Inherent Vice – Záměrně vadný film

Posted: 3. 7. 2015 in recenze

V tradičním detektivním vyprávění se ústřední záhada postupně vyjasňuje, jednotlivé dílky skládačky zapadají do sebe a hrdina odhalováním a spojováním nových souvislostí směřuje k dopadení pachatele. V huličském noiru pro střízlivého diváka Inherent Vice (odkaz k prvotnímu hříchu a esenciální nespolehlivostí všech věcí) budete na konci zmatenější než na začátku.

Paul Thomas Anderson pokračuje v misi svého učitele Roberta Altmana a dál Ameriku konfrontuje s její pravou tváří. Stejně jako v Hříšných nocích, Až na krev nebo Mistrovi se pokusil zachytit náladu a vyjádřit podstatu určitého momentu amerických dějin. Tentokrát nerozkrývá sebedestruktivní potenciál kapitalismu nebo hrozbu náboženského fanatismu. Konspiračními teoriemi prosycená léta doznívající éry květinových dětí využívá k poukázání na provázanost jednotlivých součástí systému, která je tak spletitá, že ji vlastně poznat a pochopit ani nelze. Inherent Vice je podle toho vyprávěno.

Píše se rok 1970, utopistické ideály nespoutaných šedesátých let vytlačuje paranoia, strach, chamtivost a přísné lpění na pravidlech. Nastala doba krutého střízlivění po probuzení z hippie rauše. Náhlý útlum, únavu a otupělost zosobňuje soukromý detektiv Doc Sportello. Jeho prázdný výraz, pootevřená ústa a neustálé narážení na překážky (v doslovném i přeneseném významu) svědčí o ztrátě kontaktu s měnícím se světem – neví, jak se v něm pohybovat. Dialogové scény, tvořící základní vyprávěcí prvek, jsou často vystavěny tak, že nemáme jistotu, zda se nachází ve stejné místnosti jako lidé, s nimiž mluví. Marihuovaný opar, do něhož je celý film zahalen, znemožňuje odlišit, co se děje doopravdy a co je pouze Docova halucinace.

Mnohdy chybí ustavující záběry a v polodetailech pak vidíme jen toho, kdo mluví, nikoliv již toho, kdo by jej měl poslouchat. Neúplný obraz skutečnosti odpovídá Docově fragmentarizovanému vnímání reality (bez příčiny a následku) a neschopnosti dát si fakta do souvislostí. Chceme-li, motivy si musíme pospojovat sami. Zčásti vlivem lehkých drog Docovi mnoho informací uniká a stejně omezený přístup k vědění máme vzhledem k navázání hlediska na protagonistu také my. Spíše výsměchem žánrovým konvencím než užitečnou pomůckou k zorientování se je komentář, jenž nepatří hlavnímu hrdinovi, dokonce ani muži, nýbrž ženě, která to, co vidíme, popisuje bez cynického nadhledu a fatalistické naléhavosti zmužilých noirových vypravěčů.

Chaos, nepořádek a nepředvídatelnost doby, která směřuje neznámo kam, se odráží v několika propojených případech a snaze o jejich vyřešení. Každé nové vodítko ve skutečnosti vede do slepé uličky a jen přidává další vrstvu nejasností (po vzoru vrstvení záběrů, kterým film začíná). Vyšetřování nikam nevede. Stejně jako pohyb ve skutečnosti poměrně dynamické kamery, která se při dlouhých dialozích zpravidla velmi pomalu přibližuje k postavám – v náznaku velkého odhalení, jež se ovšem na konci žádné scény ani celého filmu nekoná. Ještě víc než v klasice žánru Hluboký spánek, v jejíchž dějových zákrutách se údajně ztratil i režisér Howard Hawks, je zápletka zašmodrchaná až do bodu nepřehlednosti. V tomto případě ale zcela záměrně.

Cílem není dojít z bodu A do bodu B neboli vyřešit případ, ale využít onoho dvouapůlhodinového bloudění mezi A a B k zachycení pocitu ztráty směru. Pointou je absence pointy a Doc je dalším z Andersonových hrdinů bez cíle, kteří uvízli v nikam nevedoucím cyklu událostí. Vyšetřování neslouží primárně ke zjišťování nových důkazů, ale k portrétování zmatku Ameriky probouzející se do sedmé dekády. Vedle hipíků jako Doc tady narazíme na černošské aktivisty, árijské motorkářské bratstvo, nadrženého zubaře nebo nepříjemné losangeleské policajty.

Vyprávění se nese v rytmu rockové balady. Změny tempa a tónu jsou přinejmenším stejně důležité jako obsah nepřetržitého proudu slov. Film se mění z absurdní huličské komedie, s nepřirozeně vycentrovanými záběrovými kompozicemi á la Wes Anderson, v melancholické drama o ztrátě (přítelkyně, hodnot, radosti). Všechny ty legrační pády z traileru jsou v kontextu zbytku snímku vlastně dost bolestivé a není příjemné se na ně dívat. Zdánlivá žánrová nekoherence vystihuje proměnlivost světa, v němž se nepřipravený Doc octnul, a zvýrazňuje dojem filmu, který o sobě (stejně jako hrdina) neví. S tím souvisí práce s více plány akce, kdy je mnohdy výmluvnější to, co se děje jakoby jen mimochodem v pozadí.

Inherent Vice je neostrou, dramaticky nezacílenou a stejně jako její hlavní hrdina zpomalenou vzpomínkou na dobu zásadních společenských změn a konce jedné éry (mj. Nového Hollywoodu, k němuž Anderson svým dílem často odkazuje). Přes vypravěčskou ležérnost, stylistickou nenápadnost (žádné samoúčelné napodobování sedmdesátkového stylu) a improvizační nádech mnoha scén film nezapře pevné režijní vedení a autorský koncept mnohem jasnější než cokoliv z toho, co se Doc dozví na základě své pseudo-detektivní práce.

Inherent Vice, USA 2014, 149 min, r. a s.: Paul Thomas Anderson

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s