X-Men: První třída bondovskou perspektivou

Posted: 23. 8. 2012 in různé

Inspiraci prvními bondovkami přiznávají i tvůrci posledního x-menovského filmu například v dokumentu Children of the Atom. Jak konkrétně se ale tento inspirační zdroj v První třídě projevuje? A obstál by Erik Lehnsherr alias Magneto spíše jako Bondův pokračovatel, nebo předchůdce?

Bondovská elegance, přesněji vystihnutelná obtížně přeložitelným výrazem „glamour“, se neprojevuje jenom podobou závěrečných titulků (1), soundtrackem á la John Barry, okázalými ustavujícími záběry, častým střídáním lokací (Švýcarsko, Argentina, Kuba, Moskva, Las Vegas), výběrem a designem interiérů (honosná stará sídla, jaderná ponorka, tajné podzemní laboratoře; luxusní nábytek, dřevem a vzorovanými tapetami obložené pokoje, vysoké stropy (1) a přiléhavými jmény postav (Emma Frost, Angel Salvadore), ale i vytříbeným slovníkem postav a humorem suchým jako Martini („S potěšením bych vás zabil“). (2)

Ačkoli je časové vymezení zápletky stejně jako ve většině bondovek studenoválečné (2), špiónské hry se dějí mimo svět superhrdinů, jež jsou nad hašteření dvou supervelmocí zprvu povzneseni a CIA pomáhají hlavně ve snaze najít pro sebe samé ve společnosti místo. Do hrozícího jaderného konfliktu je zapojí teprve padouch, vyznávající v bondovské tradici náležitě opulentní životní styl (vždy dokonale padnoucí oblek, kvalitní pití, luxusní jachta). Oproti Bondovi se ale jednoznačně nepřikloní k jedné ze stran, byť nakonec – stejně jako Bond – plní úlohu jakýchsi urovnávačů ne docela vychladlých vztahů a pár menšími výbuchy zamezí mnohem větší zkáze.

Nejvíce bondovských elementů na sebe váže Erik Lehnsherr, postava ztvárněná Michaelem Fassbenderem, který se podobá mladému Seanu Connerymu nejen vzhledově, ale také přitažlivou arogancí, jež svému zarputilému mstiteli dokázal propůjčit. Osobní motivace jeho jednání ho přibližuje pozdnímu, na vlastní pěst jednajícímu Bondovi. Stejně jako Timothy Dalton v Povolení zabíjet sleduje vlastní cíl, nezávislý na jakékoli řídící organizaci, což se zcela neshoduje s týmovými záměry profesora Xaviera. Právě napětí mezi jednáním na vlastní pěst a společnou službou vyšším ideálům dává Fassbenderově postavě znejišťující vnitřní dynamiku. Byť nejenom fanoušky xmenovské série dobře známé, řešení jeho soukromého konfliktu rozhodně není banální.

Stejně jako Bond zůstává Erik svým oblékáním věrný promyšleně elegantnímu stylu a zároveň se odíváním dokáže přizpůsobit situacím a podnebí (šedý oblek do banky, tričko a letní kalhoty do jihoamerických veder, potápěcí neopren ve scéně okatě citující z Goldfingera). Větší obtíže mu činí adaptace na prostředí plné rozjívených puberťáků, mezi nimiž svou neodeznívající vážností působí jako pěst na oko. Zde spatřuji největší rozpor se základním prototypem Jamese Bonda. Erik je, možná pro svou traumatizující zkušenost s holocaustem, příliš seriózní. Chybí mu ona klukovská radost z obzvlášť morbidního, trefnou hláškou korunovaného odstranění padoucha.

Pokud se týče přístupu k ženám, byť tvrdým jako diamant, mohli by si Erik s Jamesem klidně podat ruce. Oba bezostyšně, věrni stylu „sveď a smeť“, využívají svého šarmu. Něžní jsou k ženám, jen dokud vůči nim ony projevují žádanou náklonnost. Na odpor něžného pohlaví reagují nekompromisně, klidně i za užití fyzického násilí. Potřebná informace pro ně má vyšší hodnotu než džentlmenské zachování dekora.

James Bond byl ve větší části svých filmových dobrodružství profilován jako hrdina z jiného světa. Světa obleků a aut, která si nikdy nebudeme moci dovolit, zlosynů a krásek, s nimiž nikdy nepovedeme dialog, akčních situací, které bychom ve zdraví stěží přežili (3). První třída, ač s reálnými dějinnými událostmi provázaná více než mnohé bondovky, tento koncept únikové zábavy rozvíjí a dovádí do důsledku. Mutanti jsou stejně jako Bond lepšími, zdatnějšími bytostmi, ovšem se svou příslušností k jinému světu bojují. Jiným světem je pro ně přitom svět nemutantních lidí, mocenských politických bojů i (a především) svět dospělých. Vyrůst ze své uvědomované infantility by mohlo být cílem, k němuž od začátku směřuje celý film, hravější a barevnější než jedna skupina komiksových adaptací (Temný rytíř, Strážci) a současně se svou naivitou nakládají promyšleněji než skupina jiná (Avengers, The Amazing Spider-Man).

Jaké místo v tomto vyrůstání ze světa banálních problémů náleží Erikovi? Navenek kope za jeden tým, uvnitř zůstává solitérem, neboť před sebou má jako jediný od začátku jasný cíl a nemusí čekat na ničí instrukce. Teprve v závěru se z něj nicméně morálním vybarvením stává plnohodnotná postava, s kterou lze dále pracovat. Neboť od začátku víme (či alespoň tušíme), k čemu dozraje, nabíledni je srovnání s Casinem Royale, rovněž směřujícím k určité předem známé podobě populárního hrdiny. Bond minulosti se tak v alternativních dějinách naší současnosti potkává s Bondem dneška a výsledkem je soběstačná postava, schopná unést na svých bedrech klidně i vlastní film.

___________________________________________

  1. Podoba „válečné místnosti“ (war room) je přímo ovlivněna designem, jakým stejné místo vybavil vrchní bondovský výtvarník Ken Adams v Dr. Divnoláskovi. Tuto dvojici by mohla doplnit místnost, ve které přijímá moudré rady Richard Nixon ve filmové adaptaci komiksových Strážců (od konkurenčního komiksového vydavatelství DC Comics).
  2. Rozdělení obrazu na několik pásů je formálním ozvláštněním filmů ze šedesátých let jako takových, nikoli přímo bondovek, kde, pokud vím, této vizuální blbůstky použito nebylo. V poznámce pod čarou se rovněž hodí zmínit, že podstatná část filmu vznikala v „bondovských“ studiích Pinewood a stejně jako při natáčení bondovek se rozhodně neplýtvalo digitálními triky – podíl ruční práce je, soudě z filmu o filmu, na dnešní velkofilmové poměry dosti vysoký.
  3. Jediným opodstatněním provázání s kubánskou raketovou krizí není záliba tvůrců ve zlatých šedesátých – v komiksovém světě je jaderný věk dobou mutantů („Jsme děti atomu, má lásko“). Oproti paranoiu šířícím hororům a sci-fi z padesátých let zde přitom radiace lidi nemění v hrůzostrašná monstra, ale naopak je vybavuje užitečnými zvláštními schopnostmi, kterých se děsí hlavně většinová „normální“ společnost. Možnost queer čtení x-menovské série by ale vydala na samostatný text nebo dva.
  4. Teprve v posledních filmech musí řešit běžnější psychologické problémy, které sice nejsou cizí ani Erikovi, krotícímu vlastní vztek, ale v případě budoucího Magneta mají poněkud nadliskou dimenzi.
Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s