Mami!

Posted: 16. 11. 2014 in recenze

Spoilery!

Za horizont mateřského melodramatu

Smělé překračování společenských norem a vyprávěcích konvencí, silné (nebo sílu nacházející) ženské postavy, hrdinové zápasící s požadavky mainstreamu, přezdobenost, hry s barevností, extravagantní kostýmy, videoklipové sekvence, láska a svoboda (v lásce) ústředními tématy, neskromnost a posedlost sebou samým (což myslím platí nejen pro Dolana a jeho filmy, ale pro celou generaci dnešních dvacátníků). Máma zapadá do filmografie quebeckého trendspottera Xaviera Dolana vším uvedeným. Přesto mne z jeho pěti dosavadních filmů zaujala nejvíce a zároveň přiměla k přehodnocení převážně odmítavého hodnocení snímků předcházejících.

Dolan převrátil oidipovský narativ svého autobiografického debutu, zároveň ale drama přenesl z nitra na povrch a roztěkanou mladou duši ve větším rozsahu nahlíží perspektivou matky. Glorifikace matky nicméně neprobíhá na úkor potomka a Kyly. Jak prozrazuje užitím hlediskových záběrů s přeostřováním pozornosti, zvukové subjektivity, denního snění nebo návodné nondiegetické hudby, režisér se snaží přistupovat stejně empaticky ke všem postavám, s nimiž zjevně rád tráví čas. Někdy, vlastně docela často, přitom nejde o více než právě o dějově vyprázdněné trávení času v jejich společnosti.

Zjevnější je minimální vývoj vyprávění nebo postav ve druhé polovině filmu. Ta první ještě vytěžuje dynamiku vztahu Diane a Steve, kteří se odmítají přizpůsobit okolí jak oblékáním, tak expresivním slovníkem. Kromě toho, že mluví nesrozumitelně a vulgárně, mluví pořád. Libovolně velký prostor dokáží během chvíle vyplnit svými hlučnými dialogy, hrozícími kdykoli přerůst v hlasitý smích, stejně snadno jako v hádku na život a na smrt. Doslova. Některé scény poukazují na neodhadnutelný vývoj vztahu matky a syna zapojením konvencí hororového žánru (první rvačka, scéna v supermarketu). Ústřední pár působí jako z jiného, melodramatičtějšího světa, což jen podtrhuje postava Kyly, která má naopak problém vykoktat jedinou větu. Zatímco Diana marně hledá klid, ticho a práci, Kyla by ráda unikla z přílišného klidu své navenek bezchybné domácnosti.

Sledovat dvě hodiny tři postavy na pokraji nervového zhroucení vyžaduje jistou míru masochismu a velký hlad po melodramatickém excesu. Právě způsob, jakým Dolan využívá melodramatických konvencí, mne přiměl vzít napoprvé spíše přetrpěný film po druhém zhlédnutí na milost. Poslední akt, odehrávající se v jakémsi „nastaveném“ čase (v jiném filmu by závěrečným záběrem mohl být odjezd auta od domu), nejdříve alespoň iluzorně naplní schéma mateřského melodramatu (matka se obětuje pro syna), aby jej vzápětí převrátil (obětován je syn) a celý film namísto melodramatického znovunastolení harmonie zakončil provokativním nastolením nových otázek (jak Die zareaguje na Stevovu zprávu, je poslední scéna filmu, parafrázující Nikdo mne nemá rád, další matčinou představou, nebo skutečností?).

Stejně jako Sirk nebo Almodóvar, využívá také Dolan jednoduché, z reálného světa vyňaté premisy k subversivní oslavě odlišnosti. Zvláštní vztahový trojúhelník, nabízející takřka pedofilně-incestní alternativu k tradičnímu rodinnému modelu, rozhodně překračuje společenské normy. Normám stylistickým pro změnu neodpovídá Dolanovo postmoderní míšení výrazových prostředků, od dokumentaristické syrovosti (včetně záběru z bezpečnostních kamer) k extrémně stylizovaným videoklipovým sekvencím, v nichž zní devadesátkový pop a songy královny kýče Lany Del Rey. Nahlíženo optikou melodramatické senzibility, přepínání mezi stylistickými registry odpovídá snaze nabídnout divačkám a divákům co nejvíce perspektiv, s nimiž se mohou identifikovat (a současně by mohlo jít o vyjádření Stevovi neklidné nátury, neboť působí jako člověk, v němž spolu svádí boj několik různých osobností).

Čistě jako projev sklonu k vyprázdněné ornamentálnosti nevnímám ani obrazový formát 1:1 (inspirací, režisérem ovšem nepřiznanou, měl být kanadský thriller Columbarium, 2012). Přibližně čtvercový rám obrazu značně omezuje prostor, ve kterém mohou postavy existovat a násobí napjatou atmosféru. K té přispívá také kameramanova obliba „portrétů“ tváří, které jsou zároveň nekritickým komentářem narcistní kultury selfies.

Ano, Dolanův nový film je přepáleným melodramatem, které se režisérovi v řadě ohledů vymyká z kontroly, ale zároveň je mnohem více než jen tím.

Mommy, Kanada, Francie 2014, r.: Xavier Dolan

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s