Skyfall 007×023

Posted: 13. 11. 2012 in recenze

Text předpokládá znalost filmu (jinými slovy: obsahuje spoilery).

Skyfall začíná rozostřeným záběrem na protagonistu, který se vynořuje ze stínu. Dát jasné kontury rozmlžené osobě Jamese Bonda a vytáhnout ho z temnot zpátky na světlo, to jsou hlavní cíle filmu, který agenta 007 chápe současně jako fiktivní filmovou postavu i jako kulturní fenomén, jenž filmový diskurz přesahuje. Přepínání mezi tímto dvojím vnímáním hlavní postavy dělá z nového Bonda filmový zážitek, jehož potenciál nelze vyčerpat jedním zhlédnutím. (1)

Úvodní, maximálně neokázaly záběr filmu předznamenává, že tentokrát poběží o komornější drama než obvykle (2). Ještě před tím je nám ale dopřána největší akční scéna filmu. Falešný příslib návrat k únikové zábavě, od které se již artový Quantum of Solace výrazně odklonil. Skyfall se od ní po titulkové sekvenci odklání ještě víc, jenomže velmi nečekanými směry. Akční prolog, postupným měněním dopravních prostředků (auto, motocykl, vlak) a pozvolným zvyšováním otáček (a zrychlováním tempa soundtracku) vygradovaný do nebývalých adrenalinových výšin, objasňuje svou epičnost, která by více vynikla ve finále filmu, nečekaným vyústěním – Bond je sestřelen. Začátek filmu se tím mění v konec. Bond musí spadnout (3), aby mohl znovu povstat, vstát z mrtvých.

Ke smrti, umírání, konečnosti, stáří, strachu a vzkříšení se sbíhá většina dialogů. Ty humornější (Q vs. Bond) jsou vystavěné jako názorový střet starého a nového, většina je ale obtěžkána vážností, proti které už nezabírá ani Bondův cynismus. Čas rozmrznul a dal se do pohybu. Změny už se nedějí jen mezi jednotlivými filmy série, které reflektovaly proběhnuvší společenský vývoj, dějí se i uvnitř filmu a hlavně uvnitř postav, jimž konečně začala sloužit paměť a tvůrci je tudíž mohli zatížit minulostí. Nově a znepokojivě není stálé nic.Ani ve světě Jamese Bonda.

Prohloubení Bondovy charakteristiky je psychologickou reakcí na stěžejní pohyb filmu – shora dolů. Dvakrát, na začátku a na konci, Bond padá do hlubin, aby se z nich mohl vítězoslavně vynořit a podtrhnout tím ústřední metaforu snímku (zmrtvýchvstání). Mezitím jeden z padouchů spadne z horního patra mrakodrapu a Bond dvakrát dokazuje, že se zvládne udržet nahoře (výtah, kasino v Macau). Podruhé mu musí pomoct bondgirl. Paradoxně táž dáma, která ho svým výstřelem v úvodu posílá ke dnu. (4)

Ženy v nové bondovce sice „postaru“ nevynikají v řízení ani ve střelbě (Moneypenny i M), ale nejsou zahořklé a nežárlí na Bonda, který v těchto činnostech exceluje, naopak si z toho (a tedy z celé emancipace) umí udělat legraci (když například Moneypenny po Bondově poznámce v úvodní akční scéně urazí i druhé zpětné zrcátko džípu). Ani sex Bond nepraktikuje pro to, že jde o součást jeho stylu. Tentokrát je pro něj spíše lékem na depresi. Z vášnivého milování během Bondova dobrovolného exilu je rychle střiženo na jeho strhaný výraz, když – s lahví piva (!) v ruce – leží v posteli. Moneypenny si ho před milováním nejdřív sama „zkulturní“ a za Severine se do sprchy vloudí sám.

V čem je naopak Skyfall konzervativní – stejně jako dříve jsou i tentokrát za nutné oběti ženy. První z nich, Severine (5), s jejíž záchranou se Bond (poté, co si s ní užije) nijak neobtěžuje, je odsouzena k smrti již svým zevnějškem, jehož každičká část ostentativně odkazuje ke vzhledu filmových femme fatales (dlouhá cigareta, černé šaty bez zad, výraznou rudou rtěnkou namalované rty). Znakovou přetíženost jejího její zjevu si uvědomuje i Bond, který jako kdyby v okamžiku poznámky ohledně „určitého typu žen“ na chvíli (ne poprvé, ne naposled) vystoupil ze své role a okomentoval ji zvenčí. Lépe než kdokoli jiný zná svůj svět a ví, co od něj očekávat.

Jestli divák není stejně „sečtělý“ a neodvodí si, že Bondovi je u baru namícháno (přesněji natřepáno) Martini, jeho smůla. Hláška s objednávkou emblematického nápoje je provokativně vypuštěna. Elitářství bondovského světa bylo přeneseno na intertextuální úroveň. Samotný Bond už není dokonalým hrdinou, který by byl stále perfektně upravený a nikdy neřešil zhoršenou fyzičku, krizi identity nebo depresi. Nedotknutelnost bondovského světa se nyní týká informací, jejichž znalost se od nás na způsob vstupního kódu požaduje (dále třeba předpoklad, že rozpoznáme auto v Bondově garáži a funkci červeného tlačítka v něm, že víme, kdo je to Moneypenny a jak vypadala kancelář M v prvních bondovkách…).

Jde ovšem o nedotknutelnost pouze zdánlivou, neboť libovolný divák může čerpat ze stejné fikční encyklopedie (tzn. z předchozích bondovek) jako tvůrci. K vašemu nevpuštění do světa nové bondovky by tudíž mohlo dojít leda v případě, že jste v životě neviděli žádný film s Jamesem Bondem a netušíte, o koho jde. Mendes s triem scenáristů krom toho neodkazují jenom k dřívějším bondovkám, ale i k obecně platným filmovým zákonitostem. Také v jejich případě se postavy projevují jako dost zběhlé, aby některé nadužívané pomůcky žánrové kinematografie mohly komentovat (Bondova poznámka po zjištění, že Silva v metru zvolil převlek policisty; Silvova hláška po vstupu do kaple u hrobu Bondových rodičů; Bond konstatující v jednom z posledních záběrů, že by byla škoda takhle pěkný panoramatický záběr Londýna, s mnoha britskými vlajkami v pozadí, nevyužít). Postavy se stávají komentátory vlastního vyprávění, nenechávají se jim pohltit a dát nám zapomenout, že sledujeme jenom film.

Druhou ženskou obětí je M. Stejně jako Bond, musí i ona, s podporou posledních věrných (doslova je zmíněno „pár“ přátel u CIA), bojovat o své místo na slunci. Její dějová linie probíhá paralelně s tou Bondovou, kterou chvílemi zrcadlí (pouze na vyšším, institucionálním levelu), chvílemi je její překlopenou verzí (jako návnada nejprve slouží Bond, poté M) a několikrát se s ní protne (když se například Bond ocitá v roli pozorovatele dialogu mezi M a Silvou). Teprve smrt M, následující nedlouho poté, co agent 007 bez minulosti vyhodí do vzduchu svůj rodný dům, (6) může Bonda zbavit břímě minulosti a dovršit jeho restart. Událost je to natolik emočně vysilující, že Bonda vidíme zřejmě podruhé za jeho aktivní kariéru (po Ve službách Jejího veličenstva) brečet. Anebo se v daném okamžiku jedná pouze o vodu stékající z agentova obočí? Ani po druhém zhlédnutí si nejsem jist. Předpokládám, že ono namočení protagonisty bylo drobnou zákeřností tvůrců.

V přeneseném významu je M matkou jak pro Bonda, tak pro Silvu. Z každého do značné míry „vychovala“ toho, kým je, přičemž v průběhu celého filmu dostáváme náznaky, že oba muži jsou ze stejného těsta. Bond v zajetí kupříkladu naznačí, že již dříve zakusil homosexuální tělesné sblížení, v závěru pak padoucha odpraví tím nejpodlejším myslitelným způsobem – vbodnutím nože do zad. Projeví se opravdu jako poslední z krys, za kterou ho Silva označuje. (7) Ovšem zatímco u Bonda jde o nezbytný obranný mechanismus k přežití, Silva si své činy vychutnává. Zásadní rozpor je v tělesnosti obou „bratrů“ a v tom, jak s ní zacházejí. Bond, ač zrovna není ve stoprocentní formě, vykazuje mnohem větší zdatnost a při „klouzání“ v londýnském metru s sebou na rozdíl od Silvy nemajzne o zem, nýbrž po elegantním doskoku pokračuje v běhu. Silva se silové převaze svého protivníka vysmívá, považuje ji za přežitek. Než aby rozdával údery, raději kliká myškou. (8)

Podivně neuspokojivé zabití Silvy (pro diváky, kteří se nedočkají napínavého souboje a ani neuvidí moc zloduchovy krve i pro Bonda, který přichází pozdě) je posledním z dlouhé řády náznaků, že nejnovější bondovka není o akci a jiných atrakcích. Je konečně, a tedy trochu paradoxně, o Bondovi. Do jeho duše se kamera skrze četné detaily očí snaží proniknout, on je klíčem i zámkem k vyprávění. V jeden okamžik doslova, neboť sám ze svého těla vytáhne střepiny, které spustí pátrání po zlosynech. Obhájit vlastními metodami svou pozici a pokračovat v boji, i když těžším, než jaký byl kdy dřív. Toho musí Bond ve svém fikčním světě docílit. Souběžně se jako filmová ikona snaží vyhovět staronovým diváckým očekáváním. Podle mne zvládá bezvadně obojí.

I kdyby ne, kdyby už svět skutečně nepotřeboval Jamese Bonda… tím hůř pro svět. Nebo nám snad Mendes chtěl dosud nejlepším dílem své filmografie sdělit něco jiného?

P.S.: snažil jsem se moc neopakovat myšlenky ze svého ČSFD komentáře, takže je šance, že v něm objevíte něco zde neuvedeného

____________________________________________________________

1) totéž platilo o všech bondovkách, ale vyjma posledních dvou jsme na to mnohovrstevnatost filmu nebyli neustále upozorňováni

2) odůvodněností adjektiva „psychologický“ si přesto nejsem jistý, neboť snahou tvůrců je provést psychoanalýzu celého bondovského univerza, nejenom Bonda

3) a na rozdíl od posledního Batmana tak moudře nečiní až ve dvou třetinách filmu

4) stálo by za obsáhlejší zamyšlení, proč dává impulz ke znovu-nastolení statu quo právě Moneypenny, signifikující v dřívějších filmech jistotu a stabilitu bondovského univerza

5) že by odkaz na Séverine, buržoazní manželku/luxusní prostitutku z Krásky dne?

6) tato scéna je pěknou ukázkou Bondova usilovného boji proti sentimentalitě – před zničením místa natolik emocionálně zatíženého zkrátka MUSÍ pronést cynickou poznámku typu „Vždycky jsem to tady nenáviděl“

7) nejspíš také metaforické odůvodnění toho, proč je mnoho scén situováno pod zem, do různých tajných chodeb, jimiž postavy kličkují jako hlodavci

8) Skyfall není tak konzervativní bondovkou, aby Silvovo padoušské zacházení s internetem nebylo vyváženo „dobrým“ hackerstvím mladého Q

Advertisements
Komentáře
  1. OLA napsal:

    Novy web je vyssi level formalne aj obsahovo,, ..a na toho noveho Bonda prilezitostne zajdem.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s