Ostře sledované vlaky (ed. Lukáš Skupa)

Posted: 27. 12. 2014 in recenze

Stejně jako předchozí dva (Hoří, má panenko, Všichni dobří rodáci), také čtvrtý Národním filmovým archivem digitalizovaný a na BD vydaný československý film doprovodí tištěný sborník sympatického formátu (k Marketě Lazarové vyšla kniha většího formátu s předstihem, nezávisle na vydání blu-ray disku). Ve způsobu distribuce knihy sice nenacházím moc logiky (již nyní si ji můžete koupit samostatně, v lednu vyjde v boxu s BD), ale ten teď ponechme stranou.

Obsah je podobný jako v předchozích případech. Vedle příspěvků o samotném procesu digitalizace zde nalezneme hutné shrnutí produkční historie, připomenutí dobové recepce (domácí i zahraniční) a s ní spjatých diskursivních konstrukcí nebo analytičtější studii o rozdílech mezi vyprávěním knihy a filmu. Úvodní zprávu o digitalizaci a následující pětici studií opět doplňují rozhovory s herci a tvůrci, archivní dokumenty nebo podrobná chronologie natáčení.

Kniha nabourává některé mýty spjaté s Menzelovým úspěšným debutem. Na západě například Ostře sledované vlaky nebyly přijaty s jednohlasným nadšením (pohoršení vyjadřovali zejména italští kritici, ačkoli mohli jít o průvodní jev nevraživosti vůči tamějšímu distributorovi filmu Carlu Pontimu). Šedesátá léta v československé kinematografii bývají mylně vykládána jako desetiletí relativně svobodné umělecké tvorby. Jak v pečlivě podložené studii dokládá Jakub Jiřiště, šestá dekáda měla mnohem proměnlivější průběh (uvolnění, návrat ke konzervatismu, větší důraz na diváckost v reakci na pokles návštěvnosti, pražské jaro bez cenzury, normalizace) a léta skutečně liberálních poměrů trvala poměrně krátkou dobu.

Přestože ve sborníku nenalezneme výrazně polemický text, zpochybňující estetické kvality a mramorizaci divácky výrazně podbízivého snímku (takovým byl v knize o Marketě Lazarové „opoziční“ příspěvek Petry Hanákové), v zásadě z něj vyplývá, že Menzel neměl (a pravděpodobně stále nemá) velké autorské ambice, k filmování přistupoval s podobným pragmatismem jako Martin Frič nebo Otakar Vávra a Vlaky natočil kolem a kolem vzato zejména kvůli „prdelce“ (krycí označení pro razítkovací scénu, která režiséra z Hrabalovy předlohy upoutala nejvíce).

Podobné čtení může být do jisté míry ovlivněné dnešní pověstí Jiřího Menzela jako starého pána, který ztratil soudnost (viz Obsluhoval jsem anglického krále nebo Donšajni) a neprojevuje velkou vnímavost vůči filmové (post)moderně (jeho pravidelné karatelské odsuzování násilí ve filmu). Vychází mu nicméně vstříc nejen citované archivní dokumenty, ale též v knize přítomný rozhovor s Menzelem, který kromě tradičního odsouzení množství mrtvol a krve ve filmu a zprávách neopomene dát k dobru oplzlou historiku o promítači, v němž zhlédnutí Vlaků probudilo chuť „zašukat si“ (Menzelův výraz) s manželkou. Tato příhoda přitom Menzelovou perspektivou má stvrzovat kvality filmu, z něhož dosud nevymizelo erotické napětí.

Ve světle rozhovoru s Menzelem, podle něhož probíhalo natáčení Vlaků mnohem idyličtěji než dokládají archivní materiály, překvapuje, že Jiřiště nepracuje kritičtěji s Menzelovými opakovaně citovanými a faktograficky zřejmě nepříliš spolehlivými memoáry.

Zážitek ze čtení knihy s ucelenou a střízlivou grafickou úpravou (texty jsou prokládány kvalitními fotografiemi z filmu a jeho natáčení a přehledně rozděleny do kapitol a větších bloků) nekazí závažnější nedostatky. Neublížila by jí nicméně pozornější redaktorská práce, která by přispěla k větší kompaktnosti a k dojmu, že jednotliví autoři vědí o textech svých kolegů a přímo či nepřímo na ně reagují.

Takto sborník obsahuje například dva protiřečící si výklady toho, proč Menzel s Vlaky soutěžil v Mannheimu a nikoli na prestižnějším festivalu (podle strany 58 si režisér vybral tuto akci kvůli odměně 10 tisíc marek pro vítěze, podle strany 67 zvítězil Mannheim z důvodu, že ostatní západoevropské festivaly již byly obeslané nebo ukončené).

Podobně si přečteme dvě různé interpretace toho, proč byla adaptace Vlaků odmítnuta několika jinými režiséry (na straně 44 se píše, že Evald Schorm nedokázal najít vhodný interpretační klíč a Věra Chytilová látku vrátila s tím, že neodpovídá její poetické vizi, dle strany 93, vycházející ze slov samotného Menzela, považovali tři dříve oslovení režiséři Hrabalovu knihu za příliš složitou a nepřeveditelnou do filmového jazyka).

Od věci by nebyly ani krátké medailony jednotlivých přispěvatelů, přibližující jejich badatelské zázemí a objasňující, proč se zabývají právě takový a ne jiným aspektem Vlaků. V každém případě jde o drobnosti, které nic nemění na faktu, že sborník Ostře sledované vlaky představuje důstojný tištěný doplněk jednoho z nemnoha světoznámých filmů naší kinematografie.

S k u p a, Lukáš (ed.): Ostře sledované vlaky. Praha: Národní filmový archiv, 2014.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s