New York, New York

Posted: 28. 8. 2012 in Blu-ray, recenze

Rok po mimořádném kritickém úspěchu Taxikáře (1) se Martin Scorsese rozhodnul sdílet na filmovém plátně svou lásku k jazzu a klasickým hollywoodským muzikálům. Právě do jejich světa vpustil hrdinu svých předchozích filmů, nezodpovědného frajera s obsedantní potřebou dokazovat svou dominanci. Zatímco společně s ostatními a přesto tak trochu sám oslavuje vítězství Spojenců nad Japonskem, přemýšlí Jimmy Doyle (Robert De Niro), čím, kromě hry na saxofon, by vyplnil svou budoucnost. Nápovědu mu poskytne nadějná zpěvačka Francine Evans (Liza Minnelli).

Střet De Nirových slovních i gestických exhibicí, z větší části improvizovaných, s promyšlenějším herectvím Lizy Minnelli, není jenom střetem dvou hereckých metod, dvou stylů hollywoodské filmařiny (2) a dvou životních přístupů, ale přirozeně také – po vzoru srovnatelně svižných screwball komedií – dvou pohlaví. Kadence dvojsmyslných dialogů zůstává neměnně vysoká, pouze řešená témata jsou s přibývajícími minutami vážnější.

Scény navíc, s ohledem na zvolenou improvizační metodu, nekončí v momentu, kdy je nám sděleno podstatné. Trvají déle a neslouží jenom coby nositelé dějotvorných informací. V dialozích se často řeší marginálie a opakuje dříve vyřčené (3), což nám nejenom napovídá, že nesledujeme produkt klasického Hollywoodu, ale také přispívá k psychologické charakteristice postav. Své místo zde tudíž mají i „tiché“ scény, v nichž za slova zaskakují obrazy, které pouze vyjadřují Jimmyho osamocenost a žádají od nás vůči němu něco skoro nemožného – soucit. Jak soucítit s vypočítavým egomaniakem, který si to, co nedostane, vynutí?

Oproti snímkům, jež New York, New York reviduje a jimž zároveň vzdává láskyplný hold (ať kýčovitými malovanými dekoracemi nebo „povinnou“ střihovou sekvencí s barovými neony), nedochází ke sbližování muže a ženy, ale naopak k jejich postupnému odcizování. Jejich partnerství ironicky spojuje totéž, co je rozděluje: hudba a dítě. Stěžejní překážku v obou případech představuje jejich vrozená soutěživost. Zatímco ona by zřejmě dokázala jako rovnocenná partnerka zpívat po jeho boku, on je od podstaty sólista, který si raději dělá, co se mu zlíbí, než aby poslouchal příkazy a respektoval pravidla. Ve svém hodnotovém žebříčku ostatně uvádí blízkost ženy (v jeho případě možná synonymní s tělesným aktem) až za hudbou a penězi.

Hlavně vinou Jimmyho nevypočitatelného chování je jejich vztah, započatý tak trochu z nouze (přesněji z potřeby partnera, byť hudebního), jednou nohou v nouzi nepřetržitě. Prosycen napjatou nervozitou, která se může každou chvíli přehoupnout do smíchu stejně snadno jako do pláče. Jimmyho těkavost, neschopnost na chvíli přibrzdit a zrekapitulovat dosavadní vývoj společného soužití, se projevuje i ve způsobu řešení problémů za pochodu. K několika hádkám dochází v automobilu, který je přítomen také jejich prazvláštnímu svatebnímu „obřadu“. (4)

Francine na druhé straně nežije jen pro přítomný okamžik, myslí dopředu a ohlíží se zpět, k čemu jí v jedné z nejdojemnějších scén slouží staré hudební nahrávky a fotografie. Scorsese neprotěžuje ani jednoho z nich, dlouhou sérii sporů ponechává bez jednoznačného vítěze. Její poslední píseň, třebaže zpívaná na profesním vrcholu kariéry, nepatří člověku, nýbrž titulnímu městu. Jeho finální záběr, na stejném místě, kde před dvanácti lety oslavoval velké vítězství, zas dává vědět, že minimálně stylem oblékání dospěl (slušivý oblek namísto obnošené havajské košile) – akorát příliš pozdě.

Písně, jimiž je film vydatně proložen, nebyly vybrány pouze na základě režisérových osobních preferencí (ač poslech starých nahrávek od otce a strýců posloužil jako impulz k realizaci projektu). Komentují vývoj vztahu a, stejně jako proměny v oblékání a účesech postav a výtvarné stylizaci prostředí (5), reflektují proměny, které po válce prodělal hollywoodský muzikál. (6)

Deziluzivní pohled na „vítězná“ poválečná léta tvoří další rovinu vyprávění a je šikovně provázán s odhalováním (sebe)destruktivního byznysu, který za nablýskanými pěveckými a tanečními výstupy vězel. Vedle kontrastu toho, jak poválečnou Ameriku známé z citovaných muzikálů a toho, jak ji ukazuje zpravidla temněji naladěný Scorsese, jsou ve filmu uplatňovány kontrasty zvukové (prudkou hádku v autě následuje sotva slyšitelné šeptání v porodnici), barevné a především zastřešující, výše naznačený kontrasty dvou filmových stylů, realistického, vycházejícího z newyorské školy Johna Cassavetse a Elii Kazana, a magického, inspirovaného Donenem, Kellym nebo Minnellim (který pomáhal dotvářet kromě jiných Boris Leven, výtvarník West Side Story nebo Za zvuků hudby).

Podobně jako později v Zuřícím býkovi zde Scorsese vlastně jde proti tomu, co bychom na základě vnějších znaků mohli považovat za jádro filmu. U Býka šlo o box, vůči němuž vyzněl portrét Jakea La Motty velmi kriticky, tady je to optimistický muzikálový feeling, přítomný nakonec jenom na filmovém plátně (tedy coby přiznaná fikce, fikce na druhou). Velké muzikálové číslo slouží jako ohromující ukázka Scorseseho režisérského mistrovství (7) i jako falešně happy endová tečka za celým dvouapůlhodinovým prolínáním dvou neslučitelných světů.

Záměrná rozpolcenost zřejmě mnohé diváky, kteří si chtějí hlavně vychutnat vyprávění, odradí. Stejně jako v době uvedení filmu. Po jiné záludnosti pátrám marně. New York, New York možná je delší, než by bylo třeba, ale rozhodně ne pomalý. Záběry jsou střídány v rychlém sledu a bez pauz. Doplňují se, jako kdyby spolu vedly dialog. Radost jej poslouchat. Ať už jste více na realistické romance, nebo na muzikály: New York, New York nabízí realistickou romancí v muzikálovém balení.

__________________________________________________

  1. Z významnějších ocenění zmiňme alespoň Zlatou palmu z Cannes.
  2. Přičemž Minnelliovou coby dceru Judy Garland a Vincenta Minnelliho pojí s pevněji podchycenými projekty studiového systému také její rodinné zázemí.
  3. Že film nestojí na dialozích, ukazuje scéna, kde je rozhovor Jimmyho a Francine přehlučen hrající kapelou.
  4. Pro feministické čtení nosných konotací s jedním vozem a dvěma řidiči, s tím, kdo řídí a kdo je vezen, se protentokrát zdržím, jakkoli by zasloužily pečlivější rozbor.
  5. Liza Minnelli se účesem nejprve podobá na svou matku (například v muzikálu Meet Me in St. Louis), aby se konci procesu stala sama sebou.
  6. Z mnoha přímých i nepřímých odkazů lze ve filmu identifikovat stopy On the Town, Zpívání v dešti nebo Červených střevíčků, k jejichž režisérovi odkazuje i jméno, které si Jimmy vymyslí na hotelové recepci – M. Powell.
  7. Byť v komentáři na blu-ray zásluhy skromně připisuje týmu výtvarníků a choreografů.

Poznámka k BD: o technických specifikacích blu-ray disku psali jinde povolanější, krátce se ale zmíním alespoň o bonusech. Tím hlavním je sice (nesmyslně) rozpůlený film o filmu The New York, New York Stories, měl-li bych ovšem vybrat extra materiál, z něhož se dozvíte nejvíce, zvítězil by audiokomentář Martina Scorseseho a filmové kritičky Carrie Rickeyové. Na pět minut poutavých informací o inspiracích (Scorsese) nebo významech (Rickeyová) bohužel připadá deset minut mlčení, přesto se vyplatí poslechnout si jejich odděleně zaznamenané poznámky až do konce. Nápomocny vám při tom budou zřídka vídané anglické titulky.

P.S.: Hodnoceno na základě verze dovezené z Francie, která na rozdíl od té americké není regionálně kódovaná, ale jinak by se neměla lišit (a jako milou pozornost obsahuje také DVD s filmem).

Reklamy
Komentáře
  1. OLA napsal:

    Po tomto citani by som sa na film aj podivala celkom rada…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s