařval tygr, vlastně chci napsat, čeho se dobrat. Nevěděl jsem to ani během psaní, jež mělo (dle uvážené osobní volby) vycházet z citátu Jaroslava Seiferta „Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem.“ Výsledná esej, mohu-li svůj počin takto honosně titulovat, přitom nebyla o hudbě, poezii ani o lásce, resp. o lásce možná trochu. Když pominu nevěrnost tématu, moc jist si nejsem rovněž ohledně gramatické stránky věci. Interpunkční znaménka v sáhodlouhých souvětích, dvakrát jsem dokonce, ta opovážlivost (!), užil středníku, asi nebudou vždy umístěna správně. Nemluvě o banální pointě, k níž jsem se po tříhodinovém (lo)pocení dobral (dokázal bych něco zásadního změnit během té zbývající hodiny?). Větší z-nouze-ctnost na závěr nejspíš přijít nemohla. Mé pocity jsou hrozné, hroznější než po jiných (protože méně důležitých) slohovkách. Na známku raději nemyslím. Jenom malý kousek mého já si namlouvá, že výsledek tak strašný není, že alespoň jednu kloudnou myšlenku jsem do textu nasoukal, že dokonce ani nedostatečný rozsah (málo přes 2 stránky) nebude na závadu. Jak domýšlivé. Slibuji ovšem toto – cokoliv dostanu, svou známku zveřejním.

Jak nebýt cool

Posted: 5. 4. 2009 in TV

Pojmenovat televizní stanici (či cokoliv jiného) Prima Cool chápu jako výzvu pro rejpaly, které takové jméno zaručeně přiměje k mnoha-bodovému rozboru toho, proč objekt rejpání cool ve skutečnosti není a jak opovážlivé bylo jej takto nazvat. Snad abych začal. 🙂

  • Obraz ve formátu 4:3 je urážkou širokoúhlých televizí, snad jenom dočasně.
  • Obrazová kvalita viděných filmů (Vikingové, Potíže s Arizonou) připomínala deset let starou nahrávku na VHS.
  • Dabing doposud viděných seriálů a pořadů (Futurama, Kancl, Heuréka, Top Gear, Svět hledá superhrdinu!) hraničí s amatérismem a odrazuje od dalšího sledování – není tak těžké si jinou cestou obstarat verze v původním znění.
  • Zcela absentuje možnost přepnutí na originální znění, čili možnost vzhledem k funkčním teletextovým titulkům velice vítaná.
  • Grafika je nevýrazná a některé znělky jsou nápadně podobné těm z MTV (Heuréka).

Pochválit na druhou stranu musím programovou skladbu, která je akorát trochu jednostranně zacílená na muže mezi dvaceti až třiceti (dva večery za sebou v prime timeu Top Gear, tss), ale v rámci možností nabízí vydatný průřez doposud opomíjenou seriálovou tvorbou. V podobě Futuramy byl splacen jeden z největších českých televizních dluhů, další velké tituly (The Big Bang Theory, pravděpodobně i How I Met Your Mother) budou následovat. Poměr mezi reprízovaným a nově uváděným je vyrovnaný. V každém případě, neudělají-li urychleně něco s tím horibl dabingem, těžko osloví pro podobnou stanici potenciálně nejideálnější skupinu diváků, diváků znalých angličtiny a temných zákoutí internetu.

Smetí – duben

Posted: 4. 4. 2009 in DVD, tipy, TV, výhled

Především bych se chtěl omluvit za absenci pořádného aprílového příspěvku. Žertovná podstata onoho dne mi docvakla teprve v jeho polovině, takže bych k vymyšlení něčeho nosného potřeboval pomalejší čas a rychlejší myšlení. Pár dobrých nápadů zaklepalo na dveře, jak už dobré nápady mívají ve zvyku, den poté. Snad je nezapomenu využít příští rok. Tím je sfouknuto to nejméně milé, zbytek se díky natřískanosti čtvrtého letošního měsíce po(vz)nese v jiném duchu.

DVD

Z rukávů na nás vykoukne über klasika Poklad na Stříbrném jezeře (7.4.) i Vinnetou (14.4.), mistrovské Hitchcockovo Psycho (8.4.), slavný krátkometrážní artfilm Červený balonek (23.4.), přesprostlá komedie Kevina Smithe Clerks II (23.4.), solidně hodnocené drama se Scarlett Johansson Píseň lásky samotářky (23.4.), pozoruhodný životopisný snímek o jedné nestoudnici Ta známá Bettie Page (29.4.). Vysokou úroveň kvality si nadále udržují tituly z edice FilmX, v dubnu stojí za vyzdvihnutí především roku 1968 natočený muzikál Producenti (16.4.), známý díky méně vydařené verzi z roku 2005, a meditace Kim Ki-duka Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (30.4.).

Připlatit si k elementární padesátce nějakou tu stovečku se vyplatí kvůli těmto titulům: Život je krásný (1946) – jeden z nejnádhernějších filmů klasického Hollywoodu s jistým umístěním v mé TOP 20 vydá 22.4. ve své Platinové edici MagicBox; mix tří ujetých povídek, z nichž prý minimálně jedna nemá daleko ke geniálnosti, Tokio!, bude na DVD k dostání od 27.4. Ve stejný den hledejte na pultech kamenných obchodů rovněž Austrálii. A fanoušci Guye Ritchieho by během dubna konečně měli dostat RocknRollu.

TV

Hlavní televizní události je bez debat spuštění nové televizní stanice, Prima Cool, které se budu obšírněji věnovat zítra. Filmový klub ČT 2 pokračuje ve vysílání mnohahodinového Fassbinderova projektu Berlín, Alexandrovo náměstí (každý čtvrtek). Nedělní večery doplní prosincový filmový portrét Akiry Kurosawy. Jestli guru japonského filmu nebudete mít dost, můžete si smlsnout ještě na Snech Akiry Kurosawy (Cinemax, 10.4.). Z dalších titulů z nabídky ČT bych osobně doporučil zdařilý film Fatiha Akina Solino (9.4.). Dubnová nabídka HBO láká předně na vychytaný režijní debut Bena Afflecka Gone, Baby, Gone, profláklý dojímák Once a hodně silné drama Skafandr a motýl. HBO Comedy potom nabídne třetí řadu Ajťáků.

Čtení

Kategorii Čtení jsem nepřidal kvůli nové Cinemě ani Premiere (když už, spíše kvůli článku o nich v novém Cinepuru), ale hlavně kvůli jedné velmi zajímavé publikaci, která nedávno vyšla. Komu budou nejspíše určeny Filmové teorie 1945-1990 je snadné odvodit z názvu.

Kino

(řazeno dle míry útěchy, jež od jednotlivých snímků očekávám)

  1. Der Baader Meinhof Komplex (od 9.4.)
  2. Synecdoche, New York (od 23.4.)
  3. The Reader (od 23.4.)
  4. Happy-Go-Lucky (od 9.4.)
  5. Defiance (od 16.4.)

Nezapomenutelné filmové scény

Bruno Ganz ze sebe dal jako Hitler všechno a bez debat nejlepší je v téhle scéně, konfrontován s faktem, že mu k vítězství už nepomůže ani Pán prstenů.

downfall