Chlapectví nás všech

Posted: 21. 2. 2015 in recenze

Tenhle komentář bude osobní.

Když jsem na ČSFD napsal, že by mi z osmi filmů nominovaných letos na Oscara v hlavní kategorii udělalo největší radost vítězství Kódu Enigmy, bylo to ještě před druhým zhlédnutím Chlapectví, filmu, který zraje a napodruhé se jeví být výrazně lepším. Podobně jako osobní vzpomínky.

Linklaterova indie epika mě po prvním zhlédnutí nenadchnula, ani mi ničím nevadila. Právě tím, že „nevadí“, jsem si vysvětloval jeho popularitu u diváků i úspěch u kritiků (a členů různých porot a akademií). Chlapectví ale nabízí víc než nostalgii za dospíváním, jakkoli při jeho hodnocení nedokážu dost dobře oddělit kvality samotného filmu od kvalit, které jsem mu přisoudil na základě reminiscencí na vlastní dětství.

V Masonovi snadno najde i člověk prožívající nejlepší léta svého života o deset let dříve a několik tisíc kilometrů dál. Možná jde o důkaz univerzálnosti, možná vágnosti příběhu a hlavního hrdiny. Na obranu filmu ale můžeme tvrdit, že protagonistova neurčitost souvisí s věkem – jeho identita se teprve formuje a jako nejmladšímu členovi rodiny mu ani nezbývá, než být pasivním pozorovatelem událostí.

Kdyby Mason s opileckými partnery své matky bojoval, stane se z něj filmový hrdina – Chlapectví ale není o hrdinech a jejich velkých činech, jak v soundtracku stvrzuje jedna z posledních písní (Hero od Family of the Year) s refrénem I don’t wanna be your hero / I don’t wanna be a big man / Just wanna fight like everyone else. Linklaterův film je spíše o postupně utlumené touze být hrdinou, být aktérem významných dějinných událostí a jejich řešením se dobírat smyslu lidské existence.

Jaká je pointa toho všeho, ptá se Mason. Na to sami nikdy nepřijdeme a nezbývá nám, než jako definitivní odpověď přijímat každý přítomný okamžik. Co kdybychom byli na světě právě kvůli němu. Proto zůstává konec filmu otevřený. Zatímco vlastnímu příběhu pevný a konečný tvar dát nemůžeme, nikdo nám nebrání uchopit a domyslet příběh někoho jiného (nejvíce se mi samozřejmě líbí „kruh uzavírající“ verze, ve které se Mason, nyní již s tváří Ethana Hawka, vydá na cestu po Evropě).

Chlapectví pro mne není jenom příběhem zrání jednoho kluka, ale také dokladem režijního i scenáristického dospívání Richarda Linklatera. K potvrzení bych potřeboval třetí zhlédnutí, ale měl jsem dojem, že se film postupně stává výrazově úspornějším. Linklater používá delších záběrů, více věří hercům a lépe volí situace a dialogy, které ve zkratce vystihnou proměnu vztahu mezi postavami, což opět mohlo souviset s dospíváním protagonisty, který později dokázal zahrát na jeden zátah složitější emoce.

Neznamená to, že by Chlapectví bylo v závěru bez chyby, některé nedostatky nenucenost jeho obsahu a plynulost jeho vyprávění srážejí po celou stopáž – vykonstruovaná setkání (mexický nádeník), dokonalost obou rodičů, resp. nekritičnost vůči nim, nápadné prezentování režisérových ideologických stanovisek (texaský patriot, liberální demokrat s vlažným vztahem ke zbraním a náboženství).

Přes určitý tvůrčí progres si ale film, točený „po staru“ na 35mm, zachovává ojedinělou estetickou jednotu, čímž maskuje svou dvanáctiletou produkční historii. Právě díky uplatnění metody časosběru však snímek představuje další, zatím nejsmělejší příklad Linklaterovy neotřelé práce s filmovým časem (dříve natočil film odehrávající se během jedné noci, jednoho dne nebo v reálném čase) a dokumentaristickými postupy.

Dokonce bych řekl, že nepřerušovaně „tekoucí“ Chlapectví má méně zřetelný dramatický oblouk než některé časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové, pracující s emocionálně vyhrocenějšími situacemi a zásadními „dějovými“ zvraty (a zároveň méně upozorňuje na svého autora). Na druhou stranu se zpronevěřuje zaměření pozornost na jednu postavu, když několikrát ukazuje události, jimž Mason není přítomen. Tyhle drobné zrady konceptu mi vadily víc než bezobsažné nebo repetitivní dialogy, přispívající naopak k autenticitě hotového tvaru. V životě taky vždy nemluvíme k věci a neocitáme se jenom v situacích, které vedou k dalším situacím a ty zas k dalším (zde třeba nikam nevede scéna školní šikany).

Chlapectví většinu klišé vztahově-rodinných dramat nenápadně obchází, přesto si jej jedním klišé dovolím shrnout. Málokdy v historii americké kinematografie se totiž jeho použití nabízelo tolik jako tentokrát: film ze života.

Boyhood, USA 2014, 165 min., s. a r.: Richard Linklater

Reklamy
Komentáře
  1. OLA napsal:

    Hmm. mne sa to lubilo aj prvy raz, aj ked by som sa kludne podivala este raz, nieco z mojho oblubeneho Stromu zivota tam je, aj ked porovnavat sa to neda, bo je to uplne ojedinely postup, ale je to tiez o rodinnych vztahoch….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s