Zelená zóna

NO SUBJECT

Nový film Paula Greengrasse (Let číslo 93, Bourneovo ultimátum) je sice zasazen do Iráku 21. století, ale namísto oblíbeného řešení symptomů se vrací k příčinám války v dané zemi.

Důstojník americké armády Miller (Matt Damon) by rád věřil, že střílí za tu správnou stranu. Důkazy v podobě zbraní hromadného ničení mu k tomu zatím chybí. Následování instrukcí nadřízených dlouhodobě nenese žádné ovoce. Pomocnou ruku Millerovi nabídne agent CIA (Brendan Gleeson), který zatím jenom tuší, co vláda Spojených států tehdy již věděla.

Neboť knižní předlohu napsal žurnalista, nepřekvapivě se v příběhu našlo místo i pro novinářku (Amy Ryan), která je přesvědčena, že sleduje správnou stopu. Akorát věří nesprávným lidem.

Návrat k sedm let staré kauze filmu neubírá na aktuálnosti. Šlo o jedno z nejvýraznějších užití „triku“, k jehož opakování dochází dodnes. Informace různého významu a různého původu se valí odevšad. Jedna přebíjí druhou. Není čas každou ověřit. Stačí mezi ně ve vhodný okamžik přihodit lež a dlouho zamčené dveře rázem zejí dokořán. Jak utrousí jedna z postav, „informace jsou problém“.

Zelená zóna se drží reálného podkladu, historii nevykládá po svém a tím pádem nemůže nabídnout příliš šokující zvrat. Napínavou akční podívanou každopádně ano.

Film disponuje většinou atributů kinetického thrilleru, ale v některých ohledech se konvencí žánrů nedrží. Minimálně třetinu děje trvá, než dojde k nastolení konkrétního Millerova cíle. Do té chvíle se hrdina plněním dílčích úkolů snaží marně dobrat alespoň jakési povšechné pravdy. Ze světla zachází do stále větší tmy. Úplně jasno má až v přehledném posledním záběru.

Jasně definován není ani antagonista. Záměry každé z postav odpovídají její nátuře. Na absolutní dobro ani absolutní zlo se tentokrát nehraje. I Millerův hon za spravedlností je těsně před koncem zrelativizován. Spravedlnost bere do rukou ten, komu v dané době a dané zemi skutečně náleží.

Millerova psychologie není vykreslena s kdovíjakou péčí. Je definován činy. Prakticky nemáme možnost poznat ho mimo akci. Zajímavá jeho akce začne být, když přestane poslouchat rozkazy a sejde z cesty. Napsáno polopaticky, začne samostatně myslet. Tady už se dostáváme blíže bourneovským vodám, kdy odhodlaný profík o vlásek uniká výbavou i počtem zdatnějších pronásledovatelům.

Závěrečná scéna pronásledování patří k vrcholům filmu a ještě více než slavná honička v Tangieru z Bourneova ultimáta by se dala analyzovat nejen z hlediska práce kamery a střihu, ale také významů. Je vzrušující už pro vědomí, kdo pronásleduje koho a z jakého důvodu. Ať skončí jakkoli, víte, co bude následovat. A stejně si budete přát, aby neskončila. Na témž principu stojí celý film.

Působivostí akčních scén, vzhledem k neklidné kameře v podstatě všech scén, jde opět takřka o mistrovské dílo. Jako diváci jsme nuceni být neustále ve střehu, být sami akční. Většina akčních filmů jde přitom opačným směrem, ukazuje nám z optimálního úhlu a dostatečně dlouho to, co chceme vidět a nároky na pozornost jsou minimální. Zběsilé tempo pomáhá udržovat hudba Johna Powella, která k místu dění výtečně sedí, ačkoli nevyužívá obehraných „blízkovýchodních“ motivů.

Rozdílné náhledy na počínající konflikt jsou zastoupeny jakž takž spravedlivě, ale malinko samozřejmě převažuje hledisko levicově-liberální čili proti-bushovské. Internet, největší líheň dezinformací, vychází bez poskvrny. Dvakrát je hrdinou využit pro dobro věci.

Greengrassův nejnovější film ukazuje, že téma Iráku ještě zdaleka není vyčerpané a že se filmy z Iráku Iráku vlastně ani tolik týkat nemusejí. Jde o vytváření záminek. Záminka k zisku ropy, rozpoutání války s terorem, diváckému napětí.