Protagonistou francouzsko-československého dramatu je muž, který lže, když říká, že nevěří vlastním lžím. Věří, což výrazně ovlivňuje kvalitu jeho vyprávění a nás nutí k větší obezřetnosti. Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb, kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Zpočátku, asi do třetí Borisovy věty, přehledné vyprávění je postupně zahlcováno fakty, jež vyvolávají silné pochyby a film končí tam, kde začal. Namísto odhalení pravdy jenom další lži. Kolo se rozbíhá nanovo.
Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží, ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Přítomnost od vzpomínek výrazně neodděluje, vše splývá v jeden myšlenkový tok. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Neustále se musíme ptát sami sebe, nesledujeme-li momentálně dění třeba očima zesnulého Jana Robina. Nemáme ovšem ani onu elementární jistotu, že někdo jako Jan Robin existoval. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována.
Oblíbenou hrou tří dívek je hra na slepou bábu, zrcadlící i naši nevědomost. Jako bychom film sledovali se zavázanýma očima, neschopni proniknout pod povrch, vidět to podstatné. Obrazová stránka proto mate stejně jako Borisův vnitřní monolog. Nemůžeme věřit ani svým očím, ani svým uším.
Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Své vyprávění zatraktivňuje zapojením celého těla. Méně prozíravé posluchače (dívka vypomáhající v hostinci) tím dokáže snáze získat na svou stranu. Za přesvědčivé lhaní sklízí odměnu v podobě imaginárního potlesku. Jako divadelní představení je inscenovaná i Mariina poprava, která nemusí mít žádnou vazbu na dění filmu, ale může jít – v rámci dívčích her – pouze o dramatizaci historické události, popravy Marie Antoinetty, jejíž obraz visí na zdi. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro něj jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testuje různé variace svých historek.
Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta, způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními lžemi. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo.
Happy End
ČSR, 1967, 80 min
R.: A. Robbe – Grillet, M. Hollý ml. ; s.: A. Robbe – Grillet; k.: I. Luther; h.: M. Fano
H.: Jean-Louis Trintignant, Sylvia Turbová, Zuzana Kocúriková, Július Vašek, Ivan Mistrík, Jozef Čierny, Dušan Blaškovič, Jozef Kroner, Ivan Letko
O filmu 