Narušit řád – Jeanne Dielman, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles

Posted: 18. 10. 2015 in recenze

(Spoilery)

Neorealistův splněný sen a zároveň prototyp alternativního, skopofilní slast nenabízejícího filmu (counter-cinema), po kterém ve svém vlivném (ale v lecčem již zároveň překonaném) textu volala Laura Mulvey.

Žena nepředstavuje erotický objekt, fetišisticky rozkouskovaný na jednotlivé části. Naopak. Vždy ji vidíme v celku a sex je jedinou z jejích každodenních aktivit, která nám vyjma závěru zůstává skryta. Hrdinku navíc vzhledem k nepřítomnosti hlediskových záběrů žádná postava svým pohledem „neobjektivizuje“ (jediným voyeurem je sám divák).

Přestože se v něm neustále něco děje (vaření, uklízení, prostírání, pletení), film postrádá drama v obvyklém slova smyslu a není orientovaný na cíl jako přímočaré maskulinní akce. Sestává naopak víceméně ze scén „mezi akcí“, které by z klasického narativního filmu byly vystřiženy. S hypnotizující cykličností se v něm opakují stále tytéž úkony. Těm je také podřízeno pojetí prostoru a času.

Záběry jsou většinou tak dlouhé, jak dlouho trvají ženiny činnosti. Ona určuje rytmus filmu. V padesáti odstínech šedi vyvedený časoprostor domova je rozšířením její osobnosti, které s masochistickou pokorou přijímá. Prostor si oproti akčním mužským hrdinům nepodmaňuje ani jej neničí. Je jeho součástí. Je tím, čím žije. Mimo zdi bytu skoro neexistuje a rozhodně mimo ně nepřemýšlí.

Přestože zaměnitelnost jednotlivých dnů utužuje naše přesvědčení, že k ničemu nedojde a vlastně sledujeme příběh o nepřítomnosti příběhu (tedy příběh bezpočtu „neviditelných“ žen v domácnosti), když Jeanne Dielman uchopíme z opačného konce (resp. od konce), můžeme ji napodruhé sledovat jako film se zásadním dějovým zvratem. Zároveň ale stále půjde film, který není o zvratu samotném ani o událostech po něm následujících, ale o všem, co tomuto zvratu předcházelo.

Přetlak nastřádaný za tři hodiny filmu a pravděpodobně mnoho let předchozího, stejně robotického života, musí ven. Radikální závěrečné gesto je třeba chápat z perspektivy druhé vlny feminismu, pojímající tělo jako zbraň a ztotožňující osobní s politickým. Považovat hrdinčin čin za důkaz toho, že jí z domácích prací hráblo, by znamenalo ignorovat ideová stanoviska autorky (zračící se v jejích dřívějších filmech) a společenský kontext, v němž film vznikl.

Radikální vystoupení z dosavadní rutiny je především aktem vzdoru proti vykořisťování patriarchátem. Jeanne dává mužům své tělo a svou práci. Jak napovídá „obchodnický“ název ulice z názvu filmu, nežije sama pro sebe, prodává se pro druhé. Z vězení svého domova, který je pro ni – jako pro mnoho jiných žen – prostorem osobním i veřejným současně, dokáže vystoupit pouze za cenu uvěznění skutečného,.

Její finální akt lze vnímat jako konečné uvědomění si sebe samé. Přestává být otrokyní ritualizovaného života a činností, které ji pomáhaly potlačit vlastní identitu a zapomenout, kým ve skutečnosti je.

Bressonovsko-dreyerovský styl frontálně snímaných, symetrických, dlouhých a statických záběrů, vyprázdněných monologů (které mají především rytmizační funkci) a mizanscény, v níž hraje roli sebenepatrnější změna (a jednou z nejnapínavějších scén tak skutečně může být ta, kdy čekáme, zda se převrhne lahev s mlékem), tentokrát neslouží k vyprávění příběhu s duchovním přesahem. Duchovní přesah je přesně to, co v životě Jeanne Dielman absentuje. S chladnokrevnou nezaujatostí dělá zas a znovu pořád to samé.

Zatímco pro ni je tato rutina ubíjející, film díky neměnnému rytmu a záběrovým kompozicím, jejichž vyváženost zavání stejnou obsedantní potřebou řádu, s jakou Jeanne jedná, získává na sugestivitě. Všední je mimořádnou délkou povýšeno na jedinečné. Od banality obsahu je naše pozornost vedena k estetické hodnotě toho, co vidíme. V záběrech, jejichž bezprostřední sdělení není podstatné, si postupně začneme všímat barev, světla, souhry horizontálních a vertikálních linií, rozmístění objektů…

Význam získává každý pohyb, každá změna úhlu. Na změny netřeba upozorňovat střihem nebo dramatickou hudbou. Každé narušení řádu se v prostoru s podobně pevnými pravidly stává vzrušujícím.

Za největší vítězství filmu považuji, jak nás svým stylistickým purismem dokáže přesvědčit o neobyčejnosti toho nejobyčejnějšího, zpravidla zcela přehlíženého – ženské práce. Podstatné ale nakonec samozřejmě není, že Jeanne Dielman mužům ukazuje, co jejich ženy doma dělají, ale co si muži z viděného odnesou.

Jeanne Dielman, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles, Belgie/Francie, 1975, 193 min, r. a s.: Chantal Akerman

Reklamy
Komentáře
  1. OLA napsal:

    Teda taky super kvalifikovany filmovedny popis zenskych prac som este necitala, fajne. A ono sa o tom da natocit cely film, musim pozriet.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s