(mé oblíbené) filmy o novinářích, potažmo médiích

Zní to docela jednoduše – zprostředkovávat lidem informace, ale asi není snadné zavděčit se všem, vybalancovat mravní a komerční stránku věci, nepřijít k úrazu, nenaštvat šéfa a nakonec z toho hektického tempa a obrovského stresu dočista nezmagořit. Práce novinářů (potažmo zpravodajů) není žádný med, plody, které nese, nejsou vždy nejlákavější a jestli se vám coby žurnalistovi před padesátkou podaří neuhnat žaludeční vředy a neumřít na rakovinu, budete jednou z pár šťastných výjimek. Zároveň tohle štváčství obohatí váš život o spoustu nepřátel, (často drsného) verbálního humoru i užitečných známosti. Je tak snadné odolat… mě přesto žádný z níže uvedených titulů odradit nedokázal.

Všichni prezidentovi muži (All the President’s Men, 1976)
Přes dvě hodiny dlouhé vyšetřování aféry Watergate dvojicí odhodlaných reportérů (Dustin Hoffman a Robert Redford), kteří se netají tím, že chtějí ulovit dobře vypasené zvíře. Což se jim nakonec taky povedlo – Richard M. Nixon rezignoval na svou funkci prezidenta USA. Nejpádnější argument pro ty, kdo pochybují o společenské prospěšnosti investigativní žurnalistiky.

Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957)
Tony Curtis jako reklamní agent Sidney Falco sice představuje parchanta, ale pořád fajn člověka oproti sloupkaři J. J. Hunseckerovi (Burt Lancaster), který je učiněným satanem mezi bulvárními novináři. Když se dají podobní dva lidé dohromady, nic dobrého to nevěstí. Bude se lhát, bude se podplácet, bude se zneužívat cizích citů, bude to bolet. I na dnešní (natožpak na svou) dobu mimořádně tvrdá satira vztahů mezi médii a celebritami, které žijí ve společné symbióze pouze naoko.

Noviny (The Paper, 1994)
Jeden neobyčejný den v redakci jedněch obyčejných newyorských novin. Krom článku, který může pošpinit anebo naopak očistit jméno dvou kluků, stihne Michael Keaton vyřešit také těhotenství své manželky, aroganci své nadřízené a přijímací pohovor pro práci v novinách větší exkluzivity. Ta ovšem negarantuje větší pravdivost.

Zodiac (2007)
Média měla nikdy neodhalenému zabijákovi pomoct ve zviditelnění. Chtěl vyvolat masový strach, což dokázal, zároveň ale pár odhodlaných reportérů z deníku San Francisco Chronicles vyprovokoval k zahájení pátrání na vlastní pěst. Robert Graysmith o svých riskantních zážitcích napsal knihu, David Fincher podle ní natočil excelentní thriller.

Network (1976)
Scénárista Paddy Chayefsky vyniká nadhledem člověka, jež ví, jak to chodí, ale zároveň nemá potřebu shlížet na diváky svrchu a film je díky němu komplikovaný teprve v druhém plánu. V tom prvním sledujeme příběh o televizními rádoby-prorokovi a jeho nesmírném vlivu na diváky lačné výstředností. Opravdu jsme my, totiž televizní diváci, marionetami v rukou labilních pošuků?

Vrtěti psem (Wag the Dog, 1998)
Která mocnější zbraň než média by mohla prezidenta Spojených států amerických uchránit před hrozícím skandálem? Fiktivní válečný konflikt možná není zajímavější, leč bezesporu závažnější než milostné hrátky za zdmi Bílého domu (jasná reflexe kauzy Clinton-Lewinská). Lehká satira zůstane v paměti déle hlavně zásluhou skvělého hereckého obsazení. Kupříkladu Dustin Hoffman důvtipně zahrál karikaturu svého kámoše – producenta Roberta Evanse.

Vysíláme zprávy (Broadcast News, 1987)
„Když to není v televizi, tak to není důležité, tak proč se s tím trápit“ Práce v televizním zpravodajství vyžaduje ostré lokty, výjimečné mluvnické či psavecké schopnosti a drzost, tu především. Film Jamese L. Brookse nahlíží do zákulisí jedné takové televizní stanice a nevyhýbá se přitom ani méně příjemným skutečnostem jako je rivalita, propouštění či zkreslování skutečnosti.

„Studio 60“ (Studio 60 on the Sunset Strip, 2006)
Polozapomenutý dialogový drahokam částečně navazuje na Network, ač sleduje „jenom“ osoby spjaté s televizním formátem zvaným „sketch comedy“ (český ekvivalent mi není znám). Po první sezóně stopnutý seriál skýtá vydatný a máloco tající pohled do zákulisí fungování televizní stanice, břitký humor víří se seriózními dramaty, ušetřeny nejsou ani hostující celebrity. Velký comeback Matthewa Perryho.

Opilí slávou (Delirious, 2006)
V nezávislé komedii Toma DiCilla ztvárnil Steve Buscemi jakousi esenci všech špatných novinářských vlastností (přesněji vlastností bulvárních novinářů): sem tam mediálně zprznit nějakou celebritu, pak se zajít nadlábnout na rautík a při odchodu nabrat co nejvíce dárkových tašek… jo, i to je cesta. Nejednoznačné vyznění filmu lze chápat podobně jako hořký závěr Sladkého života (ty jseš tam, já jsem tady). Každý nakonec dostane svoje. I ti, kteří si kupují instatní karmu do zásob.

Občan Kane (Citizen Kane, 1941)
Všemocný mediální magnát William Randolph Hearst neměl ze spodobnění všemocného mediálního magnáta Roberta Fostera Kanea radost, bylo příliš věrohodné. Chybělo málo a Wellesův majstrštyk, bezesporu jedno z nejvlivnějších děl americké kinematografie vůbec, by nikdy neseznal přítmí kinosálů. Pomalu už dozrává doba pro remake… nebo snad nikdo nemá odvahu?

Salvador (1986)
Život je boj a když jste novinář, dvojnásob těžkej. Skutečnými událostmi obalené aktivity Jamese Woodse jsou, jako většina filmů Olivera Stonea, příznačné nemalou politickou angažovaností. A jako většina filmů Olivera Stonea také tento vyznívá v neprospěch vysněné „svobodné“ země.

Dobrou noc a hodně štěstí (Good Night, and Good Luck, 2005)
Dramatizace série televizních rozhovorů mezi komentátorem zpravodajství stanice CBS Edwardem Murrowem a zatvrzele antikomunistickým senátorem Josephem McCarthyhym byla asi nejčastěji skloňovaným filmem v souvislosti s Duelem Frost/Nixon. Clooneyho elegantní černobílé varování před ustupováním silnějšímu šlo ale přece jen více do hloubky a novinářskou čest hájilo s větší vervou.