Divergence a Rezistence bez koherence

Posted: 19. 3. 2015 in recenze

Divergence

Kdyby Hvězdná pěchota byla myšlena vážně, bude vypadat podobně jako Burgerova prosluněná dystopie. Ústřední idea je přitom sympatická, a kdybych byl teenager vypořádávající se s pocitem, že mi nikdo nerozumí a nikam nepatřím, neměl bych problém se v příběhu o první konfrontaci se sebou samým najít.

Námět mazaně využívá duševních pochodů většiny dospívajících, kteří se cítí být společnosti tlačeni do úzce vymezených škatulek, jako základu pro příběh o vyvolenosti. Selhání ve zkoušce dospělosti (test, do které frakce kdo patří) zde oproti reálnému světu není důvodem k zoufalosti, ale naopak příležitostí, jak vykročit z cesty nalajnované rodiči a následovat, omluvte tu frázi, své srdce. Jenomže čeho Tris dosahuje svým vstoupením mezi partu lidí, kteří jako by utekli z videoklipu Safri Duo?

Hlavní a narativem nijak zpochybňovanou formou sebevyjádření se pro dívku stává násilí. Respekt si získává riskantním jednáním a tvrdostí, ne rozvahou nebo důvtipem. Ačkoli si frakci zvolila podle sebe, sama sebou být nemůže – před ostatními se musí přetvařovat, aby je přesvědčila, že mezi ně patří.

Samotná militarizace mládeže není kódována negativně, to je teprve její zneužití jinou frakcí, příznačně Sečtělými. Zbraně jsou v hodnotovém žebříčku filmu nadřazené knihám, což by mohlo být chápáno jako varování před směrem, kterým se ubírá nejen americká společnost… kdyby ve filmu byla přítomna nějaká ironie a odstup od postav.

Film mlží ohledně toho, kdo nebo co představuje hrozbu, před kým nebo čím mají Neohrožení město chránit. Očividně neprobíhá žádná válka, které má být zamezeno. Potřeba silné defenzívy tak vyznívá jako paranoidní ideologický konstrukt jako z dob studené války.

Největší paradox tkví v tom, že Tris její zrada důvěry rodičů dovede zpátky tam, kde film začal. Její rebelie nevede k revoluci, ale k potřebě obnovit dřívější pořádek. Zvrácený koncept sociálního inženýrství, které vytěsňuje lidskou přirozenost ve prospěch předvídatelné společnosti, zpochybněn není.

Ačkoli nám film nedává důvod tomu přitakat, starý (rodičovský) systém je automaticky chápán jako správný. Divergence tím nechtíc „nastavuje zrcadlo“ teenagerům snícím ve virtuálním prostoru o tom, že jdou proti proudu, zatímco ve skutečnosti se ztráty dosavadních jistot děsí a dávají za pravdu statu quo.

Pojetí života jako videohry je obsaženo minimálně ve volbě frakcí (jako v RPG), v zapojení oblíbeného herního módu CTF nebo v tom, že většinu filmu tvoří výcvik s drobnými šarvátkami, nikoli ostrá akce s vážnými konflikty. Zatímco v prostoru svých snů se protagonistka dokáže ubránit všem živlům (země, ptáci, oheň, voda a – největší hrozba pro každou neposkvrněnou dívku – muž), když neškodný pseudo-rebelský trénink skončí, musí Tris zachránit její matka – v reálném světě si dívka sama neporadí.

Kromě toho, že je filmová verze knižního bestselleru svým vyzněním stejně zmatená jako člověk poprvé konfrontován s problémy dospělosti, zásadně selhává dramaturgicky. Napětí více než polovinu filmu vyplývá jen z očekávání, kdy se Trisina nezařaditelnost provalí – žádný vážnější konflikt není v dohledu. Od skrznaskrz knižní expozice je patrná doslovnost scénáře, který postavy neinvenčně nechává říkat, kdo jaký je, co cítí, co a proč chce udělat.

Celý film se odehrává v podivně umrtveném světě, oživovaném pouze tam, kde to vyprávění vyžaduje. Autonomně, zdá se, neexistuje. K tomu ještě špatné CGI a další záporná postava mocné ženy (stejně jako v Elysiu, Hunger Games nebo Snowpiercerovi), tmářsky stigmatizující ženskou snahu dostat se na vedoucí pozice. Tematicky by to chtělo dystopii pro dospívající, která je sama dospělá a od dospění neodrazuje. Stylisticky něco alespoň náznakově revolučního.

Divergent, USA 2014, 139 minut, r.: Neil Burger, s.: Vanessa Taylor, Evan Daugherty

 

Rezistence

Většinu výše napsaného lze vztáhnout také na druhý díl série, který dnes vstupuje do českých kin.

Umění přetvářky se v Rezistenci dokonce stalo podmínkou k absolvování jednoho z klíčových questů. Tris musí k otevření tajuplné schránky od lidí žijících za zdí předstírat příslušnost ke každé z frakcí. Zajímavá myšlenka bohužel nevede k poznání, že člověk představuje souhrn mnoha rolí, které je nucen hrát.

Film dále adoruje hrdinčinu výlučnost. Skutečnost, že Tris nikam nezapadá, vydává za výsadu, aniž by její nezařaditelnost dokázal přesvědčivě obhájit a přesvědčit nás, že se vyplatí jít proti společenským pravidlům. Proč konformně nezůstat členem dané kasty?

Hrdinka stále postrádá jasně vyprofilovanou vlastní osobnost. Většinu rozhodnutí činí pod nátlakem nebo na základě rady někoho jiného. Když se rozhodne jednat na vlastní pěst (absolvování poslední simulace), jde o čin natolik odporující logice situace, v níž se nachází, že tím ohrozí život sebe i svých blízkých. Když už být sám sebou, tak tím, že půjdeme programově a nerozvážně proti všem – k tomuhle nás film vyzývá?

Rezistence měla očividně vyšší rozpočet než první film. Uvidíme více kamerových přeletů nad digitálně renderovanou krajinou a spektakulárnější akční scény, které se ovšem z větší části odehrávají pouze v mysli protagonistky. Podobně jako v Sucker Punch tak hrdinka příznačně bojuje uvnitř sebe samé. Podobně jako v Sucker Punch ale kvůli zatraktivnění snímku pro mužskou část publika dostal její boj podobu výpravné akční videohry (což může souviset i s tím, že scenáristy jsou oproti prvnímu dílu výlučně muži).

Umělé vytváření epických dramatických okamžiků, kdy jde ve skutečnosti jenom o vyrovnávání se jedné dívky se smrtí její matky, nejlépe dokládá zaměření filmu na teenagery, kteří často zápasí hlavně sami se sebou. Jedna z „nejnapínavějších“ scén Rezistence kupříkladu spočívá v tom, že Tris musí veřejně říct nepříjemnou pravdu a teoreticky si tím znepřátelit svou kamarádku. Žádné další napětí ale z tohoto odhalení těženo není, o pár scén dál jsou to opět nejlepší kámošky.

Podobně slibných motivů, které film následně nechává ležet ladem, je v Rezistenci alespoň tucet. Situace nejsou skládány do větších celků, nepředchází jim znejišťující předehra, zpravidla se prostě znenadání přihodí. Jednání postav v důsledku toho působí zkratkovitě, až hloupě (Caleb). Kdyby nešlo o hollywoodskou žánrovku, hledám za kromobyčejnou eliptičností vyprávění sofistikovaný umělecký záměr (třeba nespolehlivého vypravěče, který občas zapomene zmínit něco podstatného).

Vzhledem k jejímu zaměření na vnitřní pochody, nikoli vnější akci, nemá smysl Rezistenci vyčítat, jak málo se toho v ní v souhrnu přihodí. Přesto plně souhlasím s názorem jednoho zahraničního kritika, že namísto dělení třetího filmu na dvě části mohly být první dva filmy spojené v jeden.

Insurgent, USA 2015, 119 minut, r.: Robert Schwenke, s.: Brian Duffield, Akiva Goldsman, Mark Bomback

P.S.: knižní předlohy jsem nečetl a je tudíž možné, že v nich fikční svět a konání postav dávají větší smysl

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s